Protože se zde objevilo několik článků na téma šikany, chci přispět svým dílem Ne proto, že bych kdy byla na kterékoli ze zmíněných stran, ale protože tu chybí pohled učitele, resp. učitelky. Předem říkám, že jsem po většinu víc než třicetileté kariéry učila na gymnáziu, kde je šikany přece jen méně než na ZŠ, ale když se vyskytne, je sofistikovanější.
Platí, že nižší gymnázium má se šikanou větší problémy než vyšší (od 15). Dále platí, že čím dřív se to utne, tím líp – to není ni nového, souhlasím. Mohu zodpovědně prohlásit, že na naší škole šikanu nemeteme pod koberec. Pokud ano, pak o tom nevím. Ředitel, pokud se něco takového vyskytne, se tím zabývá v zárodku, stejně jako výchovná poradkyně a třídní. Nemusíte tomu věřit, ale je to tak. Tím neříkám, že je to na všech školách takové.
Máme několik případů dětí, které šly na naše gymnázium primárně proto, že na ZŠ dostávaly od spolužáků kapky – byly to většinou ty typické případy, slabší děti nebo ty „divné“ (to opravdu není můj oblíbený výraz) a valnou věšinou velmi inteligentní.
Tolik úvodem a teď vám popíšu, jak to funguje z pohledu učitele, konkrétně z pohledu mého. Sleduju, jak se chovají studenti v hodině, jak o přestávce, ale samozřejmě nemůžu pořád pendlovat po chodbě a sledovat cvrkot. Musím se taky připravit na další hodinu a řešit urgentní věci. Když mám dozor, mám dost příležitostí k pozorování a celkem dobře se dá odhadnout, kdy se děje něco nekalého. Nejde, aby pokud stojí skupinka studentů a povídají si, jim do toho zasahovat. Někdy je ale konstalace taková, že to nějakou nekalostí zavání a pak je třeba zakročit. Nemám ve zvyku řvát a jsouc malé postavy, působila bych navíc směšně. Tak to řešíme v klidu a to až do té míry, jak popíšu na příkladu. Asi přede dvěma roky jsem si všimla, že kluci ze třídy X „pošťuchujou“ spolužáka. Oni moc dobře věděli, že můj postoj je: Nebudete to dělat, protože já si to nepřeju (Když nemáte tolik rozumu, abyste věděli, že tohle se prostě nedělá). Při nejbližší příležitosti jsem jim to připomněla a doporučila, aby si to dobře pamatovali. Den nato jeden z těch hrdinů držel v koutě onoho kluka a systematicky ho mlátil stylem: hlavou o koleno, a když se ten dotyčný narovnal, dostal na žaludek. Nevím, kolik toho padlo předtím, já jsem viděla dvě rány. Pak to šlo rychle a tiše. Zmlácený – naštěstí ne moc -zůstal sedět na chodbě (bylo už po zvonění), druhý šel se mnou do kabinetu a tam beze slova dostal ode mě dvě facky – asi první v životě. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli si na mě půjde stěžovat a jestli tím má pedagogická kariéra skončí. Udělala jsem, co jsem udělat musela. Poprvé (a naposled) jsem takhle spořádala studenta. Nic se nestalo – nebo vlastně ano. Do školy dorazil otec toho ztlučeného, že se konečně dověděl, co se klukovi stalo a že jsem už tomu agresorovi domluvila. U toho výrazu jsme zůstali, ani jeden z nás neměl potřebu to řešit dál. Pak se to prý už neopakovalo a dneska jsou z nich kamarádi. Taky vešlo ve známost, že v daném ohledu se mnou není žádná sranda.
Podle příruček jsem to udělala naprosto špatně. Měla jsem kontaktovat výchovného poradce… jak nastíněno výše. Jenže já mám odjakživa velký odpor k tomu, když se ubližuje slabšímu a jako dítě jsem se mnohokrát kvůli tomu porvala, a to i s kluky. Díky výchově jsem zvyklá řešit problémy pokud možno hned a nečekat, až vyhnijou. Ovšem ve školství tímto přístupem riskujete svoji publicitu na Nově a vyhazov. Co na tom, že máte pravdu a myslíte to dobře.
Obecně je přístup k šikaně ze strany školy trojího druhu:
1. Předstírat, že se nic neděje. V takovém případě je ale nutno mít tlustý fascikl s dokumentací o prevenci šikany pro případ, až se něco stane. A ono se stane, jen je otázka kdy.
2. Řešit: stylem aby se koza nažrala a ministerský či krajský úředník zůstal doma
3. Řešit. A riskovat nechtěnou publicitu, návštěvu z ministerstva…
Do trojlístku: šikanovaný, šikanující a řešitelé vstupuje čtvrtý element: rodič.
I jeho reakce je několikerého druhu, od naprostého nezájmu po hysterický výstup a podání žaloby, o Nově nemluvě.
Pokud se někdo zajímá, proč je taková nechuť – zvlášť na ZŠ – se šikanou vážně zabývat, pak bych viděla tyto základní důvody:
Utahanost a otrávenost kantora (kdo nezažil, nepochopí) a bylo by to na hoodně dlouhý a ZBYTEČNÝ článek. Obava z toho, JAK se to bude řešit a kdo všechno si v tom smočí.
Vědomí, že MINISTERSKÝ ANI JINÝ ÚŘEDNÍK NIČEMU NEPOMŮŽE, jen bude chtít vidět záznamy o prevenci šikany, zápisy, poučení, školení učitelů na toto téma… tedy fakticky k prdu, protože o to, jak je to v reálu, vůbec nejde. Vědomí toho, že nějaké důtky, ať učitelské nebo ředitelské, jsou taky k ničemu – případně se jimi dotyčný chlubí. Že by si z nich někdo něco dělal? Ani omylem.
Strach z toho, že ten agresor se může obrátit i proti učiteli. Nechtějte, abych popisovala, co všechno se už kantorům stalo. Jen dva příklady: vymlácená okna v bytě nebo natažená past na myši v šuplíku učitelského stolu.
Obava z medializace. Nebyla by, kdyby v médiích šlo o to, v podobných případech pomoci. Třeba jen tím, že reportér takové chování odsoudí. Ale to se ještě nestalo a při úrovni našich médií ani nestane.
Závěrem bych ráda řekla, že přestože v mnoha příspěvcích na téma šikany jsou učitelé (a učitelky zvlášť) stavěni do stejně špatného světla, hodlám si pořídit stejné triko, jako má můj anglický kolega: s nápisem na zádech: I am proud to be a teacher.
(Zatím nikdo nehlasoval)