U příležitosti oslav třetího výročí inaugurace přednesl prezident Miloš Zeman ve Španělském sále Pražského Hradu projev „Můj třetí rok s vámi“ a poté naznačil, že v těchto památných zdech hodlá pobýt co nejdéle. Těžko mu to lze vyčítat, neznám politika, který by dobrovolně opustil nejvyšší dosažitelnou profesní metu. Navíc k tomu nemá nejmenší důvod, ba právě naopak. Musel by být blázen, aby Hrad opouštěl jinak, než nohama napřed.
Ten příznačně havlovsky absurdní odpor vůči jeho osobě, jenž už tak dlouho sjednocuje jindy nesmiřitelné protivníky z opačných stran názorového spektra do svorně antizemanovského šiku, musí být pro něj totiž neuvěřitelně motivující. Vědomí, že každým dalším dnem ve funkci prodlužuje nesmírné duševní utrpení tak velké skupině lidí, mu zcela jistě vrací zdraví mnohem účinněji, než proslavená voda z Lourd. Pokud ho dříve nedoženou následky celoživotního zdravého životního stylu, budou se nepřehledné zástupy jeho odpůrců muset pomalu začít smiřovat s faktem, že příští volby nekorunovaný král českých buranů pravděpodobně vyhraje opět s prstem v nose.
A já půjdu ještě dále a poradím jim, aby se smířili i s tím, že vyhrál i ty předchozí. Chápu, že u většiny z nich se jedná o nepřekonatelné celoživotní trauma, ale říkám to pro jejich dobro a svůj klid. Protože navzdory skutečnosti, že ve mě současný prezident nevzbuzuje žádné zvláštní emoce, jsem nucen se neustále prodírat záplavou pobouřených reakcí na samotnou jeho existenci. Otevřít noviny, internet, nebo pustit televizi, znamená téměř stoprocentní jistotu, že první na vás odtud vykoukne Miloš a jeho skutky. Po zmiňovaném hradním mecheche se například především řešilo, kolik se prožralo a kdo to všechno zaplatí. Přijede čínský kolega prezident a všude se hovoří o nákladném a nechutném uvítacím spektáklu stylem, jako by rudé vlajky na kandelábry rozvěšoval po nocích on sám a ve světě to nemělo obdoby. O tři levely nechutnosti vyšší londýnské uvítací divadlo pro téhož čínského papaláše, už evidentně zmizelo v propadlišti dějin.
Projev, ve kterém pronese v klasicky zemanovském stylu nepřesnou a netaktní poznámku o Winstonu Churchillovi a Ferdinandu Peroutkovi způsobí, že se všichni mohou posrat z pohanění památky nedotknutelné české novinářské ikony, zatimco čest nejslavnějšího britského státníka všech dob mají dokonale na salámu. Napsat totiž o Hitlerovi, že je génius a ne gentleman, je po čertech velký rozdíl. Nejapně zavtipkovat v kinosále nějaké okresní prdele o kalašnikovu a způsobech střídaní politických garnitur, znamená týdny titulků na první stránkách. Postavit se na pódium s poněkud výstředním amatérským deislamizátorem a přednést velmi slušnou řeč o toleranci a svobodě projevu, kterou bych z fleku podepsal, způsobí, že polovina pražských intelektuálů dostane škytavku a ta druhá horečku omladnic.
Trvá to už příliš dlouho a nad počáteční zábavností dávno převážila trapnost. Kopnout si do Zemana se v určitých kruzích stalo fakticky společenskou povinností. Všemi póry z toho neustále tryská jediný rozpoznatelný důvod – prezidentské volby vyhrál lidový outsider, a ne aristokratický favorit. Parlamentní géniové nabídnou Hrad do veřejné aukce a strašně se diví, že chromý válečný oř při zvuku polnice ožije a předvede jim, co znamená být politikem. A při pohledu na současnou politickou scénu je jasné, že se cestou do Vladislavského sálu nemusel ani moc namáhat.
Všichni ti salónní demokraté by se konečně měli srovnat s faktem, že inteligentní buran Miloš Zeman prostě není roztomile mimózní Václav Havel, byl řádně zvolen prezidentem republiky a tuto funkci vykonává přesně tak, jak se dalo čekat. S tím, že je také lepším politikem, než oni všichni dohromady, se smiřovat nemusí. Tahle země přežila dramatika Havla a jeho nepolitickou politiku, přežila globálně neotepleného kleptomana Klause, a nepochybně přežije i lidový styl vládnutí křupanského prognostika s chronickou virózou. Myslím, že je třeba se věnovat mnohem důležitějším věcem, než se denodenně rozhořčovat nad chováním jediného člověka v zemi, byť by to byl prezident.
Naši mediální mágové by už z podstaty své vlastní existence měli zaměřit svou neutuchající pozornost například k faktu, že svoboda projevu se stala opět prázdným pojmem, jehož obsah určují podle potřeby výhradně dobře prokádrovaní užiteční idioti. Měli by zvonit na poplach kvůli mizejícím profilům a blogům. Psát rozhořčené komentáře proti dehonestaci nositelů nekonformních postojů. Hájit do posledního písmenka Wordu nezpochybnitelné právo občana pronášet své názory veřejně a nahlas, bez ohledu na to, zda je nějaký soudruh z Brusele považuje za užitečné nebo ne. Zuřivě bojovat za právo docenta Konvičky znemožnit se úplně sám a bez cizí pomoci, aniž by bylo nutno ho posílat do kriminálu za jeho vlastní hloupost. Využiji nyní rovněž tohoto svého základního práva a označím většinu mainstreamových novinářů v této zemi nejen za prodejné, levicové pisálky, ale také za opelichané „staré děvky“. Odvahu k tomu mi dodává nedávný výrok Vrchního zemského soudu ve Frankfurtu, který rozhodl, že nazvat veřejně Thilo Sarrazina „starou děvkou“, nepřekračuje hranice ústavou garantované svobody projevu.
Nejvýraznějším symbolem absurdnosti antizemanovské fronty, je pro mne časopis Reflex a především jeho kultovní komiks Zelený Raoul. Poslední tři roky z něj Zeman prakticky neslezl, což postupně vyhnalo z jeho stránek velkorážnou vtipnost a nahradilo jí rozpačitou trapností. V posledním čísle už místo příběhu byla jen velká Zemanova karikatura s titulkem „Sráč“. Následoval výčet jeho největších bukanců, uzavřený větou: „Zelený Raoul se může zdát někdy nehorázný a neomalený, avšak na nehoráznost a neomalenost lze reagovat znovu jen nehorázností a neomaleností.“ K tomu já říkám, co takhle třeba kultivovaností a nadhledem? Myslím, že už i ti nejnatvrdlejší čtenáři tohoto periodika, v jehož redakci sedí řada dobrých novinářů, museli pochopit, že pan prezident je nechutný křupan. Pojďme se tedy, prosím, společně posunout zase o dům dál.
Bojovníci za očistu hradních nádvoří od slámy padající z Milošových bot, by podle mého názoru prospěli své věci daleko lépe, kdyby přestali setrvalou záplavou negace poskytovat jeho egu ty nejdůležitější živiny. Zastavení jejich přísunu by možná bylo efektivnější cestou, jak se vypořádat s prezidentem „nechtěncem“. Průkopníkem této metody je už dlouho výborný novinář Ondřej Neff, jenž prosazuje takzvaný „Lex Zeman“: „Nic, co prezident Zeman říká, nemá být bráno vážně.“ Každému, kdo neusne bez rituálního poplivání jeho fotografie doporučuji, aby se řídil touto rozumnou zásadou a bude se hned cítit mnohem lépe. Nosit symbolické červené trenýrky místo leopardích slipů, říkat do rádia kunda a potácet se nad korunovačními klenoty, není sice asi ta úplně nejlepší kvalifikace pro hlavu státu, ale při představě prezidenta Jiřího Dienstbiera mě jímá daleko větší hrůza. Jak říká druhý technik Arnold Rimmer z Červeného trpaslíka: „Tak přišel obr, doplnil skládanku, vybral nám paměť a zlámal dvě nohy, tak mu to proboha už odpusťte.“
09.04.2016 Lulina
(412x známkováno, průměr: 1,65 z 5)