Vážení dfensáci. Píšu sem po docela dlouhé době. Důvodem je to, že Vám chci ukázat další příklad toho, že pro stát jsme jen dojnice a nic víc. Vím, asi je to, svého druhu, nošení sov do Athén. A zvlášť tady na tomhle webu. Byla tu už jistá plejáda podobných příkladů a většinou od podnikatelů a živnostníků. Tak Vám tedy předložím příklad od tzv. obyčejného člověka.
No, začneme před třiceti lety. Tehdy jsem se narodil a po narození mě byla diagnostikována tzv. transpozice velkých cév, načež to bylo řešeno Senningovou korekcí, čímž došlo k celkové změně stavbě a funkce srdce ale přežil jsem. Z vyprávění vím, že jsem si v Motole pobyl cca první rok a půl života. Pak jsem byl pravidelně sledován a já jsem vyrůstal a učil se žít s jistými omezeními. Byl jsem sice jedinec „živý“, nicméně mi často docházel dech. Prostě se mi srdce rozbušilo tak, že jsem musel ubrat. Nikdy jsem nebyl nijaký sportovec a v podávání vrcholných výkonů mi prostě nestačila hercna. Nicméně jsem byl schopen podávat stabilní výkon, například jako chůze s težkým batohem atd. Také jsem měl ve škole jisté úlevy a byly na mě brány jisté ohledy, které mě ale docela rozčilovaly, poněvadž jsem je nechápal. Dnes mohu říci, že jsem si nedokázal představit, že to se srdcem a celkovou systémovou výkonností biostroje, kterému říkáme lidské tělo, může být jinak než jsem cítil já.
Život se klikatil různými cestami, až jsem se doklikatil k tomu, že se budu živit jako řidič motorových vozidel. Udělal jsem si postupně širokou paletu řidičáků od A až po T a samozřejmě s profesním průkazem. S tím souvisí jeden postřeh. Až do 18 let mě sledovali dětští lékaři a několik z nich mě i tehdy operovalo. Pak jsem přešel k lékařům pro dospělé. No, stalo se to, že s těmi dalšími a dalšími prohlídkami se začali internisté a kardiologové setkávat s mojí vrozenou srdeční vadou. A asi si nevěděli rady. Nicméně jsem v mojí zdravotní kartě, blížící se tloušťkou a váhou ke známé knize Codex Gigas, neměl žádné další vysvětlivky a omezení, a požadavky na kýžené řidičáky jsem splňoval, a tak to tak nějak lékaři přestali řešit, a tak jsem upadl v blaženou nevědomost. Já vždycky hrozně rád cestoval a setkával jsem se s novými lidmi. No, a teď taková humorná historka: Samozřejmě jsem si udělal jako první ŘP C+E. Nicméně v té době ještě nebyl řidičů takový nedostatek, a nemohl jsem najít žádnou práci, jakožto řidičský elév. Byl jsem se ptát na mnoha místech a i když tomu vždy předcházel telefonát, tak jsem byl několikrát drsně vyhozen z kanclu s tím, že „Tatra naložená hnojem není pro malý kluky, ty to někam pošleš a rozbiješ auto a co pak.“ No, a tak jsem si tedy udělal ŘP D+E. Jo, je to i pro mě nelogické, nicméně do autobusu, který vozí naše dětičky a stařečky v množství víc než malém (90 osob) jsem vlezl prakticky ihned po tom, co mi konečně přišel hotový řidičák. No, a pak si dělejte legraci z Haškova bonmotu, že „lidí je jak sraček“, nabyl jsem dojmu, že autobus plný lidí fakt nemá cenu haldy hnoje. Zamyslete se sami. No, časem jsem přešel i na tahač a začal jsem jezdit MKD abych se naposledy vrátil na dvoupatrové autobusy u Flixbusu. Nutno říci, že tahač je placený lépe než bus. A to platí kdekoli v Evropě. Také má kamioňák mnohem více volného času. I když, to asi závisí i na filozofii podniku. Tak takto bych ukončil profesní stať. Zároveň chci říci, že následovat bude obsáhlé, i když zestručněné líčení toho, jak k mému stavu došlo. Kdo chce, nechť následující odstavec přeskočí a čte odstavec následující po tomto dlouhém.
Letos na začátku února, když jsem byl doma, se mi udělalo zničehonic zle a cítil jsem že něco není v pohodě, tak jsem byl odvezen na pohotovost (už jsem tušil že asi budu mít problémy) a tam zjistili že mám rychlou arytmii, zřetelně si pamatuji že to bylo 200 bpm. Uspali mě, udělali mi kardioverzi a za cca 14 hodin jsem už byl doma. Když mě ráno propouštěli, tak se neochotně zmínili o tom, že po korigované arytmii mě nahlásili na MěÚ, což vyústilo v to, že mě byla pozastavena platnost veškerých skupin ŘP. No, tak mi začal nemocenská, a voilá, za devět dní jsem měl první mozkovou mrtvici. Řeknu Vám, až najednou někdy uslyšíte houkat vlak na místě, kde široko daleko nejsou žádné koleje, dejte si bacha. Byl to takový ohlušující a ochromující zvuk, po kterém jsem se cítil a pohyboval jako vychlastaná troska na splašené centrifuze. No, naštěstí jsem doma nebyl sám a rodina mi přivolala rychlou. Ti se po nějakém mudrování uradili, že mám asi mrtvici. Při vědomí jsem byl, ano, točila se mi hlava, ale tep jsem měl klidový. Arytmii jsem neměl. No, tak jsem se vezl v sanitce která řve jako kráva a podvozek má tvrdší než motokára. Je to fakt bolestivé s tím jezdit. No, taky chci přidat, že i když jsem měl diagnostikovanou mrtvici a šlo o minuty, tak sanitka i s doprovodným vozidlem zastavila na zastávce u Neplachova, prý aby se vystřídaly zdravotnické týmy, prý nejde aby sanitka z Jindřichova Hradce dovezla pacienta do Budějovické nemocnice s jindřichohradeckou posádkou, transport musí být dokončen s českobudějovickou osádkou. Včetně lékaře. Jestli mi tohle někdo vysvětlí, budu zase chytřejší.
No, jelikož jsem ani přes úpěnlivé prosby neomdlel, tak jsem si to všechno prožil a zapamatoval na sto procent. No, na iktovém centru mi diagnostikovali masivní mrtvici malého mozečku a když se sraženina odmítala podrobit síle průmyslových rozpouštědel, byla skrze tříslo odsáta. Pak jsem na moment omdlel. Před tím jsem milým budějčákům stačil poblít jejich zánovní CT. No, převezli mě na JIP, a tam jsem se s tím tak nějak srovnával. Vnímal jsem vše, ale nemohl jsem mluvit a pravá polovina těla uspořádala secesi a odmítala se podřizovat pokynům CNS. Zděsil jsem se a pokoušel se zjistit, jestli jsem náhodou nepřišel o rozum. Tak jsem se vydal na cestu z Jindřichova Hradce do Osla a po nějaké té hodince jsem zjistil že si pamatuji všechno. Nicméně mluvit se mi nechtělo. První jazyk, který jsem dokázal srozumitelně artikulovat, byla švédština, ostatek se do rána navrátil sám. No, věřte mi, že je to celkem námaha, snažit se otočit na pelechu, když vás půl člověka ignoruje.
Cítíte že tam je, ale neposlouchá, asi jako zatvrzelý úředník skrytý za silným plexisklem svojí přepážky. No, po pár dnech jsem už sám a normálně chodil a mluvil, i když moje pravá ruka se transformovala na vysoce sofistikovaný model pirátského háku. Na kardiologii v ČB se nad stavem mého srdce zděsili a prohlásili že mě ihned zařadí do fronty na transplantaci srdce. Také se podivovali a pohoršovali se nad tím, že člověk jako já má vůbec jakýkoli ŘP a nad to i profesák. Prý se tohle musí vyšetřit. Mohl jsem prý za ta léta zabít nejméně bambilion spoluobčanů napříč celou Evropou. Naštěstí, můj lékař těsně před tím včas umřel. Děsím se toho, že by se dostal do spárů úřednické mašinérie. Ještě mě bylo řečeno, že ona lékařka znala ve svém životě s mojí vadou jen dva lidi a oba dva jsou už dlouho mrtví. To potěší. Naštěstí jsem si vyvzdoroval převoz do Motola, kde jsem byl sledován a kde je veškerá dokumentace k mému případu. Tam jsem se dočkal upřímného smíchu, když jsem jim tu příhodu s lékařkou na kardiu vyprávěl. V jejich gesci je v Motole dobře 150 pacientů s touto diagnózou.
No, nicméně návrat mých ŘP nevyvrátili, spíš mi řekli, že mě budou akorát sledovat a pak půjdu zase jezdit s velkými vozy. Za pár dní jsem šel domů, a přesně za dva měsíce, v to samé datum jsem měl nenadále mrtvici druhou. To jsem se jen cítil ospalý, tak jsem vstal, vypnul jsem počítač a pak jsem sebou praštil. Tím jsem převrhl stůl a tak podobně. No, smrt asi není to nejhorší. Po chvíli jsem přišel k sobě. Ale: zažil jsem paralytický stav. První co jsem zaregistroval, byly zvuky a vůně. Takže jsem jasně slyšel a cítil a cítil jsem i svoje tělo. Nicméně jsem neviděl a nemohl jsem se hýbat, byť ani víčky. Fakt jsem se zděsil. Slyšel jsem jak moje manželka hovoří do telefonu s lékaři, že už asi 15 minut ležím na podlaze a mám otevřené oči, nicméně nereaguji na podněty. Nechtějte to nikdy zažít. Prostě jsem byl živá mrtvola. Chtěl jsem umřít. Pak jsem po nějaké době prohlédnul a viděl vše kolem sebe. Bylo to, jako když se zapnul ten starý černobílý televizor. Nejdřív bílý bod uprostřed zorného pole, který se rychle rozšiřoval a získával barvu a tvar až jsem viděl všechno. To byl asi ten nejhorší moment. Stále jsem se nemohl nijak pohnout a ani reagovat. V duchu jsem si říkal, že pořád chci umřít. Zaplavila mě vlna obrovského hněvu a vzteku. Najednou jsem začal hýbat víčky a toho se všimla moje žena. Uvědomila o tom lékaře. Tak jsem začal běsnit a najednou, jsem s trhavými pohyby začal hýbat koleny a kyčlemi. Pak prsty a celýma rukama. Umřít už jsem nechtěl a řekl jsem si, že s němotou se dá žít. Vlna vzteku mě opouštěla a já se jako brouk počal zvedat. Toho se žena lekla a okamžitě mě chlácholila a snažila se mě držet na zemi. To neměla dělat. Vztek byl na chvíli zpátky a pak jsem se posadil na podlaze a slyšel jsem hukot. To se blížil vrtulník a uviděl jsem ho na malý moment skrze střešní okno. Zároveň jsem uslyšel houkání sanitky, a tak jsem pln vzteku a vzdoru zařval „kurvadoprdele“ nebo něco takového.
Než se oba lékařské týmy přihnaly do pokoje kde jsem na ně čekal, už jsem stál s rukama v bok a vítal je. Manželka mi zatím balila kufr do nemocnice. Do sanitky jsem po schodech bez jakékoli pomoci sešel sám a sám se i usadil na místo v sanitce. No, na celé záležitosti bylo legrační to, že od první mrtvice jsem měl indikovaný Warfarin 5 mg a chodil jsem neustále na testy. Stále jsem byl terčem výtek a dobře míněných rad, abych ten jed na krysy opravdu bral. Srážlivost krve byla pořád velmi vysoká. Lékaři se usnesli na tom, že mi zvyšovali dávky. Mým tvrzením že Warfarin pravidelně beru, nikdo nevěřil. Dvě hodiny před druhou mrtvicí jsem měl v sobě 12.5 mg warfarinu. No, bylo to v neděli a v pátek jsem byl propuštěn domů s tím, že mám rezistenci na Warfarin a dostal jsem domů Pradaxu. A ta asi zabírá. Chci podotknout, že když berete Warfarin, tak se musíte podrobovat průběžným kontrolám srážlivosti krve, a to i několikrát týdně v ordinaci Vašeho ošetřujícího lékaře. Když berete Pradaxu, tak se srážlivost krve nesleduje vůbec. Prý to není třeba. Po různých peripetiích přišli na to, že za těmi mrtvicemi stojí moje srdce. Laicky řečeno sval oslabil a začal být přeplňován krví kterou neměl sílu v pořádku vyslat do krevního oběhu. Tak docházelo ke srážení krve a sval se v různých momentech se všech sil vzepřel a vystřelil ven onu sraženinu. Tak nejdřív zkoušeli různé metody jako katetrizační ablace, ale zjistili že vnitřní stavba mého srdce zkrátka vylučuje použití této metody. Před touto metodou jsem byl v klidu doma a jednou jsem měl hovor z neznámého čísla. Hlas který se ozýval mi naštvaně domlouval. Prý proč jsem utekl z nemocnice, že prý ráno bude výkon. A kde jako jsem. A abych se urychleně dostavil zpět na pokoj. Když jsem vážené Pí říkal že nevím o čem mluví a že jsem doma a o ničem nevím, tak byla velmi konsternovaná a evidentně se i styděla a snažila se to zamluvit. Pak se ptala jak se cítím po mrtvici. Tak jsem jí řekl že i po té druhé je už vše ok a že beru Pradaxu. To už na ní bylo moc. Zkrátka, lékaři si mezi sebou nic nevzkázali a tak jedni naplánovali operaci srdce aniž by měli zpětnou vazbu od pacienta a druzí neuvedli těm prvním lékařům že pacient už má druhou mrtvici v průběhu dvou měsíců. Ale co, urychleně mi naplánovali termín na přístí týden. Mezi druhou mrtvicí a ablacemi byly necelé dva měsíce a v té době jsem byl po vyšetření na neurologii a konečně mi vrátili ŘP B a C, ale bez profesní způsobilosti. Už jsem nebyl odkázán na pomoc rodiny a dohady o sanitce. Vida. No, když zjistili že moje srdce je jinak vnitřně uspořádané, s čímž nepočítali, tak se rozhodli pro implataci ICD. Kardioverter-defibrilátor. Taková chytrá krabička která v sobě spojuje funkci defibrilátoru, „žehliček“ známých z filmů, další funkce je ta, že usměrňuje rytmus a chod srdce a třetí funkcí je prostá kardiostimulace. Pro alergiky se vyrábí i ve zlaté variantě se zlatými elektrodami, ale ten je prý v ČR jen jeden, je to dost exkluzivní provedení. První implantace ale nevyšla na 100 procent, ale tak na 66.6%. Vzhledem k neobyčejnému anatomickému uspořádání je můj přístroj umístěn nikoli nad srdcem ale v pravém podklíčku a tím pádem jsem cirka týden po implantaci podstoupil reimplantaci, což spočívá v tom, že můj hrudník otevřeli jako krabici od cukroví, pneumatickou pilkou rozřízli hrudní kost a pracovali v otevřeném prostoru a nainstalovali i třetí elektrodu. Inu, největší strach jsem měl z toho, abych po narkóze takzvaně „nezblbnul“. Vrátíme se k předchozímu zákroku: Když mi prováděli ablaci, tj. když mi skrze obě třísla vyslali do srdce dva katétry aby se podívali a připravili se na vypálení jizev uvnitř, tak jsem narkózu odmítl a pln strachu tuto proceduru prožil jen s lokálním umrtvení třísel. A sledoval jsem i jak to tam vlastně vypadá. Nutno říci, že jsem se celou dobu smál, protože mi přišlo absurdní, že mám sobě dvakrát po metru optického kabelu a nebolí to, jen to v hrudníku legračně šimrá.
No, při té ablaci zkoušeli odolnost srdce proti indikované arytmii. Nutili srdce z nějakých 70 bpm až na 300 bpm a zjistili že je v hajzlu, protože prý neklade žádný větší odpor. Zdravé srdce se prý vnějším pokusům o měnění rytmu důrazně brání. Tak to zkoušeli mnohokrát, a pak když to zase klesalo a bylo to kolem 230 bmp jsem usnul. To bylo velmi zajímavé. Seděl jsem v autobuse, přes uličku seděl kolega a sledovali jsme vlny na hladině moře v Öresundském průlivu, přes který jsem pravidelně jezdil. V rukou jsem cítil vibrace volantu a sedačky, viděl jsem pasažéry jak kolem mě chodí a mluví, viděl jsem jak mě předjíždí auta a cítil se dokonale. Byl jsem ale dost vyděšený. V tom snu jsem myslel, že to co se mi stalo je jen sen a tak jsem měl ten dojem, že jsem asi za volantem klimbnul a celé se mi to zdálo. A že to byla nějaká noční můra, či co. Kolegovi jsem řekl, že se v Malmö vystřídáme. Najednou jsem ucítil tlak a pálivou bolest na prsou a s hrůzou jsem si řekl, že to byla asi nějaká předtucha a měl jsem na mysli jen abych nesjel s lidmi z mostu. Zkontroloval jsem zrcátka, rozblikal jsem varovky a řekl kolegovi ať mi zavolá sanitku, že je mi zle. Vyřadil jsem na neutrál a začal pomalu brzdit. Říkal jsem si, že ve Švédsku budu v dobrých rukou. Bylo to tak skutečné jako život sám. Naprosto skutečné a v ten moment bych přísahal že tam jsem. Pak jsem viděl ono proslulé lékařské světlo a po krátkém momentu jsem si uvědomil že jsem určitě v Motole a že se mi to o těch mrtvicích nezdálo.
Můj problém je tento: Mám implantovaný přístroj, který monitoruje moje srdce a posiluje ho, v případě potřeby by mě udržel při životě. Z povahy nemoci mi bylo zamítnuta a zrušena profesní způsobilost a už nesmím pracovat jako profesionální řidič. Nicméně, řídit vozy skupiny B pro soukromé účely mohu. Já si ale myslí, že je to celé postavené na hlavu. Pokud by došlo na nejhorší, tak s obyčejným osobákem můžu smést lidi na refýži, napálit to pod kamion nebo převrátit dvoupatrák plný transgender autistických muslimčat. Trošku jsem se informoval a zjistil jsem, že lidé jako já (s implantovaným ICD) mají nepatrně větší možnost srdečního selhání. Pokud se nepletu, tak o 0.44% proti běžné populaci. Navíc, s implantací tohoto zařízení se nese i nutnost pravidelných kontrol dvakrát ročně, tudíž jsem pod permanentním dohledem, mnohonásobně převyšujícím četnost zdravotních prohlídek mezi běžnou populací. Každému zdravému člověku se může za volantem udělat špatně, o feťácích a jiných magorech ani nemluvě. A i přes to všechno jsem přišel o práci která mě a moji rodinu slušně živila. Víte, s tím ICD nemohu pracovat ani v provozech se silnými elektromagnetickými poli, takže nesmím svářet, nesmím pracovat s elektřinou, nesmím opravovat např. elektrické obvody v osobním voze a mnohá další omezení. Navíc se nemám přepínat a „namáhavě“ pracovat. Obligátně nesmím pracovat v těch oborech, kde je výrazný stres. Hehe. Ten stres který cítím při pohledu do budoucna se nepočítá. Takže to cítím tak, že mi sice holý život zachránili, ale jinak jsem docela v hajzlu. Věřte tomu nebo ne, ale řidičina je čistě intelektuální práce. Námaha žádná, jen si dáváte pozor na silnici nebo na pasažéry ale hlavně dáváte pozor na sebe. Na invalidní důchod ovšem nárok nemám, to jsem byl z OSSZ vypoklonkován s tím, že to že nemůžu pracovat jako řidič není žádný hadicapa že „vypadám dobře, sám se hýbu atd“. Já jim na jejich důchod sejřím, nicméně banku nezajímá nějaká nemoc, banka chce keš. Ztratil jsem poslední špetku sympatií k tomuto „demokratickému zřízení“. Dokud jsem tahal a platil daně, to bylo školení na školení, dodržování norem, apod. Teď, když jsem bez vlastního zavinění „nemocen“, tak nemám nárok ani na almužnu, moje rodina nikoho fakt nezajímá, budoucnost mého potomka také ne a nejhůř je to, že nemohu pracovat. Po operacích vypadám dobře a cítím se skvěle, moje výsledky jsou vlastně ještě lepší než před těmi událostmi, hned bych skočil do auta a jel někam, klidně až za konec světa, nechci nic zadarmo. Ale asi taky nic nedostanu. Tenhle stát je zloděj a vymahač, nic Vám nedá a všechno po Vás chce a všechno touží zakazovat, přikazovat. Byl bych rád, když by se rozproudila diskuse o tom, co si o tomto případu myslíte. Pro spoustu lidí jsem jen kripl a špinavá socka, ale to se může stát i Vám. Zdraví je sice na prvním místě, ale bez peněz se žít nedá. Stát na mě prdí, a lidi mi nepomohou.
Přeji Vám všem mnoho úspěchů a zdraví a silnou, nezávislou vůli. Víte, když by byl život tak jednoduchý jako bylo rozchodit a oživit ochrnutou polovinu těla, bylo by to snadné. Bohužel není. Mnoho zdaru.
14.10.2018 Adanedhel
(375x známkováno, průměr: 1,18 z 5)