Kauza Lety I.

Featured Image

Národní strana pod vedením její předsedkyně Edelmannové se postarala minulý týden o mírné vzrůšo, když odhalila svůj památník „obětem“.

Úvodem předesílám, že s Národní stranou nemám nic společného, pouze s ní sympatizuji do té míry, jako sympatizuji s každým, kdo se v Kocourkově dovede postavit, třeba i ne úplně rovně, a říci názor, který není kompatibilní s aktuální mediální doktrínou.

Jak jsme měli možnost v minulých měsících několikrát slyšet, další a větší památníky jsou v Letech třeba jak sůl. Je to natolik závažná věc, že takový jinak letargický Chorche chce připravit svoje čtyřnohé bratry o střechu nad rypáčky a disasemblovat jim prasečák. O to nepochopitelnější byla reakce pana starosty, který nechal památník „obětem“ odstranit za pomoci nákladního vozu Tatra jednoho letského usedlíka. Problém byl eskalován tím, že Edelmannová trvala na odhalení nyní již neexistujícího památníku a chystala se do Let s výpravou svých spolustraníků.

Určitě by přijeli i staří známí. BISka,  PČR, aktivisté, cikáni.

Tam jsem nemohl chybět.

Jenže jsem dopoledne neměl čas. Z Budějovic jsem vyjížděl ve dvanáct a těšil se, jak uvidím BIS a aktivistické hysterky v praxi.

Zklamání?

Přišlo.

Cíl: Porozhlédnout se v místě, lokalizovat oficiální i neoficiální památník, prověřit činnost agentů od BIS a agentů od aktivistů, nasát atmosféru místa.

Průběh mise:

Lety se nacházejí ca 30km od Písku směrem na Příbram, na polovině cesty mezi Budějovicemi a Prahou. Na křižovatce za Čimelicemi je třeba jet doprava. Po třech kilometrech přijedete do obce Lety. Tento úsek funguje jako hrdlo, takže jsem očekával, že první hlídka nenápadných pánů v nenápadném autě bude někde tam. Nezklamal jsem se – melírovaný pazdrát seděl ve Fabii a mrznul.

Jel jsem dál. Hodlal jsem lokalizovat kulturní epicentrum věda, že aktivista je tvor líný a bude hledat především teplo. Hospoda se nacházela vedle hlavní silnice a nabízela menu za pouhých 49,- a to je při výši diet v policejním sboru velmi přátelská cena. Zaparkoval jsem za hospodou a porozhlédl se kolem. Kromě několika odrbaných šoukárů stál tam tmavý mercedes s pražskou registrací a octavia Českého rozhlasu, jinak bylo mrtvo. Sotva jsem provedl základní ohledání, vyšel z hospody Fedor Gál spolu s nějakou ženskou společností, nasedl do Mercedesu a odfrčeli. Pochopil jsem, že party asi právě končí a to mě naplnilo smutkem.

Po vesnici nebyli rozptýleni žádní agenti ani aktivisté. Prostě jsem přijel pozdě.

Zamířil jsem dále směrem na Milevsko. Když jsem vyjel na kopec, ocitl se v mém výhledu onen prasečák. Jedná se o skutečně velký areál, žádný chlívek, a teprve při pohledu na tuto velkovýrobnu, jejíž stavba, údržba a provoz jistě stojí hodně peněz a úsilí, jsem pochopil absolutní zhovadilost rozhodnutí tohle všechno zbourat a postavit někde o kus dál na zelené louce. Kromě toho, došlo mi také, že v tomto podniku pracuje jistě hodně obyčejných lidí, kteří bohužel nemají možnost vydělávat si jako občanský aktivista, žvanit na objednávku a vozit se v mercedesu.

 
Po této krátké úvaze zamířil jsem dále na východ. Asi kilometr a půl od prasečáku je vyznačená odbočka doleva k Památníku Lety. Zarazil jsem auto do lesa a vydal se tam pěšky, protože jsem se obával, že na lesní komunikaci auto zapadne. Místní úprava vás přivede k dilematu typickému pro dnešní dny – jít doprava nebo doleva? Jak asi čekáte, vybral jsem si doprava.
 

Zhruba po kilometru chůze lesem mi byla zima (sněžilo, měl jsem na sobě mikinu, fleecovou bundu a džíny), byl jsem mokrý jak myš a památník toho hrozného holocaustu v nedohlednu. Tak si vstrčte ten vás památník do prdele, když ani nemůžete vyznačit pořádně cestu, pomyslel jsem si a vydal se zpět prozkoumat levou odnož. Šel jsem asi deset minut a také nic. Otočil jsem se, vrátil se k autu a zamířil se do obce Orlík. U benzínové pumpy jsem krátce zdržel nějakého strýce a nechal si vysvětlit, kde památník najdu. Levá odnož byla správně, jen to chtělo více trpělivosti. Tentokrát jsem to autem risknul. Jel jsem po lesní cestě a místy měl problémy v hlubokých vyjetých kolejích, ale nakonec jsem se dohrabal k něčemu, co zřejmě bylo příležitostným parkovištěm. Ležela tam dnešní jízdenka z pražské MHD, krabice od ledové kávy a slupky z pomeranče, takže tam civilizace byla nedávno. Dále jsem pokračoval pěšky a v po čase identifikoval cosi jako informační tabuli.
 

 
Tabule byla oprýskaná, stříška nad ní shnilá a celé to působilo dojmem, že se o památník nikdo nestará. Kousek odtud stojí kříž se stylizovaným Kristem (Ježíííš přinde!, ale ten, kdo stvořil tohoto Ježíše, toho o figurální malbě moc nevěděl), přičemž kříž není kříž, ale kříženec mezi pravoslavným a křesťanským symbolem, což je jistě odvážné ekumenické pojetí.
 
Ještě dál je pak několik kamenů, jeden zajímavého ogiválního tvaru, na nichž hořelo několik svíček a nacházela se jedna kytice pochybných kvalit. Tato jediná část památníku mi připadala vkusná.
Sníh v okolí památníku nebyl příliš ušlapán, takže se pan Gál a jeho boys zřejmě neopájeli geniem loci příliš intenzivně.

Neměl jsem pocit, že by o toto místo někdo pravidelně pečoval. Porůznu se tam válely odpadky. Pan starosta má skutečně zajímavé nastavení priorit a cikánským aktivistům by jistě ruce neupadly, kdyby se jednou za rok chopili  nářadí a uvedli pietní místo včetně příjezdové komunikace do prezentovatelného stavu. Vyšlo by to určitě levněji než 800 mega.

Třeba by se nějaký spolek pro občanskou toleranci mohl plácnout přes kapsu, ano, přes tu kapsu, do které putují peníze bůhvíodkud a mohl by tam namontovat nějaké směrovky, aby byl památník snadno k nalezení, když už jeho význam překročil i naše hranice.

Tak to by bylo asi všechno.

Nikde jsem nenašel informaci, na jakém místě se přesně cikánský tábor nacházel. Na pomoc jsem si vzal knihu pana Markuse Papeho „A nikdo vám nebude věřit“ vydanou v Praze v r. 1997. Markus Pape je německý novinář působící dlouhodobě v Kocourkově. Podle mně by se měl spíše jmenovat Pappe, což znamená v němčině lepenka a přeneseně v témže jazyce kecy. Pan Pape totiž v knize místy natáčí realitu do potřebného úhlu a vaří Eintopf z historických fakt, výpovědí osob a vlastních politických manipulací. Významným nedostatkem Papeho knihy je kromě myšlenkových konstrukcí na úrovni šesté řady seriálu Akta X ještě absence situačního plánku, ze kterého by byla zřejmá přesná poloha tábora. Pokud je Lepenkova kniha literaturou faktu, mělo by v ní něco podobného být jako první.

Hned na druhé straně nám Pape nabízí fotku letského rybníka s tím, že se jedná o pohled z místa bývalého tábora na letský rybník. Zkoušel jsem tedy na místě konfrontovat fotku z knihy pana Lepenky s reálným výhledem do krajiny. Směrem od prasečáku se mi to nepodařilo, s ohledem na to, že rybník je protáhlého tvaru a fotka z Lepenkovy knihy se dívá směrem k silnici přes jeho kratší rozměr. Jediné místo, ze kterého může pozorovatel vidět to, co Herr Lepenka označil jako místo, kde stál tábor, je právě místo u památníku. To je ale od vepřína vzdáleno stovky metrů! Pokud mám věřit panu Lepenkovi, pak nemá prasečák s táborem místně nic společného, tábor musel být jinde než prasečák a to sice na místě, kde je nyní památník. Je však také možné, že v tom Herr Lepenka dělá záměrně nebo neúmyslně chaos a pravda je to, co stojí na ceduli – že památník je v místě táborového pohřebiště.
 

 

Jako nejsnazší řešení se nabízí oddělení památníku od vepřína stěnou vegetace, nějakým živým plotem nebo stromořadím.
 
Knihu pana Lepenky si rozebereme v dalším dílu tohoto článku, kde se dotkneme historických souvislostí. Závěrem tohoto článku se sluší položit otázku, komu celá diskuse ohledně vepřína v Letech slouží.

Národní straně může celé divadlo posloužit k jejímu zviditelnění. Pokud to tak je, zvolili dost špatný timing, protože za šest měsíců český volič zapomene úplně cokoliv – už zapomněl důležitější věci za kratší dobu.

Obci Lety to neposlouží vůbec. Popularita je sporná. Chápu vrtkavé rozhodování pana starosty: tlak na jeho osobu v posledních dnech musel být značný a ani on nemá propachtovanou živnost profesionálního aktivisty nebo dealera s holocaustem. Nakonec to je on, kdo musí vyjít se svými sousedy i s centrálními orgány a nesprávné rozhodnutí ho může znepřátelit s oběma tábory. Je proto snazší obětovat nějakou neznámou neparlamentní stranu z Prahy, je to cesta nejmenšího odporu.

Bývalým kárancům tábora to může být úplně jedno. Většina z nich již nežije a pokud by jim zřízení památníku skutečně tolik leželo na srdci, měli celých dlouhých uplynulých 15 let na to, aby se zasadili o něco důstojnějšího.

Pan Lepenka není jen novinář, ale také předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu. Požaduje odstranění vepřína. Je zřejmé, že se postupně zvyšuje finanční potenciál celé záležitosti a brzy to celé nabude významu nezanedbatelné finanční a mocenské transakce. Zviditelnění se v souvislosti s kauzou Lety bude znamenat pro pana Lepenku bezpochyby kariérní postup. Zadržení pana Lepenky za nevhodné chování na místě jistě přeroste v mediální hysterii, čímž se jeho hodnota na trhu dále zvýší. Z pana Lepenky bude jednou celebrita, vybral si téma, na kterém se dá dobře „udělat“. Podobně budou profitovat všichni aktivisté, kteří nastoupí do výtahu včas, tedy nejpozději v pondělí, kdy se kauza zadrženého pana Lepenky dostane do médií.

Ovšem největší profit z celé události vydojí ti, kdo stojí v pozadí. Jejich cíle formuloval už v roce 1995 submisivní odnárodněný prominentní hlupák Václav Havel, z božího omylu prezident: „Sběrný cikánský tábor byl zřízen na rozkaz nacistických činitelů. Byli to však čeští četníci, kteří tábor spravovali a vězně hlídali, byli to Češi žijící v okolí tábora, kdo využíval laciné pracovní síly cikánských vězňů…“. Když pomineme věcné nepřesnosti v Havlově proslovu, vidíme jedno: Zapomenutá story ukrytá kdesi hluboko v dějinách druhé světové války byla nelogicky vystrčena do mediálního popředí a překroucena do podoby klacku, kterým se mlátí do hlavy jednoho každého z nás. Podstatou hry je vytvořit pocit viny za vlastní národ, učinit nás všechny potenciálně provinilými (podobně se děje i v případě rozšiřování kolektivní viny za holocaust) a tím i lépe ovladatelnými. Z toho důvodu považuji nápis „Obětem“ na kameni, který národovci přivalili na místo, za mimořádně trefný – obětí propagandy jsme nyní po šedesáti třech letech my všichni a jsme to my všichni, komu média ovládaná zájmovými skupinami s dlouhými prstíky vedoucími mimo naši zem zkoušejí napasovat na krk chomout.

Ukažme si prstem na skutečné grázly. Paroubkovi vepřín nevoní, chce tam postavit něco více nóbl. Tlak na firmu AGPI ohledně vepřína trvá už roky, dokonce se šušká, že BIS prověřovala její majitele ve snaze najít něco, co by učinilo vyjednávání snazším. Zajímavé je i to, co Chorche hodlá udělat – zřejmě znovu nátlakem majitele vepřína přimět, aby redukovali svoje požadavky a nepožadovali za jeho zbourání ani 1:1 náhradu, ani adekvátní částku, tedy v podstatě vládní politický záměr uhradili ze svého. Trochu to připomíná to, čemu kocourkovský právní řád říká vydírání.

Ptal se vás někdo, zda jste ochotni přispívat na demolici velkokapacitního vepřína a výstavbu jiného o kousek dál, to vše za nějakých 800 miliónů korun? Ne, nikdo se nás neptal. Určitě by se v této zemi, žijící již čtvrtým rokem z neustále rostoucího deficitu,  našlo mnoho příležitostí, jak investovat takové částky jinam a lépe. A tak zatímco malé nemocnice omezují péči o pacienty, zamýšlí česká vláda vydat částku blížící se miliardě za obrovskou anální sondu, kterou vrazí do čísi zadnice.

Když jsem cestou k domovu projížděl znova kolem letské hospody, právě nakládali do zelené dodávky VW Transporter nějaký stativ ke kameře. Mediální mašina se rozeběhla tak, jako vždy. Užijte si to.

Odkazy:

Článek na totéž téma od Vladimíra Stwory
Reportáž z Let na serveru Sprcha
Informace o táboře v Letech na serveru Sprcha (článek, ke kterému není co dodat).

Článek na rómském serveru sdružení Dženo
Pan Holomek (+ kauza lety napříč politickou scénou)
Zde vám pan Tancoš vysvětlí, co je koncentrační tábor (takže neposílejte děti do pionýráku, jsou tam také koncentrované)
Soudruh Ransdorf revizionistou?
Roma holocaust mindhacking (pro extra silné nátury)

Děkuji za pomoc Dr. Doležalové.


21.11.2006 D-FENS

 
 

12345 (1x známkováno, průměr: 1,00 z 5)
680x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:06

Reklama

D-FENS © 2017