Sedím si na letišti ve Frankfurtu, a protože letištní odborový svaz dispečerů letového prostoru se právě rozhodl, že už nadále nebude tolerovat mrzkou almužnu okolo těch 100k EUR měsíce a vstoupil do stávky (předpokládám, že když jejich požadavkům nebude vyhověno, poděkují a houfně odejdou do České republiky), dalo mi to pár hodin k dobru, abych mohl sepsat svůj první, i když možná jediný, článek pro D-FENS.
Moje práce drobnějšího podnikatele mi umožňuje být panem svého času a díky rozšafně daňové politice, kterou zavedla ČSSD s cílem uplést sociální síť, kterou nepropadne ani ta nejmenší multikulturní hnida, jsem se rozhodl danit v zahraničí, čímžtopádem mi každý rok zbývá dost peněz na to, abych mohl s rodinou vyjet alespoň na část zimy do Asie.
Do Asie jezdím téměř každou zimu, navštívil jsem Thajsko, Vietnam, Kambodžu či Barmu, téměř výhradně jezdím do oblasti budhistických, ne proto, že bych byl budhistou, ale proto, že je mi tato mentalita výrazně sympatičtější, než třeba mentalita muslimská (a to dávno předtím, než se tento názor stal tak populárním), čili mě následující zkušenosti jsou tímto podmíněně.
Řekněme cca 2.000 kilometrů jsem v těchto zemích nařídil a to jak v autě, tak i na motorce, po dálnicích i po horách. Není to zas tak moc, ale čím více jsem toho najezdil, tím více jsem si uvědomoval, jak moc o povaze lidí, o způsobu jejich myšlení i o společnosti jako celku vypovídá, jak se v daně zemí jezdí. A o tuhle zkušenost bych se s vámi v tomto článku rád podělil. Pokud chcete poznat mentalitu lidí nějaké země, dívejte se, jak řídí, je to ten nejsnadnější způsob, jak je pochopit. V článku uvedu také pár, snad praktických, rád, pro ty, kterým by se takové zkušenosti třeba mohly jednou hodit.
Doprava v Asii funguje formou mraveniště, každý její účastník je její titěrnou součástí a všechny jeho akce plynule a konstantně ovlivňují ostatní účastníky v jeho blízkosti. Neřídí se tak individualistický jako v Evropě, ale každý je součástí většího celku a pořád a neustále uzpůsobuje svůj pohyb svému okolí. Trochu přibrzdíte, trochu se vyhnete, někoho objedete. Ted to možná vypadá, že si všichni dávají přednost a každý je ultra ohleduplný. Tak to ale úplně není, každý si jede po svém, dělá to, co potřebuje, jen při svých akcích pořád zohledňuje své okolí.
Ukažme si to na příkladu chodců. Jak se jim v Asii daří? Úplně bezvadně. Tady nemají absolutní přednost, skoro bych řekl, že tady přednost absolutně nemají, což vychází z praktického poznání, že při střetu chodec – vozidlo je obvykle více pomačkaný chodec, čili je na něm, aby si ohlídal, jestli někdo nechce jet skrz něj. Základním pravidlem pro přežití chodce v hostilnim prostředí vozovky je „nespoléhat se na přednost“. Asiat ví, že nárazník v zádech zabolí i na zebře, i to, že zelená na přechodu neznamená nesmrtelnost. Navíc ví, že mu velké auto nedá přednost, ba co víc, nedá mu přednost ani auto úplně maličké, dokonce ani stařík strkající před sebou vozík se sušenými sépiemi. Pokud budete čekat na kraji vozovky a tvářit se, že už už tam chcete hupsnout, nečekejte, že někdo zastaví a pokyne vám, abyste laskavě započali manévr. Ovšem když vy do vozovky opravdu vstoupíte, nikdo na vás nebude troubit nebo vám hrozit pěstí, jen proud vozidel se vám přizpůsobí a tak nějak vás obteče. Tomu je ovšem nutné co nejvíce napomoci.
Správný způsob přecházení silnice je následující: rozhlédněte se vpravo (tam kde se jezdí vlevo jako napr. v Thajsku), hned pak ovšem i vlevo (protože velmi často někdo jede v protisměru, často motocykl jedoucí u kraje vozovky nebo ji šikmo přejíždějící). NEČEKEJTE na dostatečně velkou mezeru v dopravě, která by vám umožnila bezpečně silnici přejít až na druhou stranu, nedočkáte se ji. Zvolte mezeru, která je „přiměřeně dostatečná“ a PLYNULE (tohle slovo je klíčové a budeme se na něj v následujícím textu často odvolávat) vejdete do vozovky. Jen český důchodce by to udělal těsně před nějakým autem, musíte dát řidiči čas, aby na vás mohl reagovat a vybrat si, zda vás objede zleva či zpráva a jak moc má přibrzdit. Tady totiž, na rozdíl například od Evropy, neplatí ono „neohrozit a neomezit“, řekl bych že tady platí „neohrozit ale lze přiměřeně omezit“. Samozřejmostí je přecházet rychle, proč bych také někoho jiného zdržoval ne? Vždyť zítra tady mohu řídit já a přecházet bude ten druhý. Čili tady se moc nesetkáte s idiotským chováním některých českých chodců, kteří pokládají zebru za svůj majetek a přímo si vychutnávají pomalou a důstojnou chůzi, aby pokud možno co nejvíce ukázali, jak mají ostatní na háku a jak na ne serou. Vnímáte ten hezky rozdíl v uvažování?
Nicméně tímto způsobem je těžké přecházet větší dopravní tepny, kde je provoz doslova šílený. V Bangkoku, alespoň v jeho centru, se na takových místech lze víceméně spolehnout na semafory, v menších městech je jich ale pomalu (Bangkok má 8 mil. obyvatel, zatímco druhé největší město Thajska Chiang Mai už jen 160.000). Ve Vietnamském Saigonu je ovšem zelená pro chodce často i na takových místech ignorována (ale provoz přes přechod v takové chvíli přeci jen trochu prořídne). Pokud se na nějakém rušném místě konstantně přechází, tak tam často stojí policajt a auta co chvíli zastavuje a dává pěšákům pokyn, aby přešli. Doporučují se podřídit jeho autoritě. To je další změna oproti naší, v tomto směru překvapivě anarchistické, díře, kde státní policisté nepožívají mnoho respektu a měšťáci jsou vyloženě pro srandu. Asijské režimy jsou vesměs polovojenské a uniforma zde budí respekt.
Pokud se chcete stát motorizovaným účastníkem, musíte začít zápůjčkou prepravovadla, přičemž máte dvě možnosti a to buď auto nebo motorka. Auto lze v Thajsku zapůjčit poměrně snadno, cena za malé Suzuki Samurai je cca 500 korun na den včetně základního pojištění. Do auta se vejde řidič, spolujezdec, na zadní nouzovou lavici tři děti, na korbu pak další tři dospěli. Vozítko disponuje pohonem 4×4, který lze nahodit jako high či low. Zatímco hlavní silnice jsou zpravidla velmi solidní, řekl bych často lepší než u nás (já vím, já vím), stačí z ní vyjet a už se budete sápat po páce ovládání 4×4 náhonu. Vozítko má solidní průchodnost, ale hlavně v kopcích je litrový motor zásadně nedostačující. Před půjčením se vždy ujistěte, zda funguje klima a zkuste si, zda to aspoň trochu brzdí. Světla jsou většinou nahovno, ruční brzda mi nefungovala snad nikdy. Auto se standardně půjčuje proti pasu, zní to rizikově, ale je to zaběhlý systém. Je možné se dohodnout jen na fotokopii pasu, řidičský průkaz jsem nikdy nepotřeboval.
Horší je to se zápůjčkou auta ve Vietnamu. Pokud se podmínky nezměnily, tak není možné si auto zapůjčit jinak než s řidičem, což je trochu vopruz, zvlášť když plánujete výlet na několik dní.
V Kambodži je situace stran řidiče stejná jako ve Vietnamu, i když, jak se ukázalo, zákony jsou zde o něco ohebnější. Když jsem byl v Siem Reapu, líbil se mi na ulici před restauraci stojící Jeep Willis a díky mě vrozené kombinaci drzosti a naivity jsem nabídnul zevlujícímu chlapíkovi obnos, když mi ho na tři dní půjčí. Jezdilo se s ním skvěle a dostali jsme se i do míst, kam se normální turisté obvykle nedostanou. Policisté nám nejednou už z dálky odstraňovali zábrany na silnici. Moc jsme to nechápali, dokud jsme nezjistili, že jsem si auto pronajmul od místního mafiánského bosse a tudíž toto vozidlo požívalo zvláštního respektu.
Druhou možnosti přepravy je motocykl, nejčastěji si lze zapůjčit skútr s automatikou o obsahu 100-125cc. Tady pozor na to, že skútry se zapůjčují standardně, narozdíl od auta, bez pojištění. Když ho položíte (já dvakrát), tak škodu zaplatíte. Před zapůjčením si ho vyzkoušejte a nebojte říct si o jiný, když s ním nebudete spokojeni. Prvním kritériem výběru jsou pneumatiky, většina motorek má naprosto sjetý vzorek a právě to je nejčastější příčinou havárii. Nikdy nevíte, kdy zaprší, kdy vám do cesty kdo nebo co vjede nebo vleže a dobrý vzorek je základem pro uspokojivou brzdnou dráhu. Dbejte na to, aby skútr měl zrcátka, dobře brzdily obě brzdy a i když vám to možná přijde srandovní, dejte přednost tomu, který má vepředu košík, do kterého lze leccos dát. Druhým úložným prostorem je pak prostor pod sedačkou, konstrukčně jsou pro různé skútry řešené různé, do některých se vejde v pohodě helma, do jiných ani náhodou a musíte ji všude vláčet s sebou.
Pokud tedy helmu máte. Čímž se dostáváme k bezpečnostním pomůckám, díky kterým je evropsko unijní řidič schopen přežít na dopravním kolbišti. Silné pochybuji, že airbagové vybavení základních vozidel zde splňuje očekávání Evropského zákazníka, pásy někdy fungují, někdy ne, ale v horách jsem se nepásal úmyslně, kdybych byl nucen vozidlo předčasné opustit. Většina lidí na motorce helmu nepoužívá, já ji nepoužíval nikdy. Jediným důvodem k tomu ovšem je jen a pouze moje lajdáctví, každý rok si říkám, že ji začnu nosit a rozhodně bych to všem více jak doporučoval. V ČR jezdím na motorce a nenapadlo by mě vyjet bez helmy. V Thajsku mi to nevadí, prostě na člověka tak silné působí jeho okolí, že automaticky přijímá průměrné standardy, ty bezpečnostní nevyjímaje. Jezdili jsme na skútru ve třech až čtyřech, což je také ne úplně besip, alespoň dětem jsme ale helmy vždy dali. Dětské helmy se moc nevedou, je lepší si přivézt z domova dětskou cyklistickou. Ale no tak, já vím, že to není ideální, na druhou stranu ty „motocyklové“ helmy co se tam půjčují, lze v tamním Tescu zakoupit za méně jak sto korun, čili nelze očekávat, že výsledek jejich crash testu by výrazně předčil vejce. Na dětskou autosedačku jsem nenarazil nikde. Odpovědní otcové a vzorně matky se teď hroutí nad tou nezodpovědnosti, jak mohu vozit v autě pětileté dítě bez autosedačky. Ano mohu, dokonce často na klíně nebo na korbě. Je to tady běžné a přesto lidé na silnicích houfně nezmírají na trepanace lebky. Vzpomínám si, jak jsem minulý rok byl v Itálii, byla tam s nama kamarádka (jinak velmi inteligentní a samostatná ženská), co má stejně starého kluka jako máme my. Úplně ji psychicky vykolejilo, že bychom si měli půjčit auto bez dětských sedaček. Bylo to úplně mimo její uvažování, přeci tohle nemůžeme, to přeci nejde, všichni sedačky používají, zoufalství, hrůza. Dobrotivý zástupce půjčovny někde vyštrachal jeden rozpadající se podsedak a jednu sedačku pro asi dvouleté dítě. Kluci se do toho usadili, bylo naprosto zjevně, že bezpečnostní účinek je evidentně záporný. ALE – byly to dětské autosedačky a tak to má být, čili kamarádka byla klidná, že dělá vše, jak se dělat má, protože to tak přeci dělají všichni. Ne, nedělají, například v Itálii nejsou dětské sedačky povinné. A úmrtnost děti při autonehodách není vyšší. To asi proto, že dětská sedačka pro více jak dvouleté dítě při autonehodě prostě nepomáhá, viz například zde.
(„Thé empirical evidence suggests that for children aged two and up, child safety seats provide no discernible advantage ověř traditional lap and shoulder belts, and only a marginal improvement relative to lap-only seat belts in preventing fatalities.“)
Ale to nevadí, v televizi říkali, že máme mít na sjezdovce helmy, tak budeme kupovat helmy, nejlépe ty lehké s hodně průduchy, dělané víceméně z papundeklu.
Pokud už k nějaké nehodě nedejboze dojde, počítejte s tím, že pokud je jejím druhým účastníkem místní, tak skoro vždy budete za viníka prohlášen vy a to podle prostě logiky, že máte výrazně více peněz. Po hlubším zamyšlení se vám toto pravidlo možná bude zdát méně brutální, než jak se zpočátku asi jeví.
Několik nehod jsem viděl, jedné jsem byl i přímým účastníkem. Zkušenost to byla zajímavá. Měli jsme půjčené velké Pajero i s řidičem a jeli jsme že Saigonu kamsi do Dalatu. Nás řidič Duk si cosi pokvakaval, ublizoval zmrzlinu a po chvíli se rozjel od chodníku, u kterého jsme parkovali. Nevím, zda se podíval do zrcátka, nevím, zda dál blinkr, nevím odkud se ta stará paní na kole zjevila, ale vnímal jsem ji až od zadunění naší haubny, které avizovalo, že její trajektorie se z horizontální prudce mění na vertikální. Tak, a jsme v hajzlu, teď se budou volat policajti, shánět svědčí, všechno zapisovat a my tady budeme tvrdnout celej den. Nás řidič Duk ovšem kupodivu nezastavil, jen dál pomalu pokračoval, upřeně se dívaje do zpětného zrcátka. Po chvíli se zadíval znovu na cestu, zařadil vyšší rychlostní stupeň a normálně pokračoval v jízdě. On prostě jen koukal, jak se s tím stará paní popere a když viděl, že vstává a je okay, tak věděl, že je vše v pohodě a jel. Ani paní nikomu nehrozila ani nekřičela, myslím, že ani ona nevěděla, zda se nás řidič Duk podíval do zrcátka, zda dál blinkr, či zda se tam ona prostě zjevila moc rychle. Myslím si, že o tom vlastně ani nepřemýšlela. Bylo to docela zenové.
Při vlastní jízdě je nutné se co nejrychleji adaptovat na místní psychiku, nečekat až vás někdo pustí vjet na hlavní, mít na paměti, že zejména řidič skútru může udělat cokoli, začít se otáčet, jet chvíli v protisměru či začít vykládat zboží na místě, kde byste to nečekali. Buďte pořád ve střehu a pořád analyzujte, co kdo může udělat, časem tomu přivyknete a budete to dělat zcela podvědomě.
Ačkoli většina pravidel je stejných či podobných jako u nás, existují určitě principy, s kterými se na našich silnicích nesetkáme. Například když ve Vietnamu proti sobě na úzké silnici jedou dvě auta, vyhýbá se vždy to, které blikne světly první (!), čili bliknutí neznamená, že vás někdo poušti, právě naopak, znamená to „Jedu první!“
Jinak se používá i troubení. Zatímco v Evropě se klakson používá jako bojový prostředek k zastrašení, překvapení, případně alespoň ponížení nepřítele, tak v Asii se používá k upozornění, že jedu. Běžné se troubí, když předjíždíme, když jedeme do prudké zatáčky, prostě všude, kde byste logicky chtěli, aby se o vás vědělo. Někdy se troubí při projíždění okolo chrámu, což jest poněkud matoucí. Nikdo netroubí jako hovado, každý prostě jen trochu knikne, úplně to stačí.
Co se přednosti týče, tak v Kambodži je opravdu celkem zažité, že menší auto dává přednost většímu a každé auto má přednost před motorkou, majitele vozidla mne na to explicitně upozorňovali.
V Thajsku mají silnice často velmi širokou a hojně používanou krajnici, čili místo mezi bílým pruhem označujícím konec silnice a polem, případně chodníkem. Tohle místo je velmi užitečné zejména pro motorky, které se zde otáčejí, jejich řidiči zastavují na močení, či zde jen pomalu jedou, když je motorka přetížena (v přetížení motorky jsou opravdoví specialisté). Z užitečnosti tohoto pruhu vyplývají i jeho zjevná rizika, čili nedoporučuje se v něm jezdit, není-li to opravdu nutné. Tento pruh je také standardně využíván k odbočení na hlavní silnici, na výhledu prostě nezastavujete, jen přibrzdíte a pokračujete v jízdě po krajnici, zrychlujete a ve vhodné chvíli se zařadíte do hlavního proudu. Je to jednoduché a zásadně to přispívá k plynulosti dopravy. Pokud ovšem někdo tím pruhem nejede proti vám, což se bohužel může stát, zda se, že v tomto místě pravidlo o protisměru je poměrně flexibilní.
Na semaforu se na červenou v Thajsku staví skoro vždy, ve Vietnamu ne úplně vždy, nicméně obecně platí, že čím větší město, tím více se semafor bere vážně. Ve velkých městech je u semaforu odpočítávání, které ukazuje, za kolik vteřin padne zelená, případně jak dlouho ještě zelená bude. To je dobrý nápad, i když se zda, že některé řidiče to trochu premotivovava a když padne zelená, vypadá to jako na startu formule 1. Řekl bych, že i semafory hezky ukazují rozdíl mezi mentalitou našince a Asiata. V Thajsku se na červené smí zabočit doleva (jezdí se vlevo), analogicky jako je to běžné ve spoustě zemí na světě. U nás to tak není a kdo odbočí na červenou doprava je pirát, manager a podnikatel. Já mám několik míst, kde na červenou doprava odbočuji, například na Bělohorské, když odbočuji doprava do vilové čtvrti, semafor je zda jen kvůli Kauflandu a prostě na něm nebudu stát jako kretén, když evidentně nikde nic nejede. Nicméně. Když projedu touto červenou, často se mi stává, že řidiči ve vozidlech tuzemské výroby nižší střední třídy na mě troubí a hrozí mi, a to přesto, že evidentně musí vidět, že nikoho neomezují a jim je do toho venkoncem hovno. Tohle se vám v Asii nestane, nikdo se do vás nesere.
Když v Čechách bude v neděli večer na parkovišti červená, bude tam většina řidičů stát, i když ví, že naprosto zbytečně. Asijský řidič k tomu nevidí žádný důvod a klidně na takovou červenou v noci projede, protože se při jízdě spoléhá i na svoji inteligenci a zkušenost, místo aby jen tupě a robotičky následoval dopravní značení.
Jiným příkladem je odbočování na křižovatce. Když chci na křižovatce odbočit doleva, dávám přednost vozidlům, která jedou proti mne rovné. Ovšem přiznám se, že když jedu rychleji (například na motorce) a vidím, že proti mne stojí auto, které rozhodně nehodlá a ani nemůže akcelerovat, tak zahnu doleva ještě před ním, často než on vůbec zařadí jedničku. U nás ovšem často dochází ke kuriózní situaci kdy když řidič na druhé straně křižovatky vidí, že se chovám nezákonné, někdy promáčkne plynový pedál až k podlaze a snaží se že všech sil, aby vjel do křižovatky tak rychle, aby mohl mít pocit, že jsem ho omezil a mohl na mne hrozit „Taaak a vidíš, nedal jsi mi přednost!“. Úplně zbytečně a hloupé jedna tak, že ohrožuje jak mne tak i sebe. Ano měl jet první, ale já jel tak, že jsem ho neomezil, Thajce by tohle nenapadlo, myslím, že by tomu jednání vůbec nerozumnel, jeho se to přece vůbec netýká, nijak ho to neomezilo a kdyby náhodou, no tak projede křižovatkou o půl vteřiny později.
Dovolte mi malou odbočku. Často jsem přemýšlel o tom, proč čeští řidiči absolutně nesnáší, když vidí, že někdo jiný udělá přestupek a to i ve chvíli, kdy se jich to naprosto netýká, nijak je to neomezuje ani neohrožuje. Postupem času jsem došel k poznání, že to neplatí o všech řídících, ale jedna se zejména o Fabie/Oktávie řízené řidiči 40-60 let. Moje hypotéza je následující. Základní českou vlastnosti je závist a každý z těchto řidičů zná někoho, kdo se má (naprosto neoprávněně) lépe. Aby si dotyčný nepřišel jako neschopný, použije konstrukt, že ti, co se mají lépe, mají více peněz jen proto, že jsou to tuneláři, co nedodržují zákony. Oni úspěšní nejsou jen proto, že jsou tak poctiví. Takže když vidí někoho překračovat dopravní zákon, tak je to vždy tunelář a podnikatel, který je nefér způsobem přeskočil v sociálním potravním řetězci a nenávidí ho tedy až za hrob a cítí potřebu mu dokázat svoji morální nadřazenost. Škoda, že si svoji frustraci vybíjejí zejména na silnici, kdežto když jsou svědky přepadení či krádeže, tak se raději dívají jinam.
Z toho, jak se řídí v Asii, je vidět, že přístup k ostatním lidem, k establishmentu i k dodržování pravidel je tam dost jiný, než u nás. Ačkoli Asiaté jednotlivce vnímají jako součást celku, přesto jednají samostatné a individualistický a pravidla, a to ani dopravní, jen slepé nepřijímají, ale přemýšlí u toho. V dopravě se chovají tak, jakoby pochopili, že prostě každý se chce někam dostat, a že to asi půjde lépe, když to budeme mít pořád na paměti místo abychom to brali jako boj, kde já se snažím dostat do svého cíle a ostatní mi v tom jen překážejí.
O to méně jsou při řízení arogantní či dokonce agresivní, s tím se prostě defakto nesetkáte, když uděláte chybu, tak se na toho druhého jen omluvně usmějete, on udělá to samé. Nikdo si nic nedokazuje, nikdo není frustrovaný tím, že řídí menší auto než ten druhý. A to jim, chca nechca, nelze než závidět.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)