Popudem k napsání této úvahy byl pohled do zpráv, kde se zase (jako skoro pravidelně snad jednou do měsíce) objevil článek o tom, že byl zase kdosi napaden nějakým volně pobíhajícím psem. Tak jsem zapátral po obdobných zprávách za poslední rok a zdravě nasířen jsem se rozhodl zasednout k psaní…
… a trochu D-FENSovi přispět na jeho web, protože k tomu, abych provozoval takovou stránku sám, nemám čas, nicméně někdy mne trápí věc, která stojí snad za sepsání a následné hození do diskuse, jelikož názory ostatních mne zajímají. Problém je totiž nepochybně složitější, než by se mohlo zdát. Ještě podotýkám, že psa nemám, ač jsem ho kdysi chtěl, ale jsa z Mekky zmrdů (Praha) jsem si to rozmyslel a nakonec máme pouze kocoura, od něhož největším nebezpečím je to, že mne zlomyslně kousne do palce vykukujícího zpod peřiny a pak uteče.
Z důvodů sebeobrany musím hned zkraje říct, že tento článek není o těch pejskařích, kteří se snaží chovat ke svému zvířeti a ke svému okolí korektně. Jsou to ti, kteří se o zvíře náležitě starají, nenechávají ho bez dozoru, uklízejí po něm a v neposlední řadě ti, kteří si vyberou zvíře s ohledem na to, kde bude přebývat, to jest úplně ideální volba je např. irský vlkodav nebo mastif do bytu v paneláku, že :-) Prostě ti, kteří si uvědomí, že mít zvíře je stejné, jako mít dítě, jsem za něj zodpovědný a jsem povinný se o něj příslušně starat. Takoví lidé nejsou dle mého problémem, i když pobyt psů ve městě i přesto přináší za dodržení všech těchto věcí svoje negativa.
Dále musím říci, že nejsem obeznámen s právními aspekty celého problému (útok psa na osoby apod.); vzhledem k tomu, jak se vzniklé situace řeší a řešily (tisícikorunové pokuty nebo nějaké neslané nemastné tresty) myslím, že úspěšné zvládnutí tohoto problému je u nás v plenkách díky tomu, jak se k tomu postavili naši zákonodárci (tuším několikrát v minulosti a hned to usnulo zároveň s některými poslanci). A teď kardinální otázka která mne trápí:
Připadá vám normální, aby po desítkách útoků (obzvláště bojových plemen) na lidi, kdy byly usmrceny nebo doživotně poznamenány jak děti, tak dospělí lidé, se u nás nedělo prakticky nic, vše se vždy odbylo nějakou trapnou pokutou či snad jen napomenutím, nikdo to pořádně neřešil (nevím o tom) a vše se stávalo snad jakýmsi běžným úkazem, se kterým se u nás můžeme setkat, a to navíc do té míry, že si na to veřejnost už pomalu zvykla?
Totiž jde o to, že když se tu nestanoví jasná a tvrdá pravidla, jak v těchto případech postupovat, tak místo omezení těchto jevů jich bude pořád stejně nebo i přibývat. Já osobně bych byl pro zhruba následující řešení:
Psy, kteří patří do nejproblematičtějších plemen (tedy plemena bojová jako bulteriéři, pitbulteriéři, rotvajleři atp.) by mohli chovat a cvičit lidé, kteří jsou v dané problematice profesionály, stejně tak jako na zbraň je třeba zbrojní pas, tedy specialisté z různých klubů chovatelů atp., tedy myšlenka je jasná. Aby se tito psi, kteří potřebují poněkud nadstandardní výcvik a pevnou ruku, nedostávali k blbečkům, kteří je budou mít jen jako doplněk vlastního image a jinak je jim putna, co a kde jejich svěřenec dělá; není to nakonec již klasický obrázek naší společnosti? Ostatně o tom již D-Fens pojednal – pes jako doplněk zmrda. Tedy kdo by neměl osvědčení, že je schopen tyto psy zvládnout, tak by měl smůlu; samozřejmě vyvstává otázka, které psy tam zařadit, když nebezpečný může být teoreticky kterýkoliv pes. O tom, kteří to jsou, si můžeme ze statistik udělat docela dobrý obrázek.
Je mi jasné, že to není lék absolutní; jistě by se to obcházelo a čas od času i v rukou odborníka či „odborníka“ se může pes stát vražednou zbraní, ale cílem této myšlenky je omezení, nikoliv vymýcení tohoto jevu. Jestliže by to vedlo k tomu, že se počet napadení sníží třeba jen o polovinu nebo třetinu, tak to má velký smysl, kdo může říci, že příště nebude on sám (jeho žena, dítě, kamarád atd.) terčem útoku, o jakém zatím jenom nezúčastněně četl v novinách. Za nerespektování tohoto opatření by byly odpovídající tresty a pokud by došlo k napadení člověka psem vinou majitele, tak pak hodně tvrdé.
Tohle otvírá další a další náměty k diskusi. Již slyším (vcelku oprávněně) námitky, že při dobré výchově psa by se to nestávalo. To je jistě fakt, ale právě ona výchova a drezúra je u bulteriéra trochu jinačí než bude u pudla a někteří lidé si to zjevně neuvědomují. A jak vyplývá ze zkušeností majitelů psů, bohužel situace je taková, že každý pes je povahou jiný – jako lidé – a prostě někdy mu může něco „přeletět přes nos“ a pak pudl způsobí trochu menší škodu než některé jmenované plemeno. Je sice krásný pohled na dětičky hrající si o samotě s mírumilovným pitbulteriérem, ale každý normální chovatel vám řekne, abyste NIKDY nenechávali děti o samotě se psem. Proč asi.
Nejdu tak daleko jako někteří odpůrci bojových plemen, kteří navrhují jejich úplné vymýcení (i když při pohledu na doživotně poznamenané děti….je mi prostě zle), protože vyhlazení každého druhu je nenahraditelnou ztrátou, ale vzhledem k nebezpečí jsem pro to, aby byl chov těchto zvířat pod kontrolou a aby si je volně nemohl pořídit každý, kdo si potřebuje zrovna zvednout sebevědomí.
Abych otázku pejskaření propral důsledně, dále se trochu zastavím u potíží chovu psů ve městě, jak je vidím já. Často jsem se setkával s klasickým názorem, že pes do města nepatří. Myslím že je na tom hodně pravdy, ale zároveň je to řešení dost ploché. Jsou plemena, která jsou vysloveně stvořena k hýčkání svým majitelem (
jorkšírský teriér a spol.), stejně tak jako plemena otužilá, která by městské bytové podmínky neměla vidět ani z vlaku. Někteří majitelé to s oblibou prohazují. Je mi jasné, že u lidí osamělých tvoří právě pes jediného přítele, se kterým můžou trávit svůj čas a také i proto (za dodržení podmínek popsaných výše) bych psy ve městě neodmítal. Co mi ovšem vyloženě vadí je, když majitelé po svých psech neuklízí. Na chodnících je to doslova barbarství, v městských parcích to tak nějak svádí k tomu, aby se to nechalo, ale chyba lávky. Takové psí hovínko vyschne, rozdrobí se, pak zafouká větřík a jelikož je těch hovínek většinou na místě více, tak copak asi při procházce parkem nebo na ulici máme na sobě (a v sobě?). Určitě by taková nafintěná panička v rukavičkách, zjevně se štítící šáhnout na cokoliv včetně pořádné práce, dbající na hygienu kde to jen jde (dle D-Fense zmrdice) neřekla, že právě v podstatě pojedla psí hovínko. Velmi hygienické. Takže asi takhle. A výkaly na dětských hřištích….no comment. Naštěstí je faktem, že řada lidí již začala po svých mazlíčcích uklízet a doufám že jich bude mohutně přibývat.
Další negativní aspekt je čistě psychického rázu: Můžeme totiž u některých pejskařů pozorovat jistý fanatismus, který se týká jejich svěřence, což se projevuje tím, že reagují neobvykle podrážděně, někdy až agresivně vždy, když si někdo dovolí utrousit nějakou poznámku na jeho adresu (či obecně na adresů všech psů) a jakákoliv diskuse s nimi je tak velmi okleštěna. Onehdy jsem při procházce lesoparkem narazil na skupinku důchodkyň s velmi nepříjemnými rozeřvanými čokly. Pamatujíc na pořekadlo že pes který štěká, nekouše, jsem bezstarostně pokračoval v cestě, avšak narazil jsem na výjimku potvrzující pravidlo. Jeden psí zmrd (jezevčík), právě když jsem ho míjel, mne zákeřně ze strany rafnul do nohy – neměl jediný důvod. Nebudu říkat že to bylo něco hrozného – přes kalhoty, kousnutí nic moc. Jde ale o princip. Byl bez vodítka a bez náhubku. Od paní jsem se dozvěděl, že „to ještě nikdy neudělal!“ To mne tedy vskutku překvapilo. Tak jsem alespoň babu zprudil a druhý den musela přinést očkovací průkaz. Přinesla ho se slovy ,,kde je ten protivnej pán“ a ještě byla snad dotčena co jsem si dovolil. Takže zhruba tohle mám na mysli. Jinou variantou nezdravého povyšování psů se mi jeví to, že v rodině ustupují rozdíly mezi tím, jak se chovají lidi k lidem a jak ke zvířatům; to je například skutečnost, že panička bez okolků dopije to, v čem před chvílí chlemtal její miláček (který si nedlouho předtím olizoval kulky a prdýlku). Jak říkám, mít psa rád, starat se o něj to samozřejmě ano, ale tohle? Kde je ta hranice ,,zdravého pejskaření?“
Diskuse na tohle téma by mohla obsahovat desítky problémů, jistě by vznikly dva nesmiřitelné tábory hájící neústupně svoje, ale na jednom bychom se měli snad shodnout všichni ; psi dělají zkrátka odpradávna lidem společnost, zachraňují je, hledají drogy a vůbec jsou nepostradatelní ve spoustě věcí, avšak jestliže tu jako logický důsledek tohoto soužití vznikl i tak zásadní problém, jaký jsem popsal na začátku, je povinností společnosti, aby ho nějak řešila. Bohužel dalšími případnými předpisy se opět zkomplikuje již tak složitý systém fungování státu, ale na rozdíl od jiných, leckdy dost dementních nařízení, je tohle myslím doslova otázka života. Bylo by načase, aby si to naši vládci již uvědomili anebo je nejdřív třeba, aby se to týkalo některého z nich osobně?
Očekávám v diskusi zpřesnění či vyvrácení mých dojmů ohledně tohoto tématu, protože mne to docela zajímá.
Tak už končím, pokud budu mít někdy zase potřebu oblažit tento web nějakým výplodem, snad to bude téma trochu humornější.
P.S.
—Toto ať nečtou skalní milovníci psů…..nebo jen na vlastní nebezpečí!!!—
Pokud by se někomu stalo, že bude napaden psem a MĚL BY NA TO ČAS, tak řešení jak holýma rukama vyřadit z boje, alespoň dočasně, i velkého hafana, je pořádná rána pěstí do čumáku; je to obdobné jako když kopne ženská chlapa do koulí. Ovšem samozřejmě v reálu to bývá většinou všechno jinak, tak ať se to radši nikomu z nás nepřihodí.
P.S. 2
Od D-FENSe:
Kdo se necítí na postup popsaný v odstavci výše, může pejsánka dojmout až k slzám pepřovým sprejem zvaným lidově „doják“. Osobně jsem prověřil a efektem jsem byl velmi mile překvapen. Vzhledem k tomu, že čichové buňky psa jsou výrazně citlivější než čichové buňky jiného většího savce (člověka), způsobí přesný zásah pepřovým sprejem psovi aberace takového charakteru, že se může až udusit, což mně osobně je zvláště potom, co by mě takové psisko napadlo, úplně jedno. Při zakoupení slzného spreje je třeba explicitně uvést, že chcete sprej pepřový a nejlépe fungující s určitým rozptylem. Osobně považuji tento postup proti příliš veselým pejsánkům ještě účinnější než použití střelné zbraně, protože v okamžiku rozrušení při útoku psa trefíte nejspíš velké hovno (ne to jeho, ale generelně) a také nikde není napsáno, že po zásahu do nějaké životně nedůležité partie pes neznásobí intenzitu útoku.
(Zatím nikdo nehlasoval)