Rick Luban studuje high school v jakési problémové čtvrti amerického velkoměsta. Jedna lumpárna ale nevyjde, nastražený preservativ plný vody nespadne na nikoho z učitelů, ale na senátoku, která přijela školu navštívit. Rick je vypátrán a vyhozen — což je ovšem největší klika, která jej v životě potkala…
Tak začíná Pournellův román, odehrávající se ve zhruba třicet až padesát let vzádálené budoucnosti… Rick se uchytí jako učeň u společnosti, zabývající se těžbou nerostů ve vesmíru, konkrétně v pásu asteroidů. Jenže kosmickým dělníkem nemůže být žádný blbec, jímž se prakticky každý, kdo projde politicky korektním a nediskriminujícím školním systémem určeným zejména pro potomky osob pobírajících sociální dávky, musí zákonitě stát, neboť taková škola nepřináší požadovaný rozvoj schopností, ale naopak zejména rozvoj patologických vlastností konkrétních osob. Učení těžebních pracovníků v kosmu proto není žádná procházka růžovým sadem, ale naopak tvrdá dřina, kladoucí na schopnosti učňů značné nároky.
Konkrétní hlubší děj Pournellova románu je celkem nedůležitý, ale zvědavým prozradím, že Rick uspěje na výbornou a má kariéru u těžební firmy zajištěnou, dokonce v oddělení vnitřní bezpečnosti. Ale pointa románu je někde úplně jinde… a právě to mi došlo, když jsem předvčírem čtl Kritickou zprávu o stavu základního školství. Naše školy produkují úplně stejné idioty, odsouzené k životu na sociálních dávkách, jako ty, které popisuje ve své knize Jerry Pournelle. Samozřejmě nelze paušalisovat, máme určitě i kvalitní školy a v nich dobré studenty a studentky, ale obávám se, že jich je výrazná menšina a že řada absolventů škol se hodí tak maximálně na to pobírání těch sociálních dávek, protože v jakékoli jiné pracovní posici způsobí svým spoluobčanům mnohem více škody.
Samozřejmě to není jen chyba škol. Tedy, přesněji, těch škol je to chyba ze všech zúčastněných nejmenší. Ty školy plní společenskou poptávku, nic více a nic méně. Známosti, výhružky, korupce zjevná i méně zjevná, přímá i nepřímá… Ano, mnoho jednodušších existencí si řekne, že přece máme co jsme chtěli a že tak nějak vypadá ten trh. Jenže … jenže to je zásadní omyl.
Trh by to byl, kdyby školu platil rodič sám, z peněz, které vydělá a kdyby také každý čelil risiku skutečné bídy v případě životního neúspěchu. Wellfare state nás dostal někam úplně jinam a vytvořil, mimo jiné i díky sociálním dávkám a financování školství situaci, kdy trh fungovat nemůže. Vznikají lidé, kteří nikdy nic, za co byste jim chtěli zaplatit, nevytvoří, vznikají zbytečné posice sociálních ekologů, gender studies a dalších hovadin namísto tolik potřebných manuálních pracujících, které nahrazují imigranti, kterým špinavá a špatně placená práce nesmrdí.
Ona by to byla docela legrace … kdyby nás ti sociální ekologové a podobní parasité jednak nestáli spoustu peněz, o které nás socialistický stát za účelem jejich přežití připraví, a kdyby nás právě jejich generace neměla jednoho dne, až se budeme chtít odebrat na zasloužený odpočinek, začít živit. Jak vás má ale někdo živit, když nedokáže uživit ani sám sebe?
Napadá mne jen tak namátkou jiný román jiného spisovatele… Jmenoval se Douglas Adams a v jednom ze svých románů ze své pentalogie „Stopařův průvodce po Galaxii“ uvádí příklad lodi, která převáží miliony hibernovaných lidí na neobydlenou planetu. Všichni zastávají nezbytné pracovní posice jako „kontrolor hygieny telefonů“ a podobně. Řídící počítač lodi však není naprogramován na hladké přistání, ale naopak na havárii při přistání… Mám takový pocit, že něco podobného nás v budoucnu nevyhnutelně čeká také…
Autor se Jerrymu Pournellovi omlouvá, že jej zaměnil za jiného ze svých oblíbených autorů a sype si popel na hlavu.
(Zatím nikdo nehlasoval)