Úvodem tohoto článku si připomeneme jednu z nejlépe organizovaných protinacistických kampaní protektorátního období, a to sice bojkot tisku, který se odehrál mezi 14. a 21. 9. 1941.
Na základě výzvy českého vysílání BBC, které bylo hlavním organizátorem, si nikdo neměl ve dnech od 14. do 21. září koupit, číst ani půjčit noviny.
„…než špatné noviny, to raději žádné noviny… nebuďte podporovateli Goebbelsovými a jeho českých inkoustových žoldáků“.
Akci organizovala BBC a domácí hnutí odporu. Důvodem k ní byla devótnost části protektorátních novinářů vůči okupantům. Od veřejnosti se nepožadovalo nic jiného, než nekupovat si noviny, což bylo velmi snadno splnitelné. V důsledku toho klesl prodej novin asi o 70%.
Akce si zaslouží bližší popis.
V březnu 1941 vznikla proněmecká tzv. sedmička aktivistických novinářů, do které patřili Krychtálek, Lažnovský, Křemen, Ryba, Crha, Vajtauer a Werner. Společně definovali prookupantský proud české žurnalistiky, jehož těžištěm bylo přijetí nacistické ideologie a úplné začlenění českých zemí do Evropské unie 1.0 alias Třetí říše. Motivace jednotlivých kolaborantů byla lehce odlišná, přes souznění s nacistickou ideologií, hledání „cesty nejmenšího zla“ pro zemi v okupační správě až po nám dobře známé pokrokářství, těžko pochopitelný obdiv a fascinace „novými pořádky“ v Evropě. Společné pro ně naopak bylo, že z jejich pohledu bylo potřeba „přetvořit české myšlení“ k novému obrazu evropskému, tedy především německému.
„… až přijel do Prahy zastupující říšský protektor generál Heydrich. Jeho rázná, vojácká povaha nesnáší nespravedlnost a hlavně ne sociální nespravedlnost..“
Novinář Pavel Křepela
Proč se novinářům říkalo „aktivističtí“? V polovině srpna 1941 udělali to, co je pro dnešní novináře každodenní chleba, tedy jali se ovlivňovat společnost a politiku. 12. srpna 1940 bylo Háchovi doručeno memorandum, v němž novináři kritizovali činnost Národního souručenství, odvolávajíce se přitom na nedůvěřivý postoj německých orgánů k českým. Pokusili se tak motivovat Eliášovu vládu k viditelné spolupráci s Říší a akceptování proněmecké politiky, stejně tak k důraznějšímu postupu proti židům, jejichž definici podle norimberských zákonů protektorátní jurisdikce neakceptovala. V dnešní době by to pravděpodobně nemuseli dělat takto formálně.
Jako zjevně nejodpornější kreatura z té sestavy mi připadá Lažnovský. Na něm se dá dobře dokumentovat, že německý národní socialismus byl jen nepovedenou odbočkou komunistického hnutí. Původně komunista a přispěvatel Rudého práva se jako správný zmrd neomylně přidal na stranu nového evropského socialistického hnutí a zcela propadl myšlenkám „nové Evropy“. Napsal několik servilních knih opěvujících nacismus a získal post šéfredaktora Českého slova. Zakukal ve věku 35 let údajně v důsledku tzv. chlebíčkové aféry, kdy ho měl prostřednictvím otráveného chlebíčku úmyslně infikovat břišním tyfem ministerský předseda Eliáš. Celá tato story se mi však jeví málo pravděpodobná, dnešním jazykem bychom řekli „urban legend“. Je pravděpodobné, že Lažnovskému pomohli na onen svět sami Němci, kteří ho podobně jako ostatní „nakažené“ zavřeli do léčebny v Podolí a píchali do nich nějaké injekce, po kterých měli horečku až 41°. Jestli si tedy v současné době třeba takový pan Gibiš ze Seznam Zpráv myslí, že se mu kapitáni covidu nějak odvděčí, tak by si měl vzpomenout právě na Lažnovského. Ale to jsem odbočil.
Bezprostřední reakce bojkotem napadených médií byla poněkud hysterická. Zejména jim vadilo, že občané zjevně důvěřují fake news ze zahraničního rozhlasu více než jim:
„Najdou-li se u nás naivní lidé, kteří poslechnou žida Laušmana a budou bojkotovat český tisk, bude to mít dvojí následek: tito lidé se veřejně přiznávají k tomu, že nevěří českému tisku a že poslouchají anglický rozhlas. Bude tedy předně učiněno opatření, aby rozhlas poslouchat nemohli. Pak budou brečet, že jsou pronásledováni, že jim ti zlí Němci vzali drahý rozhlasový aparát, na který oni si tak dlouho šetřili. Za druhé, a to už velmi jasně naznačil „Der neue Tag“, nestojí-li Češi, čeští lidé, o to mít noviny psané ve své mateřštině, pak se tím dá ušetřit velmi mnoho papíru, který je přece cennou surovinou. Protektorát nemá dostatek novinového papíru, musí jej dovážet z Říše. Němci jej také nemají nadbytek, ale dávají co mohou, sami omezili svůj tisk, aby se s námi mohli o papír rozdělit, vnucovat nám ho však nebudou. Když čeští lidé nechtějí, tak nechtějí, nedá se nic dělat, pak ovšem budou ti, kteří včera bojkotovali české noviny, zítra naříkat, jak nás tady utiskují, že už ani české noviny žádné nemáme. “
(Zdroj: Nepodepsaný sloupek „Kdo je Laušman?“ Polední list, 21.9.1941, ročník 15, č. 261).
Jistě uznáte, že podobný komentář by po pár dobou podmíněných úpravách by obstál i dnes, například „zahraniční rozhlas“ by se zaměnil za „fake news“, Laušman za Landa apod.
Dalším důsledkem byly důslednější kontroly a zpřísnění represí za poslech cizího rozhlasu, dnešní terminologií novodobých socialistů příjem fake news. Samotnému Eliášovi bylo „otrávení“ inkoustového žoldáka soudruha Lažnovského přičteno k tíži po jeho zatčení, ale na celkovém výsledku mnoho nezměnilo, protože by ho popravili tak jako tak.
Myslím, že je to zajímavý a bohužel zapomenutý příběh (podobně jako shodně pojatý bojkot tramvajové dopravy), který odhaluje Achillovu patu mediokracie a také vysvětluje, proč se na školách neučí moderní dějiny a místo toho se pořád mlátí starověká a středověká sláma.
Připadá mi to jako hezká inspirace pro dnešní dny. Třeba takové Seznam Zprávy jsou zdrojem skutečně úděsné covidové propagandy, která si v ničem nezavdá s protektorátní novinářskou prostitucí. Lipold, Čaban, Stránký, Čermák, jeden jak druhý jsou prototypy novinářské demagogie a aktivismu, a všichni si myslí, že na ně není páka, podobně jako ti protektorátní pisálci. Mohl by se toho chopit nějaký spolek s širší členskou základnou, třeba Chcípl pes nebo Zlatý špendlík.
19.12.2021 D-FENS
(335x známkováno, průměr: 1,21 z 5)