Od 1. ledna 2005 by měla být zrušena povinná základní vojenská služba. Znění branného zákona ještě není definitivní, je však téměř jisté, že branná povinnost nadále zůstane, ale uplatní se jen při stavu ohrožení státu či válečném stavu. V době míru bude fungovat pouze profesionální armáda a dobrovolné aktivní zálohy.
Profesionální armáda je sice hezká věc, ale troufám si říci, že v případě většího konfliktu je potřeba do boje zapojit širší masy. Až se na nás bude valit 350 tisíc Mongolů, 35 tisíc sebeprofesionálnějších vojáků nás neubrání. Na světě existuje pouze několik států, které mají tak hluboký týl, že si v případě rozsáhlé války mohou dovolit začít cvičit vojáky až po jejím vypuknutí nebo těsně před ním. Nehledě na to, že zbraně jsou stále složitější a čas pro výcvik vojáka, aby je byl schopen efektivně použít, se prodlužuje.
Proto tvrdím, že základní výcvik občana i v době míru je pro obranu vlasti nezbytný. Ne však v současné podobě, kdy se klučina naučí pochodovat a většinu své služby následně stráví hlídáním muničního skladu nebo zvedáním závory na bráně. To je skutečně promrhaný čas a dává to prostor pro bujení šikany a jiných negativních jevů. Základní služba by měla být krátká a intenzívní. Jejím smyslem je naučit člověka bránit svoji zemi a učit ho pouze to, co bude v boji skutečně potřebovat. K tomu bohatě stačí několik měsíců tvrdého výcviku. Nemluvím teď o specializovaných druzích zbraní, např. o letcích, kde je profesionalita nezbytnou podmínkou bojeschopnosti.
Už jsme sice nějaký ten pátek v NATO, ale nemůžeme se spoléhat, že nás někdo bude zachraňovat, musíme si tedy svůj stát bránit především sami. Provoz armády není levný, ale nikdy nelze s jistotou předpokládat, že si někdo nezačne dělat zálusk na české území či jeho část. Kdo ví, dnes jsme s Němci kameraden, ale zítra jim může křupnout v kouli a usmyslí si, že se jim líbí Ašský výběžek. Nebo Rusáci budou chtít obnovit východní blok a dají se na pochod na západ. Válka je jako oheň, každý doufá, že nevypukne, ale když už se tak stane, je třeba být připraven.
Občas lze zaslechnout žvásty moralistů o tom, že branná povinnost a základní výcvik je pošlapáváním lidských práv, zejména práva na svobodu. Demokracie však není jen o právech, kterých mají všichni plnou hubu. Jsou to na druhé straně i povinnosti. Pokud je ústavně zaručené právo omezeno zákonem, nejedná se o jeho negaci, leda by to byl zákon popírající samu podstatu takového práva. Daňová povinnost taky zasahuje do vlastnického práva a přece každý rozumný člověk chápe, že platit daně je nutnost.
Pak zde máme anarchisticko-komunistické argumenty, že armáda je mocenským nástrojem vládnoucí třídy. Tito agitátoři si evidentně nevšimli, že už nežijeme v 19. století a do dělníků se už nestřílí. Kdyby se něco semlelo, nebudu bojovat za Špidlu ani za Klause, budu bojovat sám za sebe, za svoji rodinu, za svoje právo na život, svobodu a vlastnit majetek. Možná, že až nějaký Asiat ustřelí anarchistovi dredy na makovici a ten se z toho šoku posere, bude ještě rád, když od armády vyfasuje čisté trenýrky.
Bohužel se z našich myslí vytratil pojem vlast a národ. Nevím, kdy se tak stalo. Snad za socialismu, snad za války, možná už za první republiky. Jisté je pouze to, že nemáme být na co hrdi. Měli jsme opevnění, měli jsme tanky a kulomety. Dalo by se donekonečna polemizovat o zradě spojenců, německé přesile, kvalitě zbraní či výcviku, ale naskýtá se otázka, proč jsme všechny tyto věci vlastně stavěli a vyráběli, když jsme je následně nepoužili. Přijetím potupné okupace jsme sice ušetřili lidské životy a majetek, ale nebýt Američanů, Britů a Rusáků, kteří Němce porazili, bylo by nám to k ničemu. Stejně tak o třicet let později. Vyvěšováním transparentů nepřátelský tank nezničíte a žádný negramotný Uzbek se jich nezalekne. Zato molotovův koktejl je mezinárodně srozumitelný a vržený názor vyjadřuje zcela jasně. Všechny takové porážky a okupace ničí lidský charakter, přispívají k degradaci hodnot a podporují všeobecný nihilismus.
Typický Čech je dnes strejcem, který se v hospodě či doma před manželkou kasá jaký je borec, ale když přijde na věc, skutek utek. Heslem doby je už pěkně dlouho „hlavně se do ničeho nenamočit“. Co kdyby se to náhodou nějak změnilo? Ale ono se to nikdy nezmění samo od sebe. Ono se to většinou změní tak, že sem napochoduje nějaká verbež, začne se tu roztahovat. A český prďola na to kouká z okna nebo stojí na ulici a hajluje, případně mává rudou knížkou.
Zdá se tedy, že jsme odborníci na „sametová řešení“, čímž dáváme celému světu najevo, jací jsme neškodní šašci. Z historického hlediska je občasné krvavé střetnutí prospěšné, aby si lidi neustále uvědomovali, jak draze mají svoji svobodu vykoupenou a dostatečně si jí vážili.
V moderním demokratickém státě je předpokladem jakékoliv veřejné činnosti široké zapojení občanů a důsledné vyžadování odpovědnosti. V Čechách jsme si bohužel zvykli na to, že za nás vždycky někdo něco zařídí. Takový postup vede k lhostejnosti, atomizaci společnosti – jak by řekl Václav Klausů – a uzavírání se do obýváků před televizní obrazovky. Základem veřejného života je obec, resp. kraj. A na územním principu by též měla být řešena i obrana státu, to znamená zavést systém miliční, doplněný profesionální armádou. Docela se mi zamlouvá myšlenka, aby každý záložák měl svůj mundúr a kvér zamčený doma v almaře, pochopitelně náležitě zabezpečený. Nebo alespoň v nějaké obecní stodole. Rozdávání zbraní lidu vychází z odlišného pojetí práv a svobod občana, který je povinen se chránit především sám. Takovým opatřením se sníží počet obřích skladů hnijících hadrů a rezivějících samopalů. Navíc to zvyšuje operativnost v případě konfliktu, prostě se zahouká sirénou a za půl hodiny už se tatíci šikují před hospodou. Z tohoto pojetí je jasné, že armáda nemůže být mocenským nástrojem proti občanům, protože občané jsou schopni se případnému ozbrojenému nátlaku efektivně bránit. Obrana se tak stává skutečně záležitostí lidu, nikoliv politiků. V zásadě by se základního výcviku mohly v přiměřeném rozsahu účastnit i ženy, které svoji užitečnost v moderním boji už prokázaly.
Základní služba by měla být vykonávána tak, aby občan byl v rámci možností co nejméně buzerován. Komunistické sociální inženýrství, kdy kluk z Plzně měl posádku v Košicích a obráceně, je hovadina. Proč by se výcvik nemohl vykonávat stylem, že ráno sednu do auta nebo na vlak, popojedu do nejbližšího města, celý den tam cvičím a večer jedu domů? A to vše za přiměřenou finanční kompenzaci. Tím pádem by se z ušetřily náklady na ubytování a dvě jídla denně pro každého (snídaně a večeře) a výrazně snížila i možnost šikany, protože doma mě kromě manželky nikdo buzerovat nemůže.
Milice by nemusela sloužit výhradně vojenským účelům. Jsem přesvědčen, že její užitečnost by se prokázala též v případě havárií nebo živelných katastrof. Fungovala by tedy i jako dnešní civilní obrana.
Civilní služba v českém pojetí je neuvěřitelná dementnost a popření občanské povinnosti bránit svůj stát. Neexistuje žádný rozumný důvod, proč by se mladý zdravý muž měl vyhýbat výcviku a místo toho trčel někde na úřadě či v nemocnici. Je používání zbraně proti tvému přesvědčení? Sice neznám žádnou armádu demokratického státu, která by cvičila brance tak, že by je nutila střílet na živé terče, ale budiž. Vyber si nějakou nebojovou složku.
Odlišným řešením by mohla být v rámci miličního systému dobrovolná základní služba. To už se poněkud blíží skutečnému budoucímu řešení dobrovolných záloh. Ale byla by tu jedna zásadní odlišnost. Kdo by se nechtěl účastnit výcviku, neměl by rovné postavení s tím, kdo by ke službě ochoten byl. Nezkoumaly by se důvody, pouze vůle. Nerovnost by spočívala v omezení některých (veřejných) práv. Mohlo by to být např. omezení práva zastávat funkce ve veřejných úřadech nebo práva držet střelnou zbraň. Prezident, poslanec, senátor, soudce, úředník – ti všichni by museli pro výkon své funkce splnit podmínku absolvování základního výcviku nebo služby v profesionální armádě. Anarchistům by takové omezení zajisté nevadilo, ostatní občané by se třeba zamysleli, zda jim to stojí za to a jestli není lepší svoji občanskou odpovědnost přijmout. Ani zde by se nejednalo o diskriminaci. Právo na rovný přístup k veřejným funkcím je právem ústavním a lze jej omezit zákonem, který nebude diskriminovat ty, kteří službu vykonali. Možná to trochu zavání Hvězdnou pěchotou, ale proč ne? Stát není nějaké strašidlo vznášející se nad námi. Stát je určitá idea realizovaná prostřednictvím lidí. Stát jsme my. Kdo od státu něco očekává, měl by mu dle svých možností a schopností také něco dát, aby se nestával jeho dlužníkem.
Zavedení miličního systému je však v současné době v České republice nereálné. Vychází totiž z předpokladu, že občané se zajímají o věci veřejné a jsou ochotni se na nich aktivně podílet. Taková koncepce by většinu českého národa zajisté velmi překvapila a především vohnouti by hledali všechny způsoby, jak se z toho vyvlíknout. Takže je asi dobře, že milice nebude, protože než neuvěřitelnou parodii v českých podmínkách, to raději nic.
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)