Dnes je významný den. Připomeneme si hned dvě významné události a navrhneme nový svátek.
Kníže Václav nyní řečený svatý byl nepoužitelný zmrd. Babička Ludmila, nyní též řečená svatá, z něj vychovala sráče, slabocha a defétistu. Druhorozený bratr Boleslav byl jinej matroš. Odmala nechápal, proč má být vládcem země takový hovnař. Naštěstí se nehrálo zase o tak moc, protože knížectví bylo velké asi jako Středočeský kraj a kousek. Kníže Václav byl tedy něco jako Jermanová. Způsob, jakým Václav vládl, byl příšerný. Provázela ho zcela absence jakékoli strategie a vlastního názoru, o všem se radil s biskupem a zpovědníkem. Početné sbory poradců, které implementoval jeho jmenovec ve funkci prezidenta, tedy ještě asi nebyly in. Ačkoli bývá často vyobrazován ve full gearu nebo na koni, údajně trávil čas spíše modlením. V nějakém okamžiku, který nedovedu přesně určit, naznal hovnař Václav, že bude lepší zradit vlastní lid a obětovat svobodu, než by riskoval nějaký konflikt, poníženě platil vládci Bavorska a Saska Jindřichu Ptáčníkovi „daň z míru“. Byl to poplatek za to, aby ho Jindřich nechal na pokoji. Konkrétně se jednalo o sto dvacet volů a padesát hřiven stříbra, které posílal ročně do „kohezního fondu“. Sorry za možná nepřesný výklad, mně baví spíš moderní dějiny, na které taky dojde.
Jak to bylo dál? Čím dál víc čím dál vlivnějších lidí se na toho sráče nemohlo dívat a Boleslav stál v jejich čele. V předvečer známého zkráceného soudního řízení u vrat kostela v Boleslavi pozval Boleslav svého kapitulantského bratra k sobě do Boleslavi, aby mu promluvil do duše. Boleslav mu měl nabídnout, aby se Ptáčníkovi šprajcnul, že budou stát při něm a nakopou germánovi prdel. Nejspíš se během těch diskusí taky dost vykropili a nakonec nikdo tak docela nevěděl, co dělá. Václav ale nepovolil, prostě kolaborovat se bude a basta. Druhá strana naznala, že nezbývá nic jiného, než se toho sráče zbavit, protože dohodnout se s ním nedalo. Každopádně Václav se nad ránem odebral do kostela a cestou ho napadl Boleslav se svými lidmi. Boleslav ho bodnul někam do ruky a pak řekl ostatním, ať ho dorazí, což bylo následně vzorně vykonáno. Boleslav se stal knížetem, smlouvy s Němci roztrhal a žádné další voly neposlal. Nasrat Ptáčníkovi až do krku. S jeho následníkem Otou vedl 14 let trvající vítězný konflikt a zajistil české zemi slávu ohněm a mečem, o čemž se Václavovi ani nesnilo. Vládl třicet let, územně zvětšil a konsolidoval říši a za jeho vlády byla naše země pravděpodobně mezinárodně nejrespektovanější za celou svoji historii.
Václav byl pohřbený v Boleslavi a nikomu několik let nechyběl. Pak z něj církev začala dělat symbol a patrona české země. Vytáhli ho z hrobu, zahrabali v Praze a několik generací trvajícím ohýbáním reality z něj vytvořili to, co je nyní, včetně sochy na Václaváku. Václavovi je údajně také svěřeno vedení blanického task force, co má vyjet, až bude zemi nejhůř, takže doporučuji z těchto míst mnoho neočekávat.
Na Boleslava se zapomnělo. Neví se ani, kde je jeho hrob. Kdyby neudělal, co musel, dopadli bychom jako Polabští Slované. Škoda, že se podobně nepodařilo včas vyřešit Beneše, čímž by se definitivně zakotvilo v systému našich hodnot, že appeasement škodí zdraví.
Kolaborant Václav zažil v moderních dějinách dvakrát comeback. První byl za protektorátu, kdy byl svatý Václav coby věrný leník velkoněmecké říše a první kolaborant oprávněně vyzdvihován, protože jako první pochopil význam spolupráce s Němci. Symbolika byla jasná a všudypřítomná. Kdo měl zásluhy o říši, „pro vyznamenávání příslušníků protektorátu, kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“, toho potkal danajský dar v podobě vyznamenání se svatováclavskou orlicí. Vyznamenání bylo graficky vcelku odporné, vyobrazovalo jakéhosi vychrtlého rozcapeného fógla připomínajícího rozježděného holuba a když se na něj dívám, myslím, že z něj dostatečně vyzařuje, kam podle okupantů český národ náležel. V tomto kontextu překvapí, že vyznamenání navrhl Čech, pozdější národní umělec Max Švabinský. Poslední vyznamenávání se odehrálo koncem roku 1944, kdy byly metály už spíše v outletu a rozdávaly se po okresech vybraným dělníkům a rolníkům úspěšným v práci pro říši (později se tomu říkalo úderník). Německý náměstek pražského primátora Josef Pfitzner si zaznamenal do deníku: „Vyvoleným nebude nic nepříjemnějšího než propůjčení těchto štítů“, které v případě německé porážky budou „jakousi volnou jízdenkou na Sibiř“. Pfitzner se ve svých odhadech mýlil, většina vyznamenaných dělala kariéru i v následné verzi socialismu a Sibiř jim nehrozila. Druhý comeback se stal nedávno, kdy byl na Václava vyhlášen státní svátek a volný den, nejspíš z politických důvodů.
Ohledně českých jidášů a kolaborantů doporučuji knihu Olina Jurmana. Kniha je velmi čtivá a politicky naprosto nekorektní, stejně jako autor sám. Ani on nezaváhal a věnoval kolaborantu Václavovi symbolicky úplně první kapitolu.
Druhé dnešní výročí se týká neúspěšného doomsayera a mediální hvězdy „druhé vlny“ COVIDu, prof. RNDr. Jaroslava Flégra, CSc.
Pan Flégr se stal z ničeho nic mediální hvězdou, protože vyvinul zatím úplně nejlepší covidovou show. Zastínil úplně všechny a dostalo se mu enormního mediálního prostoru.
Flegr v pořadu Partie Terezie Tománkové dne 13.9.2020 prohlásil, že již příští týden bude pozitivně testováno 4 tisíce nakažených lidí, za dva týdny bude denně přibývat až 10 tisíc nakažených:
“Jen pro názornost: V minulém týdnu byl denní přírůstek pozitivně testovaných 1095 osob, v nadcházejícím týdnu bude zákonitě už minimálně 4000 osob a v tom dalším už více než 10 000 osob. Počty osob v nemocnici i počty osob ve vážném stavu porostou obdobně, jen o něco rychleji,” představil Jaroslav Flegr to, co nás pravděpodobně nemine.
“Počty nakažených stoupají v posledních týdnech rychleji než exponenciálně, takže skutečné počty nakažených budou ještě vyšší.”
Právě dnes uplynuly dva týdny od prognózy geniálního doomsayera a nové covidové mediální hvězdy Ani v jednom ze dnů minulého týdne nebylo pozitivně testováno 10.000 a více nakažených osob, pan doktor se sekl faktorem 4 až 5.
V žádném ze dnů ve sledovaném období nepřekročil počet pozitivně testovaných 4.000. I zde se pak doktor utnul.
Ohledně „více než exponenciálního“ růstu, nárůst počtu pozitivně testovaných s čínskou chřipkou odpovídá exponenciále s koeficientem zhruba 1.1 – 1.3, což má blíže spíše k lineárnímu než exponenciálnímu nárůstu. Tedy i zde se Flegrova ústa v trhací kalendář proměnila.
Rychlejší než exponenciální růst je jistě velmi odvážnou teorií sám o sobě. Z povahy přírodních procesů plyne, že přibývání nebo ubývání něčeho za předpokladu existence času může být pouze exponenciální (lineání průběh je vlastně exponenciální s mocnitelem = 1). Rychlejší než exponenciální růst je pak matematickým obrazem abiogeneze nebo božího stvoření.
Pan doktor Flegr se tedy spletl úplně ve všem, co zatím předvídal. Je vidět, že Dr. Flegr je člověk na svém místě a dokud budou o odborných otázkách rozhodovat lidé jako on, nemáme se čeho bát.
Kde udělal pan Flegr chybu? On prostě jen extrapoloval. Něco jako soudružka Angela Merkel, když odhadovala hospodářský růst Německa po krizi. Loni jsme měli růst 0,5 procenta, letos jedno procento, takže se růst každý rok zdvojnásobuje a příští rok to bude 2 procenta, ten další čtyři, osm… asi vidíme, že to takhle nefunguje, protože to nemá oporu v principu fungování ekonomiky.
Ve skutečnosti je to, na co se Dr. Flegr kouká, tedy jednodenní počty pozitivně testovaných, pouze nepřesný odraz reality. Je to vlastně úplně zbytečné hausnumero, které ovlivňují desítky různých faktorů, z nichž většinu nejsme s to kvantifikovat. Například změna chování lidí v důsledku mediální masáže (dolů), výpadek systému na elektronické žádanky (dolů), využití testovací kapacity (nahoru i dolů), přesnost zacílení testování (nahoru), vznik a zánik lokálních ložisek (nahoru a dolů) a především pak skutečnost, že čím dál větší část populace prodělává infekci skrytě a má protilátky, takže už se nemohou nakazit a vlastně chráni ty, kdo se ještě nenakazili. Jinými slovy, žádný virus se nemůže šířit donekonečna. I zde pracuje proti viru jeho vlastní „ekonomika“, tedy způsob, jakým využívá zdroje. Kdyby virus dokázal rychleji mutovat a méně otravoval své hostitele, ti by se mu tak úporně nebránili a mohl by se lépe šířit.
Mimoto případ neúspěšného doomsayera Flegra demonstruje, že každý doomsaying je vlastně samopopírající se proroctví, protože čím agresivnější je povaha předpovídané zkázy, tím důsledněji na ní část populace reaguje. Doomsayeři jako Flegr pak fungují jako virus napadající sebe samotné. Čím rychleji spotřebovávají své zdroje, v tomto případě vlastní důvěryhodnost, tím méně diváků nakazí svými katastrofickými vizemi. Kdyby Flegr designoval svoji show jako více udržitelnou, tak bychom se na něj mohli dívat ještě tuto neděli.
Podle mně byla Flegrova show sice krátká, ale ultimátní. Posuďte sami:
“Pakliže nemá stát to štěstí, že si jeho předseda vlády sám na sobě vyzkouší pobyt na umělé ventilaci, nebo pakliže se zodpovědné orgány striktně nedrží předem připravených protiepidemických plánů, politici se téměř nikdy neodhodlají přijmout nutná, ale bolestivá opatření včas.”
Nadějnou show ukončil až überzubař Šmucler, který odešel z přímého přenosu poté, co Flegr zase začal strašit lidi a mlít hovna do takové míry, že s ním už nemělo význam polemizovat. Šmucler si tak získal si můj nehynoucí respekt.
Do budoucna navrhuji zrušit svátek sv. Václava, nepatrona české země a největšího kolaboranta, a nahradit ho Národním dnem výsměchu prorokům zkázy. Historicky nepřesná figurína Sv. Václava by se mohla nahradit sochou Dr. Flegra, jak s rouškami na ústech sedí spolu s Džamilou Stehlíkovou na kachně a kachna má zobák namířený směrem ke studiu CNN Prima.
28.09.2020 D-FENS
(453x známkováno, průměr: 1,57 z 5)