Kovák, to je nářez!

Featured Image

Přestrojil jsem se za Che Guevaru a vnikl do kanceláře našeho odborového předáka a zadáka současně, abych mu tam sebral něco fakt hustýho.

Upozorňuji, že po přečtění toho, co napíšu níže, už váš svět nebude nikdy takový, jako byl předtím. Jedná se o volbu srovnatelnou s dilematem Nea, který si vybíral mezi rudou a modrou kapslí. Pokud tedy chcete vidět, co se honí komoušův v hlavě, pojďte dál. Jestli se na to ale necítíte, radši jděte někam jinam.
 

 
 
 

Komunistické podzemní periodikum se jmenuje Kovák, týdeník odborového svazu Kovo, je ze 3.6.2004 a stojí 6Kč. Za cenu jedné ruličky toaletního papíru dostáváte vysoce hodnotný hořlavý časopis tištěný v kombinaci modré a černé barvy.

Hned na titulní stránce Kovák zahýří kresleným vtipem, kdy si dva občané při venčení psa povzdychnou: „Když vidím, kolik lumpů běhá po svobodě, začínám věřit, že u nás existuje zločinecká imunita…“. Tak jsme se zasmáli, připoměli si akci „Čisté ruce“ a teď můžeme rovnou po hlavě do světa odborových mouder.

Úvodník je věnován stávce v Nové Huti 11.června. Odborová rada OS Kovo se rozhodla management posadit pod tlak, protože zřejmě není s to vyhovět racionálním a reálným požadavkům, které na něj odbory nakladly. Posuďte sami.

Odbory požadují:
– garantovat 5% nárůst výdělku v tarifu a příplatcích
– podíl na dosažených výsledcích při splnění a překročení
– udržet se v čele pomyslné tabulky hutních firem.

Zejména poslední požadavek zřejmě bude znamenat, že bude management nucen najmout do oddělení prodeje pana Tau s buřinkou. Ostatně zaměstnavatel je pěkně zhýralý, protože po zaměstnancích požaduje:

– rekordní výsledky za průměrné platy
– rekordní výroby s co nejnižším počtem zaměstnanců
– co nejmenší podíl osobních nákladů na výsledcích
– co nejnižší nákladu na opravu a obnovu zařízení

Je tohle tedy mimořádně úchylnej zaměstnavatel! Nešlo by ho znárodnit? Není mi jasné použití slova rekordní, leda by ředitel usiloval společně s pelhřimovskou společností Dobrý den o zápis do Guinessovy knihy rekordů v oboru ocelářství. Až doposud jsem si myslel, že práce v průmyslové sféře podléhá už od dob Marxe a Engelse nějakému normování a standardizaci, a ono je to o rekordech, jako v dobách Party Hic. Když se oprostím od diletantských formulací, které jsou způsobeny tím, že to redakce nechala napsat nějakého pologramota a nenechala zkontrolovat někým, kdo má aspoň trochu ponětí o podnikové ekonomii a používá trochu srozumitelnou terminologii, vyplývá mi z toho, že zaměstnavatel požaduje to, co je v každé firmě nezbytné a normální, totiž minimální náklady a maximální efektivitu, a to právě s tím cílem, aby se udržel na pomyslném žebříčku v branži někde nahoře. Ale vykládejte to odborářovi, to můžete rovnou povídat koze.

Taky se musím pozastavit u slova „garantovat„. Dnešní doba je specifická tím, že nikdo nemůže garantovat nic, všichni musejí reagovat na měnící se okolnosti, například poptávku a nabídku. Skutečně mě nanapadá, jak v současné struktuře globální ekonomiky něco garantovat, tzn.  právně závaznou formou zaručit, na léta dopředu. Za komunistů to šlo, protože byl plán, že Domácí potřeby odeberou za pětiletku milion dudlíků a podnik Dudlíky, n.p. mohl garantovat cokoli na pět let. Jenže už to nejde. Bude asi třeba znova vystřelit z Aurory, aby vznikly dlouhodobé a uspokojující garance.

O zhýralosti zaměstnavatele si uděláme představu z dalších bodů.

– (zaměstnavatel) negarantuje nárust výdělku, pouze dosažení úrovně 2003!
– (zaměstnavatel) zrušil osobní ohodnocení zaměstnaců bez náhrady
– (zaměstnavatel) zrušil paušalizaci příplatků!

Shrnutím takto formulovaných požadavků zjišťujeme, že v soudružských očích je management Nové huti totálně blbej, protože nemá ty báječné kříšťálové koule z prodejny čarodějných potřeb v Hradební ulici a nedovede garantovat prosperitu podniku ani na rok dopředu, o celé pětiletce ani nemluvě. Nevím, jak si mám vyložit paušalizaci příplatků, příplatek je právě od toho příplatek, že není součástí pevné sazby neboli paušálu. Vypadá to  tak, že zaměstnavatel zavedl jakousi flexibilní složku, kterou zaměstnanec dostat může nebo taky nemusí, což odbory právem rozčililo.

Dále se z úvodníku dozvídáme, že imaginární položka „pracovní náklady“, správně „personální náklady“, jsou ve Španělsku 8,15EUR a ve Švédsku 28,61EUR na hodinu, zatímco v Nové Huti jen 7,39EUR/h. Poznávám další zákoutí komunistického myšlení a začínám se ptát, proč beru jen 1.100 EUR, když pracovník na stejné pozici v SRN má 6.000 EUR? Takhle nějak uvažoval autor Malého Bobše a já si myslel, že to už máme za sebou. Právě v důsledku způsobu myšlení ne nepodobného myšlení autorovu zde byl čtyřicet let sociálně vysoce nespravedlivý systém, kvůli jehož ekonomické nemohoucnosti jsme se propadli až na poblíž dna. Nakonec se autor skrytý pod zkratkou (ben), asi Ben Affleck, pouští do odvážné makroekonomické spekulace, že nízké personální náklady budou na evropském trhu ocelí chápány jako skrytý dumping, čímž to definitivně dorazil. V tomto pojetí máme také dumpingovou automobilku nebo dumpingové nemocnice, které díky nízkým personálním nákladům provádějí operace levněji než v cizině.

Na straně tři a čtyři je čtenáři periodika nabízena celá paleta dobrých rad do odborářského života. Například v článku „Jak dostat manželku k lékaři“. Na straně čtyři je popisován případ vohnouta, který vytvořil poblíž brusky hromádku smetí obsahující zaolejované hadry, které se jiskrou z brusky vznítily a způsobily malý požár. Zvlčilý kapitalista požaduje od vohnouta náhradu části škody v hodnotě pár tisícovek. Podle názoru odborového právníka za vzniklou situaci může zaměstnavatel (kdo jiný…), protože nezajistil odvod brusných částic do nádoby s vodou. Povzdechnu si, protože 1. důsledky kombinace mastný hadr + bruska je v industriálním světě téměř koloritem a jen totálně zabedněný vohnout položí poblíž brusky cokoli hořlavého 2. v podniku jistě existuje směrnice ohledně pořádku a čistoty, kterou zaměstnanec porušil a je tudíž v řiti. Ve zdravotním koutku se táže jiný odborář, jak je možné, že v některých zeměpisných oblastech se lidé dožívají stovky, zatímco v Čechách jsou v sedmdesáti zralí na jámu. Pod dojmem úvodníku a tématu personálních nákladů mě napadá, že za to nepochybně může management nějaké velké firmy, ale odpověď léčitelky není až tak radikální. Je pouze konstatováno, že máme přijímat energii od lesních velikánů a prospat se sem tam na rozkvetlé louce. Taková odpověď je sama o sobě pro mě jako alergika neuspokojující a a pro komunistu málo akční, mnohem lepší by byla stávka nebo aspoň stávková pohotovost za prodloužení průměrného věku o třicet let. Případně by se to dalo garantovat nějakým zákonem, přičemž by ti, kdo zemřou předčasně, platili pokutu.

Na straně 5 stojí, že „produktivita předstihla mzdy“. Nevím, jak to produktivita dokázala, když se měří v jiných jednotkách než mzdy. Správně to mělo být „růst produktivity předstihl růst mezd“, ale tohle slovíčkaření jsou všechno buržoazní obezličky a to my gottwaldovci nemáme rádi. Ve článku se dozvíme, že v ČR rostou za vlády sociální demokracie i jiné veličiny, než je zadlužení na hlavu. Jmenovitě se jedná o hospodářský růst. Článek přímo hltám, podle něj téměř všechny příznivé ukazatele rapidně rostou, čekám, že se někde dozvím, že se nám všem za poslední rok například prodloužil penis o deset centimetrů, ale to bude asi až v dalším čísle.

Dále se dozvídáme o úspěsném průběhu různých stávek a jiných vohnoutských diverzních akcí, například „Rakouští kováci a textiláci před 2.sjezdem“, „Pohár trpělivosti v Cinobani přetekl“, „Ve Švýcarsku ubývá kováků“ a nakonec se odborářský mozek může pocvičit luštěním křížovky. Křížovka je taky hustá. Například pošuk na čtyři, vitamín na jedno (to je pořádná vychytávka, když vezmeme v úvahu, že se všechny vitamíny označují písmeny), poloměr na jedno. Křížovku asi sestavil odborářský chemik, protože jsme často tázáni na chemické značky niklu, síry, fosforu a dusíku (na poslední tři dokonce dvakrát). Zcestovalý odborář si jistě vzpomene na název řeky ve Španělsku a název voru soudruha Hayerdhala, který je zde nazván Haverdhal. Křížovka mě definitvně utvrdila v názoru, že tento plátek dementi nejen píšou, ale i čtou.

Co si o tom pomyslet? Mohl bych tento plátek považovat za paskvil srovnatelný s Bravo Girl nebo geniálním deníkem Spy, ale u těchto polygrafických produktů víme nebo tušíme, že to jejich autoři nemyslejí tak docela vážně. Jsou určeny pro pobavení a tak je třeba je taky uchopit. Zatímco tady z toho výplodu plyne, že se to autoři vážně myslí a dokonce mají vážný úmysl to distribuovat dál jako určitou formu návodu, jak zatočit s tou kapitalistickou hydrou a dovést proletariát k vítězství.

Když v další fázi beru v úvahu propojení mezi odbory a sociální demokracií, musím se zhrozit, jaká krajní levice nám vládne. Taky by mně zajímalo, zda odbory disponují nějakým programem pro ty, kdož nevidí prioritu svého života v co nejrychlejším úprku z prostor zaměstnavatele po osmi hodinách trápení a kteří chápou prosperitu firmy jako prostředek k prosperitě vlastní.
 


27.06.2004 D-FENS
 
 
 

12345 (4x známkováno, průměr: 3,00 z 5)
538x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:08
D-FENS © 2017