U příležitosti blížících se Vánoc jsem podnikl misi, kterou provádím pravidelně, totiž předvánoční nákup v Rakousku. Přitom jsem přišel na zajímavou věc.
Můj rakouský a německý shopping list neustále roste do délky i do šířky. Zahrnuje čím dál více položek, některé jsou v Rakousku lepší, jiné levnější, většina je lepších a levnějších. Na seznamu jsou kromě kečupu z rajčat i dost raritní věci, jako třeba zobání pro sýkorky. V okrsku Waldviertel jsem už identifikoval celou síť obchodů, jako třeba instalační materiál, železářství, papírnictví nebo autodíly. Měl jsem tedy napilno.
Po Čechách bylo důsledně prosoleno a tak jsem jel bez omezení. Venkovní teplota -1 až -3,5°C, sněhové přeháňky. Hranici jsem překročil na hraničním přechodu Nové Hrady – Pyhrabruck a bylo to, jako když luskne prstem. Rakušácí tam totiž nesolí a tak se během pár metrů stalo, že jsem jel po sněhu a ledu, posypaném štěrkem.
Vida, existují i jiné druhy posypu než sůl, evidentně fungující i za mínusových teplot.
Ono je vůbec zajímavé jezdit do říše krále Miroslava a sledovat různé věci. V restauracích se může kouřit. Přes den se nemusí svítit. V obchodě vás pozdraví. V centrech menších měst se dá parkovat, protože tam nejsou žádné úchylné zóny. Pokud tam jsou, určitě také někde v okolí najdete Parkhaus. Chybí tam různé ty dopravně zklidňovací píčoviny, kteří po Čechách rozmisťují zlovolní úředníci, aby lidem otravovali život. Představte si, i v takových obchodech jako KIK nebo Orsay se dá nakupovat oblečení normálně, ne jako tady, a i když vás ty hadry asi nepřežijí, nemusíte se hrabat v kontejnerech se sockama. Jak je možné, že nějaká obchodní síť provozuje v ČR skladiště odpadu a jen o 52,5 km dál normální obchod?
Také tam není dost fízlů, kteří by zajišťovali „bezpečnost“ a šmelili s rohama z nosorožce, třeba celý den neuvídíte ani jedno policejní auto. Škoda že tam tolik našich jezdí jen za nákupy a zajímá je jen to, kolik stojí máslo, jinak by museli zjistit, že si nechali od státu sebrat už tolik práv a svobod, že jejich seznam je delší než vánoční shopping list. A to Rakousko rozhodně není žádná liberální demokracie, praktikuje se tam zelenej agrosocialismus stejně tako tady. My si tady myslíme, že jsme pupek světa, průmyslová velmoc a Rakousko je nějaký Prdelákov, kde pěstují brambory a žito. Ano, my jsme větší, průmyslový Kocourkov s blbými zlovolnými občany, kteří si navzájem serou do bot a zvolí úchylné politiky a ti je pak podrobují úřední šikaně a buzeraci, která už je tak všudypřítomná, že ji v každodenním životě ani nevnímají.
Rakušáci na vedlejších tazích nesolí. Dělají to skoro programově. Buď mají nějaké ohledy k přírodě a nevidí benefit v tom, sypat si sůl do polí a zahrad, nebo jejich lokální autority nemusí prosolit všechny prachy, co mají rozpočtované, protože čím víc prosolíme, tím víc to vypadá, že se staráme.
První kilometr jsem tím byl samozřejmě znepokojen. Jak je možné, že Fritzlové nemají posoleno? Solc gibšnet? Tos is toch frkérstéchniš unméglich. V průběhu další jízdy jsem si musel obnovit návyky z dob favoritu a dob, kdy ještě neexistoval současný salt madness. Byl jsem tedy spíše defenzivní. Do zatáček jsem brzdil motorem, narovnával jsem si oblouky a dělal věci, kterým jsem už tak nějak odvykl, ale které by asi měl každý umět, pokud se hodlá nasrat za volant.
Mimochodem, sníh a dopravní experti. Zeptejme se odborníků. Každou zimu, jakmile nasněží pár centimetrů, se opakují určité rituály. Zastaví se D1 a do rádia a televize přicházejí sráči z různých těch firem, kde si můžete díky iniciativě exposlance Vojíře z ODS odmazat body v „kurzu bezpečné jízdy“. Předvádějí tam zběsilé kroucení volantem, tahají si za ruční brzdu a další tyhle trapné věci pro pubescenty, buzeranty a novináře. Nakonec se od nich dozvíme, že hlavní je mít zimní gumy, nejlépe Continental, co vítězí ze zfejkovaných testech, a spoléhat se na všechny ty moderní elektronické asistenty, protože to za nás vyřeší. Je to strašné. Je to něco jako Babicovo vaření převedené za volant, až na ten detail, že když si s Babicou uvaříme sračky, tak se maximálně poblejem, zatímco při důsledné aplikaci sraček dopravních ekspertů se taky můžem zabít.
Sem tam přijel nějaký Rakušák a nechápal, co mám za problém a proč jedu do zatáčky jen padesátkou, když to tak prima klouže. Při nejbližší příležitosti mě pak předjel a ostřeloval mi auto kamínky. Dojel jsem taky nějaký traktor, který měl za sebou přimontovanou bednu svařenou z plechu a na ní bylo nějaké rozmetadlo, asi původně na hnůj, které aplikovalo na cestu štěrk, řečeno slovy českých dopravních expertů inertní posyp. Byl to přece jen pokrok, protože jednou jsem jel za podobných podmínek do Mattighofenu, kde „žluté vesty“ Helmut s Jürgenem stojící na korbě unimogu štěrk, pardon, inertni posyp, házeli dolů na silnici lopatama, pardon, manuálním podávacím systémem. Rakušáci by měli skoncovat s tím jejich vyrovnaným hospodařením, nasekat pořádně mastnej deficit a nakoupit si za pár set miliónů moderní sypače.
Aplikace štěrku probíhala asi stejnou intenzitou, jako když starej Fritzl pepřil svojí ženě ve sklepě Eintopf. Uvažoval jsem o tom, že bych jel za ním, protože to přece jen klouzalo o něco méně, ale pak se přiřítila zezadu asi pětadvacetiletá Getruda v orezlé Toyotě Corolla E110 a ometla nás oba. Došlo mi, že ztráta adheze pro místní není nic neobvyklého, berou to jako součást běžného jízdního stylu v zimě a něco, s čím se dá pracovat a používat to stejně jako brzdu a plyn. Můj konzervativní přístup mi vydržel do obce Heinrichs, kde jsem byl poněkud dlouhý, proletěl jsem dvojitou zatáčku pod plynem v mírném smyku, zatímco na mě poblikávaly různé symboly kontroly trakce na palubní desce. A došlo mi, že je to vlastně fajn a začal jsem koukat, kde a jak bych si mohl ještě sklouznout.
Rakušáci už nebyli o tolik rychlejší. Při výjezdu do kopce mi kazilo zábavu ASR, tak jsem ho vypnul a řídil si trakci sám. Je to lepší a rychlejší, ideální je tak 20% prokluz. Prima bylo, že s vypnutím ASR a přepnutím do sportovního módu se vyřadily nebo potlačily další funkce ESP, takže chování auta bylo skoro newtonovské. Začaly se mi vybavovat zapomenuté dovednosti. Na vjezdu do Weitry jsem byl už vysloveně drzý a stav, kdy nic neklouže a kola se pouze odvalují, vnímal jako veskrze nežádoucí.
Když jsem pak najel na hlavní tah Weitra – Gmünd, přišlo mi skoro jako svatokrádež, že tam je tak brutálně posoleno a těšil jsem se, až pojedu stejnou cestou zpátky. Bylo to velmi přínosných 15 km.
Celkem jsem to zhodnotil tak, že jsem ježděním po posoleném Kocourkově a po dálnicích zhovnařil, ostatně jako většina populace, a když někde uvidí sníh a led, naserou si plný kalhoty. Napadne pár centimetrů sněhu a všichni jsou z toho kaput, protože poslouchali tamty ekzperty a ti jim řekli, že když sněží, tak je lepší nevyjíždět. Což je perfektně logické, protože kdo chce být dobrý střelec, musí chodit střílet, kdo chce být dobrý zpěvák, musí chodit na hodiny zpěvu a kdo chce umět jezdit v zimě, ten musí sedět u bedny a poslouchat, co mu řeknou retardi z ÚAMK.
Lepší je vyjíždět.
22.12.2018 D-FENS
(407x známkováno, průměr: 1,22 z 5)