Zhruba před čtyřmi lety jsme se s mou drahou ženou rozhodli, že by nebylo od věci využít část naší už tak dost velké nemovitosti k podnikatelským účelů.
Šít boty ani péct chleba neumím, jsem však Čech, proto mou jedinou odborností, v níž náš národ vyniká, je problematika pivní. Vybudujme tedy pivovar!
Mezihra: bydlíme ve vesnici, kterou tvoří asi osm chalup, dvě novostavby. Jedna využívána k trvalému bydlení, druhá, co rekreační objekt. Naše obydlí sestává z chalupy, vejminku a stodoly. Půl hektaru zahrady. A právě půlku chalupy, dříve sloužící k ustájení všemožné havěti, přebudujeme na pivovar.
Administrativu a dláždění varny si vzala na bedra žena, čekající narození našeho třetího potomka. A zhostila se obého natolik skvěle, že brzy se začalo vše rýsovat v barvách příznivých. Oser to byl však hrozný. Vyjadřoval se prakticky každý, kdo vlastní razítko. Celníky a hygienou počínaje, stavebním odborem a finančákem konče. Vyčerpávající nesmírně, ale žijeme v České republice, kde bez štemplu a souhlasu státu, ani vlas z hlavy nesejde. Tedy, téměř.
Velkou část stavebních úprav vytvořili najatí řemeslníci, na nás zbylo sehnat vybavení, udělat stropy.
Všechny peníze jsme si museli půjčit, a to od banky. Později se totiž začaly šířit zvěsti, že zdrojem peněz jsou dotace a bohatí příbuzní.
Samotnou varnu svařil za hubičku soused, který se svařováním nerezu a hliníku (rmutomladinová pánev má sendvičové dno) živí. Sám jsem pouze načrtl plánek.
Čerpadla, chladící box, mačkač – z Nové Paky, sto let starý a nesmírně těžký stroj jsem přepravil ve Fiatu Ulysse svépomocí. Výčepní pult z Vamberka – tři hodiny jsme ho se starým, nemocným hospodským, který svou vlastní nálevnu zavřel, dostávali ven a následně dovnitř auta.
Deset padesátilitrových sudů z druhé ruky, plastové nádoby na kvašení, nerezové nádoby – původně na víno, k ležení piva.
A k tomu povolení, rozbory vody, kolaudace studny, zřízení celního skladu, nákup PB lahví, nejvýkonnějšího hořáku, který je na trhu, a tisíce dalších maličkostí.
Sousedé s napětím sledovali, někteří i povzbuzovali („Pokud tady bude pivovar, přestěhuju se sem natrvalo“ – nepřestěhoval), někteří možná ve skrytu záviděli (co?) a chystali budoucí. Co chystali, to jsme měli brzy poznat. Přitom jsme počítali s tím, že pivovar a výčep budou primárně pro ně. Vždyť ke každé vesnici dřív patřila hospoda a před válkou k těm větším i pivovar.
První várky nebyly nic moc, ale postupně se recepty i rmutovací schéma vyladilo, pivo se stalo chutným. Ukázal se však jeden nedostatek našeho záměru, který v počátku nebyl patrný – nedostatek vody v naší studni, přestože hydrogeolog tvrdil, že vše bude bez problémů. Studna, která v dobách ne tak dávných utáhla celé hospodářství a pětičlennou rodinu sedláka, nyní nestačila na utažení pivovaru. O klimatické změně si myslím své, faktem však je, že sucho v určitý okamžik udeřilo a pak už se nás nepustilo. Řešili jsme to různě, ale nikdy ne tak, abychom mohli vařit dle potřeby,
Zastavím se u úřadů a úředníků. S celníky byla překvapivě skvělá spolupráce. Pomohli, poradili, oplývali trpělivostí, nechtěli škodit. Kdo však škodit evidentně chtěl a pomoc mu byla cizí, byly dámy z chrudimské hygienické stanice. Madam T a K, přičemž druhá z nich by mohla klidně sloužit jako karikatura státního parazita, za nímž nezůstává absolutně nic hodnotného a vůbec si neuvědomuje, kdo platí daně tvořící její mzdu. V důsledku jen hrozí postihy, není ochotná vyjít jakkoli vstříc a její „ukázkový“ přístup povede v budoucnu k zániku pivovaru jako takového. Zdaleka nejen její.
Sousedé z vesničky zpočátku přivítali vybudování pivovaru a malého výčepu s rezervovaným nadšením. Začali chodit na pivo, i když zdaleka ne všichni, kdo mu holdují. Občas dorazili i setkání, jež má žena zorganizovala v adventu. Ta s dětmi obešla všechny místní chalupy a do schránek vhazovala pozvánky. Vytvořeny byly i plakáty zvoucí na nejrůznější akce a upozorňující na prostou existenci pivovaru. Přesto se i po) roce našli lidé z pár kilometrů vzdálené vesnice, kteří o pivovaru vůbec nevěděli. I když jsme u nich plakáty vyvěsili.
Časem se totiž ukázalo, že tato upozornění z výlepových ploch mizí. A to ne přelepením jinými, ale aktivním strháváním. Zpočátku se zdálo, že je za tím konkurence z nedaleké vísky, kde provozuje hospůdku. Ale čas ukázal, že vše je jinak.
V určitém okamžiku sousedé přestali, s jedinou výjimkou „náplav“ jako jsme i my, chodit úplně. A nejen že přestali chodit, ale jeden z našich přímých sousedů začal i aktivně škodit. Pomlouvat kvalitu piva, mou ženu i mne, naše děti. Jakýsi místní boss, JZ, kmotr na hnojišti, lhal a pomlouval, kudy chodil. K nám se z doslechu občas něco doneslo a člověk jen zíral, co se o sobě dozvěděl. Stali jsme se Reynkovými „blázny na své vsi“. Motivaci tohoto člověka se nepodařilo rozklíčovat, protože v osobním kontaktu se choval stále stejně mile.
Důvodem mohl být i fakt, že jeho švagr, načerno sobě vybudoval vrt, čímž sebral vodu přímým sousedům. Tito sousedé, „náplavy“, se postupně vyprofilovali jako naši přátelé a chodili k nám pravidelně na pivo i jiné akce. Černý vrtař se po zjištění, že svým hovadským chováním znepříjemnil život lidem ve vsi, ani omylem nekál, nenabídl kompenzaci. Začal pracovat a skrze své známé ovlivňovat výsledek řízení, jež jeho soused, chca nechca, nastartoval. Inu, klasický český zmrd, řekl by asi D-FENS.
Dalším škůdcem se ukázal „Doktůrek“ AM. Opět člověk, jenž se z počátku svého působení u nás na vsi tvářil být přítelem. Postavil si zde dům, začal chovat drobné zvířectvo. Zasedl však v místním zastupitelstvu a po několika drobných, jím vyprovokovaných, konfliktech – například začal šířit lži o tom, že jsou naši psi neočkovaní, protože naše děti jsou rovněž, se jeho černá žluč vylila kompletně. Jeho nástrojem se staly naše upoutávky vyvěšené na místní boudě u silnice, kterou, kdo ví proč, ostatní označují za „čekárnu“.
Poté, co jich několik zmizelo, rozhodli jsme se na olši umístit fotopast. Zpočátku jsme odhadovali, že za likvidací poutače je konkurence z nedaleké vsi. Plakáty však strhával, jak dokazují fotky, narcistní psychopat „Doktůrek“. Vtipným paradoxem je, že on sám v těchto místech vyvěsil varování o dohledu kamer, protože do kontejnerů za čekárnou naprosto cizí lidé vyhazovali svůj bordle.
A tak to šlo jedno k druhému. Zisky nebyly takové, aby stálo za to s výrobou piva pokračovat, definitivní tečku proto udělal nedostatek vody letos, koncem června.
Řekli jsme dost. Bakchanálie sousedé sice neuspořádali, ale v jejich černých dušičkách jistě zaplál radostný oheň.
A jejich otec v hlubinách se slastně pohnul.
14.07.2024 Britrik
(192x známkováno, průměr: 1,32 z 5)