Budu vám vyprávět příběh, který se skutečně stal. Ale nestal se úplně přesně tak, jak ho vyprávím. Celý příběh je sestaven z výpovědí zatčených v akci STB s krycím jménem Úředník. Já jen poskládal informace z výslechů do uceleného vyprávění a dle své fantazie jsem doplnil to, co se ztratilo v mlze dávna.
Ale pozor! I to co jsem si vymyslel, stojí na reálných základech. Vycházel jsem ze starých map, leteckých snímků a zkušeností s pochody, které jsem absolvoval dle tras jiných agentů chodců. Možná se v tomto příběhu někdo poznáte nebo v něm někoho poznáte, kdo by mi o něm mohl říct víc a nebo jste o něm slyšeli od někoho, kdo k tomuto příběhu měl blízko. Já budu rád, pokud mi někdo z vás tento příběh doplní či upřesní, protože je kolem něj spousta nejasností a záhad.
Je polovina srpna roku 1952. Na nádraží v Českém Krumlově vystupuje z vlaku žena s pěti dětmi. Nejmladšímu je okolo pěti let, nejstaršímu okolo patnácti. Žena je poněkud nesvá a děti se drží při sobě a mlčí. Přichází k nim žena středního věku a ptá se “Nejste paní Šulová?” Šulová přikývne. Žena je naloží do auta a oznámí jim, že je odveze na domluvené místo, kde se setkají s agentem, který je převede ilegálně za hranice Československa.
Cestou všichni mlčí, ticho ruší jen hluk motoru a začínající déšť, co bubnuje do střechy auta. Pomalu se stmívá a auto zastavuje u kapličky mezi Přídolím a Spolí. Mlčky čekají. Děti sedí jak zařezané, jen nejstarší z nich se pokouší namalovat domek jedním tahem na zamlžené sklo auta. Po chvilce ze stínu lesa vystoupí postava v tmavém plášti a holínkách. “Můžete vystoupit, už je tady,” řekne neznámá žena, “Bůh s vámi.” Rozloučí se, zařadí a odjede.
Šulová s dětmi mlčky stojí a prohlížejí si převaděče. Ten jen stroze řekne: “Představovat se vám nebudu, čím míň budete vědět, tím líp. Pro nás pro všechny. Váš manžel mi zaplatil za převod a vy mi musíte věřit. Ono vám ani nic jinýho nezbývá,” dodal s úšklebkem. “Teď půjdeme na seník k jednomu zemědělci, kde přespíme. Zítra večer přijede autem někdo, kdo nás přiblíží k hranici. No a po asi čtyřech hodinách pochodu budem v Rakousku. Pojďme.”
Ten agent je Jan Král z nedalekého Práčova. Toho času agent francouzské rozvědky, který pravidelně ilegálně docházel do Československa provádět výzvědnou činnost. A ta žena s dětmi je Šulová ze Strakonic, manželka uprchlého obchodního ředitele strakonické zbrojovky. Šula nějak kontaktoval Jana Krále a zaplatil mu za převod nejméně 20.000,- Kč. Což je jediný doložený případ, kdy si agent Král vzal za převod peníze.
Teď už doslova leje a na srpen je docela zima. Král vede ženu s dětmi směrem k Zátoni. Vltavu přejdou kousek před Zátoní přes most u opuštěného mlýna. V lese, ve stoupání od řeky, tři nejmenší děti upadnou, vyválejí se v bahně a naberou si do bot. Což oblečení, to do zítra uschne, ale boty. Mokrý boty pro dlouhý pochod jsou doopravdy špatně. Věci se začínají komplikovat.
Po skoro třech hodinách pochodu a přibližně 10 kilometrech přicházejí na onen seník. Vlezou tam zadními vrátky. Král jim nařídí všechno svléct a někam zmizí. Seník je součástí statku zemědělce Kučery v Hašlovicích. Kučera Královi při jeho ilegálních navštěvách Československa poskytuje úkryt. Za necelou hodinu se vrací s pár dekama, sebere všechny mokré věci a než zas zmizí jen řekne: “Nechám to vyprat, boty usušit. Vy se teď pořádně vyspěte. Budete to potřebovat, protože zítra se spát nebude.”
Král všechno mokré a špinavé oblečení dá Kučerovi. Ten dá část manželce k vyprání a zbytek k vyprání odnese sousedovi Papežovi, který taktéž je agentu Královi při jeho činnosti nápomocen.
Ráno přijde Král na seník a aniž by pozdravil řekne:”Ukažte mi batohy. Nikdo neponese nic navíc. Doufám, že máte paní Šulová pro každýho jídlo na tři dny, jak jsem vám psal.” Šulová se začervená a přizná, že nemá. Ale že má dost potravinových lístků. A tak jí Král domluví výměnu lístků za pár konzerv z domácí produkce Kučerů. V podvečer skupinu vyděsí chlápek, který vylezl po žebříku na seník a hurónsky pozdravil: “Pozdrav Pánbůch”. Šulová vyskočila směrem k dětem, které se lekly, až se ty nejmenší úplně roztřásly. Král bez pozdravu řekl “Neseš oblečení?” “Jo, nesu” odpověděl chlápek. “Máte to jak z mandlu.”
Ten chlápek byl soused Papež. Chvilku pozoroval celou skupinu a směrem ke Královi pronesl “Člověče, jak se tu na vás koukám, odvahu ti teda upřít nemůžu. Já bych tedy měl z takové akce strach.” Král přiznal, že strach má, ale doufá, že to snad dobře dopadne.
V devět večer Král znatelně znervózněl. Člověk, který je měl přiblížit autem k hranici, už tu měl být. Další komplikace. Koukne na hodinky a řekne: “Sbalte se. Za půl hodiny jdeme.” Šulová na to: “Jak jdeme? Mluvil jste něco o nějakém autě. Ty malé děti takovou dálku neujdou?” “Klid paninko!” řekne Král. “Je to sice komplikace, ale ne velká. Půjdeme to nadvakrát. Taky to tak někdy chodím. Půjdeme teď tak tři hodiny a přespíme v nějakém opuštěném statku. Je jich tu po sudeťákách dost.” Slezou ze seníku a vyrazí směrem na Bohdalovice. Vzduch je chladný a vlhký. Důležité je, že neprší.
Bylo něco po půlnoci, když Král zahnul z cesty do leva a přes louku došel k opuštěnému stavení. „Tady dnes končíme. Strávíme tu noc a den. Veškerou potřebu se snažte udělat teď nebo za tmy. Přes den nechci nikoho vidět venku,“ oznámil jim Král a vstoupil vypáčenými dveřmi do stavení po odsunutých Němcích. Byla to samota jménem Teufel in Wald neboli Čert v lese. Pod tímto jménem se Král dokonce hlásil v rádiu Svobodná Evropa, když chtěl někomu předat vzkaz. Dle rozštípaných podlah se dalo usuzovat, že „zlatokopové“ tu už byli. Tak by tu snad měli mít klid. Přes den se povalovali na půdě, občas prohodili slovo, ale o ničem podstatném se nebavili. Král dírou ve střeše občas zkontroloval okolí, ale krom pár povozů, které projely kolem, bylo v okolí pusto a prázdno. Šulová se ptala, co kdyby někdo přišel. Ale Král nad tím mávnul rukou, že není kdo, protože nikdo prakticky v okolí není, krom pár dosídlenců ze Slovenska ve Světlíku. Ty že on zná a jsou to dobrý lidi a mají pro jejich situaci pochopení. Od těch prý nic nehrozí. Ještě se Šulová ptala kudy půjdou a zda je ozbrojen. Král jí odpověděl, že kudy půjdou jí neřekne, protože pokud by jí chytili, mohla by to prozradit a na tom on, že nemá žádného zájmu. A zbraň že nemá. A to z prostého důvodu. Že pokud dojde k nějaké polízanici, tak opětováním palby leda tak prozradí svou polohu a ty syčáci budou vědět kam pálit. Jedinou zbraní, co s sebou má, je kouřový granát. Načež jí upozornil, že pokud dojde k nějaké té polízanici, jde si každý za své. Což Šulovou zrovna moc neuklidnilo.
Okolo osmé zavelel Král k přípravě k odchodu. „Od teď budete dodržovat pár věcí.
Za prvé: První jdu já a vy paninko s nejstarším synem poslední. Půjdete za mnou tak tři metry. Pokud některé z malých dětí nebude schopno pochodu, ponesete ho vy. Na závěrečnou část pochodu mám pro ně připravenou posilující pilulku. Jsem si jistej, že to zvládnou. Na hranici je to odsud do dvaceti kilometrů, což je pět hodin pochodu.
Za druhé: Při chůzi bude ticho. Žádný štěbetání.
A za třetí: Pokud pojede auto nebo povoz nebo cokoliv, vždy skočíte do lesa. Pokud je les na obou stranách, vždy skáču vpravo. To samé pokud půjdeme skrze pole. Vždy se schovávám vpravo. Jasný! A ne že se mi při každém šustnutí rozprchnete po okolí jak pytel blech. Já vás tady nehodlám honit po krajině.“
Po deváté vyrazili. Možná prošli přes opuštěný Platten (dnes Blatná), pak minuli Blatenský mlýn a šli směrem na Haidberg (dnes Vřesná). Kudy Král chodil k hranicím se neví. Vžádném vyšetřovacím spisu to není. Je to čistě můj odhad na základě mých zkušeností s pochody podle tras jiných agentů chodců. Dále jsem čerpal z dostupných map z té doby a starých leteckých snímků. Ale nebudem si tím komplikovat příběh a vraťme se k naší skupině, protože jim právě začíná nejnebezpečnější část cesty.
Svižným krokem prošli opuštěnou vesnici Stüblern (dnes Posudov) a mířili na Loislreith (dnes Lojzovy paseky). Na konci lesa za pasekami se zastavili u malé kapličky. Asi 200 metrů pod nimi zpoza tmy občas zajiskřila hladina Vltavy. „Chvilku si odpočinem!“ zavelel Král a rozdal dětem nějaké tabletky. „Tohle snězte, to vás posílí a zbystří mysl. Protože teď nás čeká nejnebezpečnějsí část pochodu. Za řekou je zakázané pohraniční pásmo. Tam můžeme narazit na ty hajzly pohraničnický kdekoliv. Buďte ostražití. Oči na stopkách a uši v pozoru. Taky koukejte něco sníst. Ať vám nekručí v břiše a máte víc síly. Přebrodíme řeku, takže zout boty.“
Nejmenší se ozval, že se mu nechce, že se bojí, že v řece na něco šlápne. Na což mu Král odsekl, ať se pěkně zuje, protože v tichu lesa to jeho čvachtání v botách bude slyšet na sto honů a přivede je všechny leda tak do záhuby. „Jde se!“ Řekl Král a zkontroloval čas. Bylo lehce po půlnoci. „Hned jak vylezete z vody se obujte. A nechci slyšet nikoho nic říkat. Za řekou bude hrobový ticho! Budete našlapovat jak kočka za lovu. Půjdeme v pořadí jako doteď. Pokud někdo něco zbystří jen sykne: vlevo, vpravo, za námi. Nic víc nechci slyšet! Jasný? Berte to jako hru na schovku. Akorát, že budeme hrát o život. Protože místo zapikání vás rovnou zastřelej. Jasný smradi?“
Děti to kupodivu nijak nevyděsilo. Zato Šulovou ano. Když si představila co je čeká až je chytí, a že se jde vlastně ještě vrátit. Povolily jí nervy. Celá se rozklepala a začala něco mumlat o návratu. Ale Král byl nekompromisní. Zatřásl s ní a tlumeně procedil skrz zuby „Už je pozdě! Paninko! Jsem čekal, že se spíš poserou ty děti. Máme to dvě hodiny pochodu do Rakouska, kde budem v bezpečí. U Scheschiho se vyspíte a najíte.“
Jak vyslovil to jméno, došlo mu, že se prořekl. Nikdy neměl nikoho jmenovat. Scheschi byl majitel malého stavení hned za hranicemi. Je dost pravděpodobné, že se museli s Králem znát, a že mu pomáhal. Král tudy pravidelně ilegálně přecházel do Československa a zřejmě i využíval Scheschiho dům k pozorování hranice. Ale jeho role v příběhu agenta chodce není nijak potvrzena. Jediná zmínka o Scheschiho stavení je ve svodce pohraniční stráže z 16. října 1954. To byl den smrti Jana Krále (zemřel v drátěném zátarasu po úderu elektrickým proudem přímo naproti Scheschimu). V ten den a následujících třech dnech z místa tohoto stavení někdo dával někomu světelné znamení.
No nic, zpět k příběhu. Po přebrodění z řeky se všichni obuli a Král si uřízl asi 1,5 metru dlouhý vrbový proutek. Podvědomě se všichni přikrčili a popoběhli asi 250 metrů k začátku lesa. Král ubral na tempu pochodu a očividně znervózněl. Stáhnul hlavu mezi ramena a těkal pohledem ze strany na stranu. Zatím šli stále po lesní cestě. Čím víc se přibližovali k hranici, tím častěji Král zastavoval a naslouchal zvuku lesa. Asi za necelé dvě hodiny od přebrodění řeky Král zahnul z cesty doleva a vydal se lesním průsekem s kopce dolů. V průseku výrazně zpomalil a začal před sebou lehce švihat vrbovým proutkem (kontroloval si tím, jestli není někde natažen drátek k výmetnici). Šulová se opět rozklepala a děti mlčely jak zařezaný. Za celé dvě hodiny nikdo ani nehles.
Děti se kupodivu chovaly velmi statečně. Po necelých pětistech metrech chůze průsekem se ze tmy vynořila cesta. Král gestem zadržel skupinu a zpoza stromu kontroloval cestu. Čekali. Zkontroloval hodinky. Bylo okolo půl třetí ráno. Obloha byla jasná, ale měsíc prakticky nesvítil. Do novoluní zbýval den nebo dva. A jim zbývalo překonat posledních asi 400 metrů. Jenže otevřenou krajinou, beze stromů. Toho času ještě nebyl na rakouské hranici drátěný zátaras. Do bezpečí jim stačilo uběhnout 400 metrů a na konci přeskočit potok Ježová. Král dostal strach. V hlavě se mu začaly honit různé myšlenky, jestli neměl zvolit jinou cestu. Jestli ještě počkat. Co když se začne střílet? Vede děti. Oni budou klidně střílet i na děti. Blik. „Jdeme! Za mnou!“ Skoro zařval. Přeběhli cestu a vyběhli na mýtinu.
Voják hlídky pohraniční stráže stál opřen o zeď polorozbořeného stavení a koukal do tmy. Vedle něj seděl velitel hlídky a podřimoval. Voják spatřil ani ne 50 metrů od sebe skupinu sedmi přikrčených osob mířící k rakouské hranici. Jedna ruka sáhla po samopalu, druhá ruka mu vyletěla směrem k spícímu veliteli. Najednou si uvědomil, že tam jdou nejméně tři malé děti. Uvědomil si, že bude muset střílet a že možná některé z nich zastřelí. Jeho ruka k veliteli nedoletěla, nechal ji volně padnout k tělu a koukal, jak skupina mizí ve tmě. Pak se roztřásl. Musel si zapálit. „Kurva! Do piče! Kdo ti dovolil kouřit ve stráži, Supe!“ Velitele hlídky probudil kouř z cigarety. „Típni to cigáro nebo tě nahlásím rotnýmu za porušení rozkazu.“ Voják mlčky pustil cigáro na zem. Zašlápl ho a pohledem mířil do tmy, tam, kde zmizela ona sedmičlenná skupina.
04.08.2024 Vosisko
(281x známkováno, průměr: 1,06 z 5)