Někdy je člověk takový jako citlivější k chování okolí – jako třeba ve dnech návštěvy u zubaře. Což je dnes v deset.
Jsme dohodnuty na jedné bílé, takže si ještě zajedu do bankomatu pro tisícovku, kterou ještě díky bohu a Marii (Součkové) mohu poslat VZP. Protože jsem se nechala zlákat zmrdibalíčkem Zmrdobanky, který mi nabízí výběr z jejich bankomatu zdarma, musím popojet autem až do příslušné pobočky, protože v našem okresním městě má Zmrdobanka bankomat pouze jeden. Neva, naproti je pekárnička, dám si jeden koblížek, po injekci nebudu mít půl dne chuť.
Ještě před odjezdem nakrmím kočky – to sem vkládám jen proto, abych se mohla zmínit, že jsem objevila existenci zmrda-kocoura. Protože je kocour zřejmě bezdomovec, nemůžu obvinit majitele-zmrda, jako to je u psů. Zmrdokocour přichází každé ráno a večer, odežene naše dvě sladké kočičky od misky až k sousedům, sežere jim celou konzervu a ještě je kouše. No, tak to ráno začalo.
Vybrala jsem si tisícovku a -sladká odměna- namířila jsem si do pekárničky pro koblížek. Přede mnou pouze jedna paní, jak se vzápětí ukázalo – zmrdice. Možná mi mělo být nápadné, že ženská v černých sametových šatech až na zem se zlatým boa v 8 ráno v pekařství není tak úplně OK, ale moje myšlenky se soustředily na poslední přání před plombováním – jeden zlatý koblížek. Zmrdice měla mimo elastických šatů asi 95 kilo soustředěných v partii sedu, samozřejmě odbarvenou afro trvalou a soustavu kufříků z Quelle – kabelka, cestovní kabelka, cestovní kabela a ještě jedna cestovní kabela. Těmi se v miniobchůdku zabarikádovala a začala objednávat:
„Máte tyhle tady čerstvé?“ (smaženky – je to napsané na cenovce)
„Ano, právě je přivezli.“
„Máte takovou tu folii? Víte, takovou tu do kuchyně.“
„??“
„No jak se do toho balí třeba maso. Takovou polyesterovou.“
„Myslíte toto?“
„No, takovou. Tak když mi to do ní zabalíte, tak já bych si je vzala.“
„Nechcete to radši na tácek? Takhle se vám to zmačká. A kolik?“ (bohužel požadavek na moc informací).
„Ne, já bych to chtěla do té folie.“
„Dobře, kolik?“
„No tak počkejte.“
Čekání.
„Tak pro mne a pro holky…tak čtyři.“
Nandáno.
„Ne počkejte, to je moc…“
„Tak tři?“
„No, já nevím, počkejte….“
V tu chvíli již zákazníci stáli na schodech. Zmrdice přemýšlela další minutu, až se rozhodla pro dva kusy. Prodavačka balí, vtom vchází zmrdice druhá, vzhledem kopie zmrdice první, možná 10 kilo plus. A sere si to rovnou přede mně. Nejprve vecpala kufříky, pak sebe, čímž mne i lidi za mnou posunula o metr dozadu.
„Co kupuješ?“
„Tady tyhle ty“. (smaženky – je to pořád ještě napsané na cenovce)
„To já si je dám taky“ a vytahuje peněženku, což mne nastartovalo: otvírám pusu, že druhou zmrdici okamžitě odešlu na konec řady, která se tam díky její zrmdikamarádce vytvořila. Ale zmrdikamarádka ji zachránila (nebo mne, měly dohromady převahu dobrých 140 kg):
„Já ti jeden dám, tam bude určitě KAFÉBRÍFINK“.
A zvenku se ozvala třetí zmrdikamarádka: „Holky pojďte, /kosmetická firma/ čeká!“ Tak jsme se i dozvěděli, kam se holky chystají.
Proběhl přesun obřích prdelí a kufříků za všeobecného strkání do lidí a ani jedné omluvy. Jasně, že jsou všichni nervózní, hlavně my vepředu, co jsme to viděli.
Nadechuji se, že si objednám vytoužený koblížek a v tom: „Paní, já spěchám, já si to jenom koupím, já už mám vybráno“. Otáčím se ke zmrdici, celkem všedního vzhledu s nevěřícným pohledem – není to jejich kamarádka? „Mně ujede autobus a nestihnu to do práce.“
„Ne! Jednu koblihu, prosím.“
Už je sice pozdě, ale zmrdice se dohodla dobýt pozici i za cenu, že koblihu vrátím: „Mně už to pojede.“
Nevšímám si jí.
„A mně to ujede. Autobus. Já už to mám vybraný.“ Slyším dobře?
„Mně to nezajímá, ale pro vás: já jsem přijela autem. A jdu dnes k zubaři.“ Informace stejné hodnoty.
Mám sice v peněžence dostatek drobných, ale teď se mi zrovna hodí ta vybraná tisícovka – já ti, babo, ukážu – aspoň malá pomstička. Když si vkládám drobné do peněženky, slyším objednávku zmrdice co už má vybráno: „Tři housky, do pytliku, napište mi na to cenu. Do druhého pytliku koblihu a tvarohový koláček, taky mi na to napište cenu…..“ Ony tady snad mají dneska sraz??
Na parkovišti potkávám ještě zmrdice kamarádky Avonladies ve felicii – vycouvaly napříč do ulice před pekárnou a zapomněly odemknout zámek zpátečky. Občas se to ženským stává, i když neznám žádnou, která si to zamyká, když si jde koupit smaženku a parkuje před obchodem. Ještě nikdy jsem ale neviděla soustavu tří obřích prdelí tří zmrdic, které se snaží zvenku ten zámek odemknout (pro ty, co nikdy nejezdili felicií – dosáhnete na to jen z pozice sedícího řidiče.) Naštěstí ten pán, co stojí v autě přede mnou, to ví – já taky, ale já bych jim to neřekla (druhá malá pomstička). No, zas tak nespěchám. Možná, že ten pán taky ne, možná, že mu vadil jen ten trojitý zadní pohled – měl to, pravda, z první ruky.
Ráno jsem myslela, že jsem přecitlivělá. Ale teď jsem se už vrátila od zubařky, mám krásnou novou bílou bezbolestně od příjemné zubařky, co není zmrdice, což mne uspokojilo; takže teď jsem spíše ve stavu euforie. A na ranní zmrdice jsem nezapomněla – tak prostě mezi námi asi žijí. I mezi kočkami.
(4x známkováno, průměr: 1,25 z 5)