Kakunovi je šest a miluje mašinky. Jájince je devět a miluje mašinky ještě víc. Můj dědeček byl železničář a jezdil se Štokrem, což byla lokomotiva řady 556. Také měl něco s Němkou (řada 555, předchůdce Štokra). Asi je něco na tom, že různé genetické sklony se projevují ob dvě generace, protože já mašinky zas tak moc nemusím.
Chápejte následující řádky jako osobitý dodatek k článku o libertariánském školství.
Dneska měl být Den mobility, ale vzhledem k dentálním dobrodružstvím z tohoto týdne jsem ho raději naplánoval o týden později, což mi na druhé straně umožnilo s Kakunou a Jájou vyrazit tam, kam děda chodíval brzy ráno každý den. Do železničního depa, kde probíhal Den železnic.
Mimochodem finálním zakončením celé akce byla laserová show s lokomotivami. Byla to skutečně maximální bizarnost. Původně jsem myslel, že moje vnímání celé věci ovlivnila chřipka a narůstající tělesná teplota, ale nebylo tomu tak. V lokomotivní show hrála hlavní roli točna, zdroje světla a hudební aparatura. Připomínalo to módní přehlídku, kde ovšem místo modelek hrály hlavní roli lokomotivy, které postupně najížděly na točnu. Tam s nimi točili, svítili na ně a k celkovému vjemu naprosté absurdity přispíval i výběr hudby. Sergeje alias motorovou lokomotivu řady 679 doprovázeli na molu Pink Floyd, Kyklopa z Lužné Abba a když pak při prezentaci nějaké další neznámé lokomotivy pustili Michaela Jacksona, kapituloval jsem zcela.
České dráhy se zase rozhodly v duchu svých nejlepších tradic (Stéblová, Šakvice, Řikonín) uspořádat na Národní den železnic železniční nehodu.
Kupodivu přes všechny hezké i odporné věci tam (přijel ministr Ťok) největší úlet byla zvláštní hračka, kterou nachystaly ČD Cargo. Tvořila ho listová pružina, která je jak známo na koncích uložena v otočné vazbě (jinak by praskla). Cílem hry bylo tento mechanismus smontovat z jednotlivých dílů. Na druhém konci pružiny byl jako vzor mechanismus již smontovaný. Vypadá to sice triviálně, ale musíte na to být trochu šikovný a mít takovou tu zvláštní vlastnost, které děda říkal gryf. Německy Griff, česky úchop. Prostě musíte se k tomu umět postavit. Musíte třeba vědět, že pokud chcete vložit čep do přesné válcové díry, tak ho tam nesmíte narvat jako Robert Rosenberg, ale musíte s ním taky trochu otáčet a zaviklat, aby tam hezky zalezl.
Ta pružina byla určitě skvělá věc. Jednotlivé součástky krásně voněly surovým železem a byly to zajímavé industriální kousky, které v dnešní době gadgetů z laciného plastu, a elektroniky pro homometrosexuály rozhodně nenajdete na každém rohu. Přímo si říkaly o ošmatání. Znáte takový ten pocit, kdy berete do ruky nějakou součástku, nástroj nebo zbraň a nemáte v úmyslu ji použít, ale chcete na ni pouze jen sáhnout?
Kakuna si k tomu stoupnul a během asi minuty mechanismus smontoval. Neměl vůbec pochybnosti o tom, co dělá, prostě to tam nasázel. Nemusel jsem do toho zasahovat, kromě jednoho detailu. Přítomný pracovník Carga na to koukal a na konci pouze pronesl, že je ten den nejlepší a že s tím často mívají problém i tatínkové. Neměl jsem důvod mu nevěřit.
Šest let rozebírání aut, motorů, zbraní a dalších podobných objektů, u jejichž oprav a údržby Kakuna asistoval, se na něm evidentně podepsalo. Vyskytly se už předtím signály, že Kakuna je manuálně zručný, ale teď se definitivně odkopal.
Je jasné, že tohle bude Kakuna dělat dál.
Pokládám si otázku, zda by pro něj nebylo lepší, aby byl lempl.
Rád si ten dojem nechám vyvrátit, ale nemohu se zbavit pocitu, že nešikovnost je v některých kruzích stavěna na odiv a je zdrojem sociální prestiže. Nebo si snad dovedete představit nějakého hipstera v úzkých barevných kaťatech s hlavou namazanou tím jejich análním gelem, jak například pokládá dlažbu? Léta panelákového lifestyle zanechala stopy, vznikla celá generace lidí, kteří nepřeložili stéblo křížem, protože halt neměli kde a neměli proč, bylo o ně postaráno. A nepoužívaný orgán zakrněl, v tomto případě ruce.
Připadá mi to, že moderní doba manuálně zručným lidem moc nepřeje. Zatímco ještě před relativně nedávnou dobou byla nešikovnost a nepraktičnost sociálním handicapem a dokonce existovala pochybnost, jak se vlastně takové neschopné hovado uživí, když nic neumí, v současné době je tak nějak více in být naprostý lempl. Existují společenské kruhy, kde se odvaříte, když řeknete, že jste dělali něco rukama, nebo třeba řeknete, že byste byl ochoten, třeba si vyměnit kolo v případě defektu. Hodně lidem najednou začne v hlavě strašit – a není to nebezpečné? Nemají toto dělat pouze experti? Co když to kolo namontuje nesprávně, neohrozí tak svoje děti? Není on nějakej divnej? On si mění zámek ve dveřích nebo ventil ve splachovači sám? Proč na to někoho nezavolá? Nemá finanční potíže? Prostě s takovým přístupem jste nápadnej a můžete se snadno ocitnout v sociální izolaci.
Vzpomeňme si na ty pohádky o hloupém Honzovi, co jen ležel za pecí a byl úplně marnej. Co by asi Honza dělal dneska. Ráno by vylezl zpoza pece, oblékl si buzní kroj a odebral se do Eksenčr a tam by jiným lidem radil, jak dělat správně to, co on nikdy nedělal a možná ani neviděl. Nebo by byl project manager případě process designer v nějaké velké firmě a definoval by workpackages pro lidské zdroje na working levelu, protože když definujete správné procesy a metriky, tak přece můžete vyrobit špičkový výrobek, i když máte líné otrávené zaměstnance, zastaralé stroje a nekvalitní materiál.
Myslím, že jsem to Kakunovi hodně zkomplikoval, když jsem mu všechny ty věci ukazoval. Jestli by nebylo lepší najít pro něj nějakou vzdělávací instituci, kde z něj tyhle sklony vytlučou.
23.09.2018 D-FENS
(368x známkováno, průměr: 1,38 z 5)