Jednou takhle v demokracii aneb o zániku pojistek, které udržovaly náš svět v pořádku.
Věřte nebo ne. Bajka o lidech. Motivem k jejímu napsání byla určitá deziluze v mé sociální bublině, kterou způsobilo, že se europoslanec za fízly a motoristy Filip Turek přidal do politické frakce, kterou založil Babiš. Mně osobně se to netýká, protože jsem Turka nevolil a v popsaném personálním posílení frakce Patriotů nevidím problém. Proč se to stalo?
Vysvětlím.
Bude to trochu obšírné.
Kdysi dávno byly doby jedinců (M/F/?) se silnými názory. Dnes by o nich napsali, že jsou populisté nebo extrémisté nebo něco podobně urážlivého. Měli pevné zásady, měli jasno o tom, jak dělat věci správně a nebáli se o tom hovořit. Tihle chlápkové postupně přišli na to, že se jim jejich silné názory budou lépe prosazovat, když se spojí. Výsledku tohoto procesu by se dalo říkat například Politická strana. Ukázalo se, že to funguje. Nebylo to však zadarmo. I muži se silnými názory museli připustit, že uvnitř strany existují určité názorové diference. Možnost prosadit své silné názory tak byla vyměněna za větší či menší kompromis. Aby překonali tento inherentní nedostatek a udrželi společný ideologický základ pevný, udělali jednoduché technické opatření. Sepsali dokument, který pojmenovali třeba Programové zásady. Stálo tam něco jako „myslíme si, že takhle je to správně a budeme se toho držet“. To udělalo stranický fundament více transparentní a přitáhlo další straníky s ještě silnějšími názory. Tento vnitřní soutěžní mechanismus zajišťoval, aby ti nejlepší byli co nejvýš. Byla to doba rozkvětu politických stran a taky rozkvětu společnosti. Někdy tak devadesátky u nás.
Jak to fungovalo? Jeden z bodů Programových zásad Strany mohl třeba znít „naše vláda nebude utrácet víc, než vybere“. Ta věta zní kompletně divně, že. To by v dnešní době nikdo nevyslovil. Ale je to tak správně, ne? Technicky je neudržitelné vydávat více peněz, než vyděláte, pokud tedy nefinancujete z inflace válku nebo tak něco. Mohlo se stát, že do Strany přišel třeba pan Kuba s myšlenkou, že by bylo výhodné z této zásady dočasně ustoupit, protože by si půjčil třeba deset miliard na cyklostezku kolem Vltavy, a poté do zdevastuje břehy a pokácí lesy, postaví u cyklostezky cukrárnu, která vydělá za rok milión a tak se to celé už za 900 let zaplatí, což je bezva kšeft. Nicméně kolegové ze strany zvedli ruce a řekli dost! S tím jdi Kubo do prdele, jelikož ideologický základ strany něco podobného vylučuje. To není správně. At si klidně cyklisté vyberou mezi sebou deset miliard, vykoupí pozemky a postaví si stezku i s cukrárnou za své podle svých představ. To taky bude hodně lidem znít divně, ale je to úplně stejně racionální a je to správně jako ta minulá divná věta.
Pak se ale začaly dít věci, které je těžké chápat všechny najednou. Lepší bude je probrat jednotlivě. Předně, v systému politických stran se začaly vyskytovat velké peníze. Velké firmy zjistily, že je pro ně výhodné podpořit ty strany, které mají ve svých programových zásadách něco, co se jim hodí. To mělo vliv na straníky. Straníci dosud nepotřebovali peníze z politiky, protože díky svým silným názorům, pohotovým myslím a šikovným rukám si opatřovali peníze jinde a politiku dělali pouze pro bono publico. Noví straníci to měli jinak. Politiku dělali pro peníze a vše ostatní pro bono, pokud vůbec. To mělo ten důsledek, že už se nejednalo o ctihodné jedince se silnými názory. Postupně to byli jen jedinci se silnými názory, jedinci s názory a nakonec jsou to už pouze jedinci. Tito jedinci na tom postupně začali být tak, že se ničím jiným než politikou živit nemohli, protože jí dělali odmala. Sotva vystrčili hlavu z rodidel, cítili potřebu jiným sdělovat, co je správně. Už neměli žádné názory, žádné hlavy a žádné ruce, pouze ústa a svoje realizační týmy, které pomocí sofistikovaných metod a behaviorálního engineeringu určovaly, co mají těmi ústy říkat. A vynášelo jim to. Někteří třeba zapomněli, že mají milion korun v kampeličce před likvidací.
Jak vidíte, politické strany postihl nepříjemný personální creep. Začali se v nich sdružovat zmrdi.
Zmrdi vymysleli něco jako mezityp. Prostředí historických politických stran zprvu nebylo konkurenční. Spolky ctihodných pánů se silnými názory neměly důvod si konkurovat. Neměli proč se přetahovat o voliče. Jejich imperativ byl prosazovat svoje myšlenky, oni přece ví, co je správně. Kdo to má stejně, ať nás podpoří. Kdo to má jinak, ať jde a podpoří zase někoho jiného. My víme, co je správně a ostatní ať jdou někam. Komercionalizace politických stran a jejich proměna na politická s.r.o. vedla však k tomu, že sponzoři začali chtít svoje investice zpátky v a toho bylo možné dosáhnout jen uchvácením moci, tedy masivním přetahováním voličů jiným stranám. Něco těm opicím napovídat, aby se sebraly a odnesly do uren ty lístky. A tak se zrodil fenomén zvaný catch-all party. Tedy strany, která naláká všechny. Ještě to byla formálně strana, ale svůj program tvořila ad hoc. Už nešlo o nějaké myšlenky, šlo o moc samotnou.
Teď jsme někde na konci devadesátek a v prvním desetiletí tohoto tisícíletí. Tehdy proběhla transformace politických stran na catch all parties. Někdo si možná vzpomene na Topolánkovo „široké rozkročení“ ODS, to byla přesně část tohoto procesu.
Zbýval tu ještě jeden problém. Principiální nepříjemnost. Tou byl samotný základní kostrukt politické strany, tedy té deklarace, jak dělat věci správně. Catch all party byla pořád ještě party a to taky začalo vadit. Kromě toho to středově pojaté beztvaré catch all parties začaly nápadně často prohrávat s tradičními stranami, které se vyhranily někde jinde než ve středu a které lákaly voliče, kteří dosud oceňovali zásadovou politiku a silné názory (aktuálně Francie).
Vznikly i různé další ad hoc modifikace konceptu politických stran a některé prokázaly pozoruhodnou životaschopnost. Například kleptostrana. Tedy politická strana, jejíž představitelé neměli silné názory, ale uměli skvěle krást. To je třeba aktuálně TOP09 nebo STAN. Tam se jedinci sdružili, aby vydrancovali obecní nebo státní zdroje.
Mezityp catch-all party se tedy docela nepodařil. Ani vyhlášená česká catch all party ODS na konverzi nic nevydělala a její vliv soustavně klesá, takže po čase z ní bude catch none party. Chtělo to něco ještě flexibilnějšího. Naštěstí už byl v přípravě úplně nový typ politického subjektu, a to politické hnutí. Zatímco catch-all party měla pořád dál atributy politické strany a dalo se u ní (většinou zbytečně) prohrabat k nějakému ideovému fundamentu zahozenému do kopřiv, hnutí žádnou ideologii nemá. Nejznámější české politické hnutí, ANO pana Babiše, nemá program.
Politické hnutí je něco jako amorfní houba, která není vázána ničím. Nemá ideologii, nepotřebuje zásady. Už není důležité, jak dělat věci správně. Hnutí dělá věci správné. A co je správné, to se v čase velice mění. Většinou to definují média. Ještě donedávna bylo například správné neprodávat zbraně do míst, kde probíhal ozbrojený konflikt, protože to vedlo k eskalaci těchto konfliktů, ztrátám na životech, zvyšovalo zisky ilegálních obchodníků se zbraněmi a nikdy to nevedlo k ukončení konfliktu. Aktuálně je ovšem správné dodávat zbraně do míst, kde probíhá konflikt, protože to údajně povede k jeho ukončení, sníží ztráty na životech a nakonec ukončí konflikt. Dál, když se řekne slovo „správné“, je nutné také pojmenovat, pro koho je to správné. Zvyšovat daně a poplatky jistě není správně, ale je to správná věc, hlavně pro stát, úředníky a další státní struktury. A tak dále. Tohle je momentální stav věci. Voliči si politická hnutí oblíbili a žerou jim to. ODS je možná formálně politická strana, ale funguje jako hnutí, dokonce nám za naše peníze formou kampaně sděluje, že dělá správné věci.
Vedlejším produktem tohoto stavu je deziluze a frustrace. Deziluze voličů z toho, že jim něco jiného naslibovali a něco jiného udělali. Tak se naserou a jdou volit zase nějaké jiné hnutí, které je zase ojebe a bude dělat zase jiné správné věci. Jenže to je zákonité, když někdo volí hnutí. Hnutí není ničím vázáno, kromě vágního slibu, že bude dělat správné věci. Jenže správné… znáte to. Správné je to, o čem někdo řekl, že je to správné. Třeba média, umělečtí kašpárci nebo dav z ulice.
Ještě jinak, potenciální kandidát na deziluzi je každý, kdo volí pana Babiše (hnutí ANO), pana Turka (hnutí Fízlové v koalici s hnutím Motoristé sobě) a eventuálně i další hnutí, která jsou na trhu. Neurčitá povaha tohoto mocenského konstruktu zajišťuje, aby hnutí kdykoli mohlo měnit své postoje a libovolně mohlo rezignovat na své sliby, protože by ho brzdily v dělání dalších správných věcí. Není v nich nikdo, kdo by zvedl hlas a řekl „hej, stop, na tomhle jsme se nedomluvili“, protože se na ničem nedomluvili. Nikdo se k ničemu nezavázal, nikdo za nic neodpovídá, nikdo neví, jaké správné věci bude potřeba vykonat zítra. Deziluíze s garancí.
Kdyby lidi měli rozum, politická hnutí by odmítli z principu. Je to jako si objednat přes internet z Číny za pár tisíc černou krabici s překvapením. Jenže, bohužel, už léta čelí nejširší veřejnost propagandě, která zcela zamlžila podstatu věci. A tím se dostáváme k tomu, kde právě sedím a proč.
Sedím na lavičce Ferdinanda Vaňka, kterou najdete naproti Národní technické knihovně v areálu ČVUT. Nechť sám čtenář zváží, zda by si přál, aby ho po smrti připomínala nejširší veřejnosti fošna podepřená pivním sudem, po nalezení odpovědi se nejspíš vyjeví, že Václav Havel byl loser a zoufalec. Není to ani pohodlné ani příjemné tady sedět, pořád si říkám, kolik lidí už tuhle hrůzu pochcalo. Ale je to naprosto stylové a případné s ohledem na téma.
Z dlouhodobého pohledu však nad námi všemi ten submisivní opilec vyhrál. Jeho centrální tezí totiž byla „apolitická politika“. Komu se tedy zdá, že je tady něco hrozivě špatně, že rozhodují nějaké podivné elity, které si přivlastňují politickou moc pomocí nějakých amorfních hnutí a neziskovek, které nelze pohnat k zodpovědnosti a které nemají transparentní program, protože přece dělají správné věci a program nepotřebují, ten ať se obrátí na tatička Havla. On nebyl žádný velký myslitel, takže tento koncept nejspíš není z jeho hlavy, ale byl jeho zdatným propagátorem a používat svůj kredit ve společnosti, aby apolitickou politiku šířil. Jedním z prvních kroků byla transformace Občanského fóra, ze kterého vznikla Občanská demokratická strana a zcela charakteristicky Občanské hnutí, které bylo tomu alkoholikovi bližší. Havlova mediální klika lidem programově znechucovala pojmy jako politická strana, politika nebo ideologie. Čím větší deziluze z „politiky“ lid pronásledovala, tím víc jim tvrdili, že za to může politika, politici a politické strany. Přitom je to právě naopak. Deziluzi přináší nezájem o politiku a neodstatek ideologie. Všechny tyto věci jsou užitečné, jsou tu proto, aby udělaly systém předvídatelný a politiky zavázalo k odpovědnosti. Byl to Havel, kdo začal vytahovat z rozvaděče společenské mašiny pojistky, a další v tom pokračovali a dnes tam už skoro žádné pojistky nejsou..
Takže tolik bajka o lidech a poltických stranách, které se staly neprávem přežitkem, napsaná na vcelku odporné lavičce ještě odpornějšího Ferdinanda Vaňka. Z celého srdce přeju všem voličům pana Turka, pana Babiše, stejně jako všem voličům všech hnutí, aby je neojebali, ale vím, že se to skoro jistě stane.
14.07.2024 D-FENS
(390x známkováno, průměr: 1,43 z 5)