Jak jsem našel dvacku, aneb ještě to dost dlouho vydrželo

Featured Image

Jednoho dne mě přepadla jakási úklidová mánie a z vlhkého kouta sklepa se na mě vykutálela mince. Byla dost zašlá, a tak jsem ji začal šudlat. Ukázalo se, že je to dvacka, a tak jsem se rozhodl došudlat ji zcela a přidat ji k úsporám.

Vzal jsem kartáček a za chvíli se zlatě leskla. Jen hrana se jaksi ne a ne pohnout k lepšímu. Proto jsem zvolil drsnější postup a vzal na dvacku ocelák. Ale ani po té se kraj mince nijak výrazně nehodlal zrenovovat. Jako by na něm bylo něco napečeného, tvrdého.

Nechceš povolit, dvacko? Nevadí, mám i drsnější metody. Vzal jsem pilník a dvacku na něm chvíli týral.

Ani teď jsem ale nezaznamenal příliš úspěchu, i když ten sajrajt začal ubývat. Po chvíli jsem toho měl dost, přešel jsem k hrubé síle a zapnul brusku.

Teď už to začalo konečně odsejpat. Sice se mi nepodařilo obnovit ony plošky, ale kašlu na plošky.

Prohlížím si ono dílo, které mě už při broušení zaujalo jinou barvou kovu uvnitř mince, než který je na ploše. Podrobným zkoumáním zjišťuji, že mince je z jakéhosi stříbřitého kovu, potažená tenoučkou zlatavou fólií.

Chvíli jsem nad tím kroutil hlavou – a pak mi to došlo. Dostal se mi do rukou falsifikát nějakého rafinovaného penězokazce, který se rozhodl zničit naši měnu. Už už jsem skoro volal do naší národní banky, abych oznámil nález, když mne cosi ponouklo nejprve zjistit, o jaký kov že se to jedná.

A protože jsem amatérský metalurg, zašel jsem domů pro magnet a přiložil ho ke dvacce. A co byste řekli? Dvacka udělala cvak a přitulila se k magnetu. Hned mi bylo jasné, jaký laciný trik penězokazič našemu hospodářství připravil. Kus železného plechu, místo kvalitní mosazi. To by jim šlo, podvodníkům.

I nyní mi ovšem odkudsi vytanula myšlenka a došel jsem si pro šrajtofli v naději, že tam bude nějaká dvacka, kterou bych magneticky vyzkoušel. Byla, a ne jedna. Všechny jsem postupně přikládal a všechny udělaly – cvak.

Pojal jsem podezření, že rozvrat se podvodníkům již podařil a naše měna je již v rukou zločinu.

Pak jsem si ale řekl, co by vlastně zločinci se vší tou mosazí dělali? Vyráběli fitinky? Nebo kličky do oken? Hovnajs. To nás houpá naše vlastní, národní, centrální banka. Na kus plechu nalisuje mosaznou fólii – a to jsou hned hezké penízky.

Nedalo mi to a zašel jsem do auta, kde se mi ještě povalují v přihrádce nějaké centy. Ty ze zámoří. Je to taková drobná tenká mince, nic hmotného. Přiložím k magnetu- a nic. Žádný – cvak. Jak to tak vypadá, tohle bude kus poctivé mědi.

Znamená to snad, že jedna setina dolaru, který je dnes asi o čtvrtinu víc než naše dvacka, má v kovu větší hodnotu? Jo, jedna setina amerického dolaru, má v kovu větší hodnotu než naše dvacka. Ne že bych z toho chtěl vyvozovat nějaké závěry, ale…

Levicoví věrozvěsti sice věští kolaps dolaru každým dnem, ale zatím to vypadá, že se to víc bortí soudruhům v Evropě. Navíc USA mají největší zásobu zlata na světě, prý asi 8 000 tun, i když já jsem jim to nepřepočítával. Takže, i kdyby se předpovědi komunardů splnily ještě dnes, tak hned zítra mohou američtí soudruzi razit dolar zlatý.

Co mi ale zase tak jedno není, jakou že zásobu zlata má naše centrální banka? Tisíc tun? Sto tun? Aha, 10 tun.

Byli jsme na tom ještě nedávno mnohem líp. Jenže židobolševik Havel, prostřednictvím židobolševika Tošovského, naprostou většinu našeho zlata ukradl.

Je třeba podotknout, že to nebylo jen zlato v cihlách, ale i v mincích a špercích, s přidanou historickou hodnotou. Český zlatý poklad byl při vzniku Československa pořízen z veřejné sbírky. Naši dědci a prabáby se na národní poklad skládali podobně, jako jejich dědci a prabáby na Národní divadlo.

Umíte si představit, že by jeho ředitel, 90 procent Národního divadla kamsi zašantročil? Nebyla by to náhodou zpronevěra svěřeného majetku?

A co náš národní poklad?

Nebyl snad český národní poklad centrální bance svěřen do úschovy? Neměli úředníci v bance tento svěřený poklad spravovat jako dobří hospodáři, neboť to nebyl poklad banky, ale lidu České republiky, který byl držen jako protihodnota vytištěných papírků?

Umíte si představit, že by bankovní úředník vykonávající správu nad zlatým pokladem třeba Švýcarska, tento poklad ukradnul, jako to udělal soudruh Tošovský?

Umíte si představit, co by se dělo?

Popřípadě, kdyby nějaký takový komunistický zločinec ukradl zlatý poklad třeba Izraelcům.

To by byl fičák. Když si pro Eichmanna došli na druhý konec světa, kampak by se asi Tošovský schoval?

A co na to Češi? Opravdu si myslíte, že si v této zemi vládnete? Požádá Česká republika Spojené státy o vydání defraudanta Tošovského, kam se tento vykutálený bolševik zdekoval na důchod, místo aby ho trávil v severní Korei? No, nic.

Spojené státy měly svého času i hodnotnější mince. Třeba stříbrný půldolar, ražený na věčnou památku presidenta, kterému ustřelili kus hlavy. No, ono když něčí tatík nahrabe jmění na prohibici, společně se sicilskými kámoši. Není moc vhodné, aby se jeho potomci proti tatíkovým kámošům postavili a ještě je chtěli nastrkat do kriminálů. Ale to už je jiný příběh.

Měly také zlatý standard. Proto byl dolar světovou rezervní měnou. Ale známe to. Snaha jakéhokoli politika utrácet víc než si může dovolit je nezměrná a tak v roce 1971 Nixon oznámil, že zlatý standard opouští.

Ve svém projevu samozřejmě nesdělil, že hodlá tisknout a nezřízeně utrácet nekryté bankovky, ale že zachraňuje Ameriku před jakýmisi spekulanty.

Od tohoto roku ztratil dolar 99% své hodnoty, zatímco za stříbrný půldolar s Kennedym je možné koupit to samé, co tehdy.

Zajímavý je graf zadluženosti USA, na kterém je hezky vidět, že do roku 1971 se nepatrně zvyšuje jen v krizových obdobích první světové války, meziválečné krize a druhé války.

Ovšem od Nixona je to hokejka, jako by ji malovala Gretka.

My jsme svého času měli také mince z drahých kovů. A není to tak dávno. Je to trochu víc než sto let, co jsme měli tu nejtvrdší měnu, která existuje.

Za císaře byla dvoukoruna a pětikoruna stříbrná. Desetikoruna už byla zlatá a vážila přes tři gramy. Přesně 3,387 g, s devadesáti procentní ryzostí, takže něco málo přes tři gramy ryzího zlata. Při dnešní ceně zlata zprůměrováno výkupem a prodejem dejme tomu 1400,- Kč za gram.

Počítám to proto, abych se tak trochu podíval, kolik že to v té době pobíral dělný lid.

Plat přidavače na stavbě byl okolo dvou zlatek týdně. To samé si vydělal prodavač ve městě (pracovalo se i v sobotu, ale zase bylo více svátků). No a disident Borovský za pobyt ve vyhnanství dostával apanáž nejdříve 500 a po stížnostech, že to není k žití, 700 zlatých ročně.

Je to opravdu strašné, pokud to srovnáme s  disidenty v lágrech na uranu a jejich apanáží, která činila jedny montérky na rok a jídlo, pokud tedy splnili normu. Chudák Borovský.

Suma sumárum mi to vychází, že nejchudší proletariát si přišel na sto zlatek ročně, krát tři gramy, krát 1400 je pěkných 420 000,- současných korun českých (i kdybych bral jen výkupní cenu ryzího zlata 1200,-, pořád je to 360 000,-Kč) – s připomenutím, že daně byly nízké, naproti tomu nebyly takové socialistické výdobytky.

Plat nižšího státního úředníka byl dvakrát až třikrát vyšší a disident Borovský dostával ročně za svou internaci, pro sebe a svou rodinu, bratru 2 940 000,- českokorun.

 

Kolik a co v té době stálo, lze dohledat na netu. Například tento patrový, podsklepený dům stál 4 a půl tisíce zlatých.

Spočítal jsem to pro váženého čtenáře jen z toho důvodu, kdyby zase slyšel nějakého bolševického fízla z prognosťáku říkat, že tak jak se máme dneska, jsme se ještě nikdy neměli, aby ho mohl hned kopnout do držky.

Ještě bych se vrátil k oné americké měně, jež se má zhroutit každým dnem. Což soudruzi předpovídají už takřka jedno století.

Tak přestože nechci brát soudruhům naději, mám obavu, že se jejich předpovědi jen tak nesplní, protože pokud se má něco zhroutit, musí být proti čemu. Že by proti naší koruně? Nebo euru? Juanu? Jenu? Libře? Tak to asi těžko, protože ostatní měny se znehodnocují přibližně stejným tempem, jako onen dolar, nebo ještě rychleji.

Snad ještě tak proti Švýcarskému franku, který je podporován navyšováním zlatých rezerv. Jenže to je přeci jen měna regionální, která může i výrazně zpevňovat, ale těžko něco hroutit.

Trochu zatřást by s tím mohl snad ještě rozvědčík Putin, který se podle zvěstí rozhodl alespoň z části podepřít ruský rubl zlatem, ne-li snad dokonce zlatým standardem. Ovšem informací z Ruska dochází do zdejší kotlinky poskrovnu, a tak dělat nějaké závěry je obtížné.

Každopádně to vypadá, že éra peněz z papíru a železného plechu kultivovaného mosazným alobalem pomalu, ale jistě končí. Tak jako končila vždycky, i když to vydrželo nezvykle dlouho.

Inflace se nám rozjela po celé západní demokracii a je otázkou, zda politici a bankéři ještě dokáží udržet naivní důvěru uživatelů papírků.

Zhroucení se ale zřejmě nedočkáme do té doby, dokud nějaká významná měna nezačne být podkládána některým z těžkých kovů. Tiskárny zatím jedou a pohledem do historie zjistíme, že na bankovky se za jedničku dá natisknout nul opravdu požehnaně.

Uvést do oběhu bankovku s jednou nulou navíc je totiž mnohokrát jednodušší, než odpovědná měnová politika s penězi ze zlata. Tam se ta nula dotiskuje těžko.

 


06.11.2022

Stanik, drsnej manik.

12345 (235x známkováno, průměr: 2,05 z 5)
11 259x přečteno
Updatováno: 6.11.2022 — 20:56

Reklama

D-FENS © 2017