Je mimo téma tohoto článku, jak se to stalo. Moje auto se ocitlo v servisu a já se ocitl s taškou a notebookem bez auta v Praze.
Přemýšlel jsem, co dělat dál. Bylo relativně brzo ráno. Oprava vozu měla trvat do středy. Náhradní auto neměli. Půjčení jiného auta by mi trvalo hodinu až dvě. Vypadalo to, že moje cesta prodnes skončila. Vlezl jsem do metra a za 30 Kč dojel na Florenc, kde jsem si McDonaldu zřídil kancelář. Bezdrátový Internet mi nefungoval, zobrazovala se jen titulní stránka s nápisem I am loving it. Zavolal jsem do práce, jak se jim tam vede a že brzo přijedu. Zrušil jsem všechny termíny. Dále manželce, aby mi vyhledala spojení do Thomadorfu. Po zjištění, že mi za 26 minut jede vlak, jsem opustil prostory, které všichni milují. Za dalších 30 Kč jsem se dopravil na Hlavní nádraží.
Prvním úkolem bylo získat jízdenku. Pamatuji doby, kdy jsem na hlavním nádraží přišel k pokladně a prodali mi jízdenku. Místo pokladen byly nyní obchody s nějakým metrosexuálním haraburdím a pokladny jsem našel v díře pod schody. Na jízdenky se stála fronta. Doufal jsem, že mi to neujede. Bylo to jen za 213 Kč (když jsem jezdil v roce 1997 na vysokou, stálo to celých 40 Kč).
Za hromadnou dopravu jsem utratil dosud 273 Kč.
Protože jsem měl ještě deset minut času, začal jsem se shánět po něčem k jídlu. Nemám rád oslizlé bagety s dresingem zabalené v kondomu, já chci bagetku čerstvou a křupavou. Za deset minut se mi nic takového na hlavním nádraží najít nepovedlo, byly tam jen nepotřebný sračky v předražených obchodech. Celé prostředí renovovaného centrálního dopravního uzlu mi bylo nepříjemné.
Ačkoli vlak stál pětinásobek toho, co před patnácti lety, byl úplně stejný, jen trochu víc smrděl. Ve všech kupé seděli nějací lidé, kteří vypadali stejně jako ti cestující, které jsem vídal před patnácti lety. Uvažoval jsem o tom, zda by ČD neměly poskytovat svým kmenovým zákazníkům extra slevy, aby nemuseli chlastat tu hrůzu, co chlastaj a netáhlo to z nich tolik. Prošel jsem do předního vagónu, přičemž jsem spatřil, že jedna pracovnice ČD myje hajzl, což mě naplnilo optimismem.
Vpředu bylo ještě pár smrdutých kupé volných. Na oknech byly vyryté nesrozumitelné nápisy. Vnitřek kupé byl slušně řečeno omšelý a smrděl. Usoudil jsem, že všechno, co provozuje stát, nějakým způsobem smrdí. Vytáhl jsem Střeleckou revui, kterou jsem si koupil místo bagety. Vyobrazení nějaké strašné zbraně na titulní stránce zafungovalo na pár vopruzů, kteří se ke mně nesedli. Usoudil jsem, že klíčové zákaznické segmenty ČD jsou důchodci a divní lidé. Střelecké revue mezitím odpudila jakéhosi kokota v uslintaném maskáčovém tílku alias vietnamese combat gear. Příště, až zase pojedu vlakem, musím koupit časopis s teplousškým pornem.
Vypadalo to nějakou dobu celkem nadějně, tzn. že si ke mně nepřisedne žádnej vopruz. Bylo už 9:16, ale vlak stále nejel. Paní průvodčí přecházela po nástupišti a nahlížela do tunelu, asi jestli není ucpaný. Když v tom se to stalo. Do vagónu vrazilo něco jako banda vopic. Mohlo jim být tak mezi osmnácti a dvaceti. Nevím odkud ta banda kokotů jela, komunikovalo to jakýmsi šíleným dialektem, spočívajícím v kombinaci zcela spisovné a zcela vulgární češtiny. Podobným speakem formulují svoje myšlenky nízkonákladoví zaměstnanci, které naše firma draftuje v lesích na české straně hranic se Slovenskem a taky jsem to slyšel v Praze. Střelecká revue nezabrala. Čtyři vopice se vrhly do dosud mého kupé, aby mi ozřejmily, že kupé je pro osm a neměl bych se tolik roztahovat. Zaujal jsem embryonální pozici. Napadlo mě opustit kupé, protože se tam dělal poněkud silný vzduch. Řidiče dodávky s mýdlem, která loni vyrazila do jejich ghetta, asi pozřel medvěd. Bohužel podle zvuků ozývajících se z dalších kotců se jevilo zřejmým, že nepřítel zalezl i tam a útěk nedával smysl. Do toho se vlak rozjel. Vypadalo to, že celá tlupa čítající zhruba patnáct samečků a deset samiček paviána jede na vodu do Vyššího Brodu.
Vopice si postupně dělaly pohodlí, přitom na sebe pokřikovaly tím jejich kokotím dialektem nejrůznější poznatky. Vlak dorazil do Vršovic. Pokusil jsem si zavolat, ale nemělo to význam, protože jsem přes paviání řev neslyšel, co protistrana říká. Cesta do Vršovic patrně ty blbce vysílila, protože začli jíst nebo jak to dá nazvat, když si dement strká jídlo do hlavy. Zakrátko by se na podlaze kupé nažrala slepice na celý týden. Já nevím, jak to praktikujete vy, ale já když sedím s někým v autě nebo v kupé, snažím se ho neobtěžovat. Když mě asi podesátý nakopnul jakýsi zrzavý kretének, byl jsem ještě v klidu. Pak ale začal tlačit do plného odpadkového koše plastovou láhev, která se tam evidentně nemohla vejít a) protože koš byl plný b) ji nesmáčkl, napružená láhev z koše vylezla ven a polila mě zbytkem svého obsahu. Vrhl jsem na něj nepříjemný pohled a řekl mu, že je debil. Odpověď nenásledovala, asi to pro něj nebylo nic nového.
Schopnost těch lidí nebo co to bylo produkovat odpad byla obdivuhodná. Za chvíli byl odpad všude.
Docházelo k neustálé migraci mezi jednotlivými coupé. Pochopil jsem, že v tlupě má každý svoji roli, podobně jako Šmoulové. Metrosexuál (smrděl), Vtipál (nebyl vtipný), Komentátor (nebyl vtipný), Svůdce (nebyl on trochu homo?) apod. Děvčata byla taky hezky vystajlovaná, některá vypadala jako šlapky. Dále došlo na low-cost alkohol (pivo z dvoulitrové plastové flašky a nějaký homemade alkohol, asi víno, ve dvoulitrové zelené flašce od Sprite) a hulení. Pokud jde o budoucí profese, soudil jsem, že z nich budou metalurgové (protože velice často používali slovo „kalit“ v různých podobách), gynekologové (do píči, v píči, je mi píču po tom) a pracovníci zásilkové služby s uzeninami (ubalit špeka).
Zrzavej kretén začal dělat chytrýho na blonďatou průvodčí, která se dožadovala průkazky na slevu, kterou zrzavej uplatnil. Ta s ním ukázkově vyběhla – ano, musíte mi ukázat průkazku, když jste zdravotně postižený a požadujete slevu. Tím byly jeho credits u dámské části smečky anulovány. Pousmál jsem se tomu a tím jsem bohužel byl registrován v táboře ideologických odpůrců.
Nechápal jsem způsob, jakým dochází v těchto komunitách k vzájemné komunikaci. Zpočátku to začalo tím, že se dva začali o něčem bavit, většinou zcela triviálním, např. kdo včera kde krutě zakalil, co bylo úplný hácéčko apod. Třetí usoudil, že by měl také něco říci, protože jej zrovna napadlo něco ještě více cool, a tak těm dvěma prostě skočil do řeči a začal ještě víc řvát, aby ho museli poslouchat. Když to probíhalo, tak čtvrtý usoudil… atd. Tento způsob komunikace jim umožnil se vypovídat, aniž by si vyměnili jedinou informaci, takže se po čase mohli k původním tématům vrátit. Rozhovory se v podstatě zaměřovaly na hodnocení předmětů, osob a různých akcí, zda byly dost cool nebo zda nebyly dost cool. Dále mě zaujala neuvěřitelná stádnost jejich chování. Když jeden začal mluvit, museli všichni začít mluvit. Když se jeden začal smát, ostatní se taky začali smát, aby nebyli pozadu. Když se jeden napil, museli se ostatní napít taky, i když jsem silně pochyboval, že pěnící tekutina v zelené láhvi mohla být pro nadpoloviční počet konzumentů skutečně atraktivní. Říkal jsem si, zda jsme v tom věku byli také takoví a našel jsem odpověď, že ne. Sem tam jsme našli něco, pro co jsme se dovedli nadchnout. Tihle mi připadali, že je jim všechno jedno a všechno je do jisté míry obtěžuje.
Vodačka Aneta se tvářila poněkud nepřístupně. Měla silné líčení a nalepovací řasy. Dostavila do kupé a sháněla se po lahvi od Spritu. Ta už ale ležela vypitá na podlaze. Osobně jsem měl dojem, že Aneta by měla ještě pít Jupíka, Kubíka, Brumíka nebo jak se ty nápoje pro děti jmenují. Fascinovaly mě Anety plandající coolkalhoty, které připomínaly tepláky z obchodu pro těhotné. Kolem pasu měly objem asi na tři vychrtlé Anety, což měly kompenzovat tenké nohavice. Celkově to vypadalo, jako když má Aneta plenky.
Vodačka jménem Adéla ztěžka dosedla na protilehlý konec červeně „polstrované“ lavice a katapultovala mě do výšky právě v okamžiku, kdy jsem se silou vůle donutil neslyšet to jejich opičí řvaní a vypadalo to, že usnu. Začínal jsem toho mít dost a vyrazil jsem na chodbičku, kde jsem soudil, že by mohl být čistý vzduch a nebudou tam ty dementi. Jaká chyba. Ukázalo se, že je v oběhu vícero someliérských sad od Spritu a jedna „se rozlila“ na podlahu, protože úděsně lepí. Co jsem nepochopil bylo, jak se červená tekutina označovaná za víno mohla dostat na okno zvenčí. Šel jsem tedy zpět do kupé a zapnul laptop, abych začal psát tento příběh. V následujících minutách opět přivrávorala Adéla, řekla, že má špatné vlasy a rukou mi třískla do displeje, takže mi přivřela ruce na klávesnici. Vrhl jsem po ní zničující pohled, což na ní udělalo minimální dojem.
Došlo i na hudební produkci a přednes některých již zlidovělých skladeb včetně populárního hitu „jede jede mašinka“. Část s přisednutým dařbujánem mi po výkonu těžkotonážní Adély nepřipadala nereálná. Jmenovitě byla spáchána hra na kytaru a na foukací harmoniku. Z hudebního hlediska to bylo otřesné, jinak to ale muselo být hácé a cool a krutý, ostatně jako všechno, do čeho se tito mladí lidé dosud pustili.
Komentátor se zhruba od Benešova dotazoval, kdy už tam konečně budem, z čehož jsem usoudil, že buď přeceňuje možnosti Českých drah, nebo nebyl zeměpis jeho silná stránka. Zhruba v Táboře přestala ta sebranka řvát, protože je to prostě unavilo a usnuli. Uvažoval jsem o tom, zda je pro ne Vyšší Brod skutečně ideální destinací a zda by nechtěli jet spíš na tábor do Norska.
Pokud jde o jízdu vlakem samotnou, v podstatě se smrskla na netečné vysedávání v zasmrádlém kupé. Dívat se z okna nemá žádný význam, protože trať je po většinu své délky obestavěna „protihlukovými“ zábranami. Jsou i v místech, kde je hluk každýmu putna, aby se mohlo utratit víc za beton. I přes zjevný a značný objem investic do trati Praha-Benešov-Budějovice dosáhla doba jízdy zhruba dvě hodiny čtyřicet, což je zhruba stejně jako před lety. Z vlaku jsem vystupoval vysílený. Doma jsem hodil do pračky všechno kromě bundy, protože to smrdělo Českými drahami. Bundu jsem potřeboval, ale smrdí socialismem doteď. Málokdy se mi podaří usnout ve dne. Měl jsem sice úmysl jet do práce, ale usnul jsem v křesle na dvě hodiny.
Ježdění vlakem je bezpečné, pohodlné, rychlé, levné, moderní a hlavně bez stresu, protože se nemusíte o nic starat.
Je to ale v prdeli s těma dráhama. Dobře že se toho můj děd železničář nedožil, dostal by vyrážku. Je to jako začarovaný kruh. Zastaralé a špinavé prostředí přitahuje sebranku a sebranka má ráda zastaralé a špinavé prostředí. Nač kupovat nové vagóny a nač kupovat staré ojeté z Rakouska, pořád řádově lepší než tenhle šrot, když se v těch stávajících cestujícím líbí? Nakonec i já jsem vyplázl 213 Kč a neprotestoval…
(30x známkováno, průměr: 1,97 z 5)