„V pondělí 22. března to bude rok od úmrtí prvního pacienta s covidem v České republice. Křížek je symbolem toho, že současná vláda občany této země prostě odepsala a zaměřila se pouze na svůj zisk a mediální obraz,“ uvedl postdemokratický orgán zvaný Milion chvilek.
Stalo se tak v souvislosti s akcí, při které členové vysoce alternativního hnutí namalovali na Staroměstském náměstí v Praze na zem velký počet křížů „na uctění“ obětí činské komunistické chřipky. Tato krutohustě protivládní činnost se odehrávala pod kamerami městského dohledového systému a za laskavé přítomnosti obou policií, jejichž příslušníci či zaměstnanci sice neváhají agresivně zaklekávat občany, když nemají na prázdném náměstí roušku, ale s několikahodinovým čmáráním ve veřejném prostoru nemají problém.
Když ponechám stranou své přesvědčení, že kdyby se vláda a její instituce nesraly lidem do života v rozsahu a intenzitě, jak činí, byli by lidé štastnější i zdravější, takže by i žili déle a především lépe, přemýšlel jsem o tom, jaký je vlastně můj vnitřní postoj k tomu, že 25 tisíc lidí zemřelo s COVIDem. A dospěl jsem k názoru, že je mi to u prdele. Proč bych se tím měl trápit. Už se to stalo a nedá se to vrátit, takže je zbytečné to řešit. Má cenu se starat o to, aby jich nebylo dalších 25 tisíc. A s tím může začít každý sám, a skutečně nevím, jak tomu může napomoci pod laskavým dohledem policie malovat na náměstí křížky.
A hlavně se ptám, kde se v těch lidech bere ta zpupnost? Takhle to přece odjakživa chodí. Lidé bývají nemocní a některé se nepovede opravit. Například 30 tisíc lidí ročně zemře na rakovinu, ale nikdo za ně nikde nedělá křížky pod dohledem policie, protože jsou politicky bezvýznamní i s tima jejich nádorama. Nic jako zbytečná smrt nebo předčasná smrt neexistuje, protože neexistuje nikdo, kdo by zodpovědně stanovil, jaká smrt už je tak akorát načasovaná a jaká smrt už je opodstatněná. Nejsem přece tak naivní aní sobecký, abych požadoval po státu nebo po zbytku společnosti, aby se staral o moje zdraví nebo mi zajišťoval nesmrtelnost, jako tomu dědkovi na Hradě.
Jak se vůbec může někdo dobrat k závěru, že vláda, ať už je jakákoli, může být zodpovědná za něčí smrt na respirační virózu? Tomu, kdo tohle tvrdí, buď marxismus úplně zatemnil mozek, nebo má v hlavě nasráno už od pánaboha.
Názory na úspěšnost vládní politiky v jejím neutuchajícím „boji s virem“ se budou lišit. Většina obyvatel pravděpodobně nesáhne k pozitivnímu hodnocení, podpora vlády při jejím boji s virem je asi 10%. Zbylých 90% občanů se bude domnívat, že to buď nějaká jiná vláda v jiné zemi zvládla lépe, nebo že nejrůznější Kulveitové, Ludwigové, „vědecká“ iniciativa Shnij, psychicky nemocný parazitolog Flegr a další šarlatáni a amatéři představují naprosto nevhodnou odbornou platformu pro jakákoli politická rozhodnutí. Jiní pravděpodobně pragmaticky ocení úspěchy Čínské strany sociálně demokratické v dealování šmejdských ochranných pomůcek a nefunkčních testovacích sad z Číny mezi lid, udělají si v práci povinný čínský test, nasadí si povinný čínský respirátor a budou věřit, že společně to zvládneme. Určitě se najdou i takoví, kteří si budou myslet, že vláda si počíná skvěle. To všechno je věc názoru.
Pak existuje něco jako věc přesvědčení.
Vedlejším produktem činské komunistické chřipky je, že došlo k zestátnění zdraví a nějak se zapomnělo, že lidský život není státní majetek ani veřejný statek. Média a tzv. vědci každodenně vyvolávají iluzi, že stát je schopen svými opatřeními řídit a ovládat veškeré aspekty života, včetně zdraví, nemoci a eventuální smrti. Domáhají se tak důvěry a mandátu u občanů, ale ve skutečnosti řídí leda prd a respirační nákaza tím hrozným koronavirem to jasně ukázala.
Jeden z často používaných narativů svědků Covidových při vyvíjení nátlaku na další zestátňování zdraví a života je, že někdo „tady mohl s námi ještě být, kdyby vláda…“. Kdyby vláda ještě více neregulovala více naše životy, nenařídila povinné vlhké hadry na obličeji, nezavřela továrny, nezavřela lidi doma, tak by tady určitě byl! Jak to jen mohou vědět? Teoreticky úplně každý zemřelý tady s námi mohl ještě být, kdyby se ovšem v nějakém momentě nevymkl vůli dobrotivých státních orgánů a nezodpovědně sobecky nenatáhl brka.
Někteří lidé tak zemřou na respirační virózu, nebo na rakovinu, nebo se úspěšně zapojí do Bouchalova poháru a zabijí se na cyklostezce na kole. Nebo prostě jen zestárnou. Stalo se to skutečně proto, že stát nebyl důsledný při svém ingresu do životů jednotlivých občanů a pomocí svých „opatření“ jim nezakázal onemocnět nebo vystavovat se riziku, nebo to mělo nějakou jinou příčinu?
Upřímně řečeno mě nijak netěší amatérismus současné vlády a její způsob řešení problémů, na druhé straně mě vpravdě děsí ta sebranka, co se za ní v pozadí chystá převzít moc. Ve srovnání s tím je Babišův mikromanagement, Havlíčkovo blábolení a diletantství různých Kulveitů, Ludwigů a tajemných mužů s excelovskými tabulkami celkem fajn. V pozadí už čeká nová garnitura, žíjící a tvořící etatistické peklo, posedlá státem, mající stát za fetiš a adorující jeho moc nad občany. Stejně jako v Praze nyní vzpomínají na Krnáčovou, budeme my brzo vzpomínat na Babiše s Blatným.
26.03.2021 D-FENS
(447x známkováno, průměr: 1,49 z 5)