Většinu svého profesního života jsem až doposud strávil v obchodních odděleních různých firem, a to jako prodejce. Začínal jsem jako obchodní zástupce v 90. letech, kdy si velké (převážně zahraniční) firmy porcovaly trh, budovaly tržní podíly a z mého pohledu to byla celkem divočina. Byl velký tlak na výsledky a výsledkem byl splněný plán.
Plány byly roční, kvartální a měsíční. Mým plánem bylo číslo – objem prodeje a k tomuto číslu jsem od prvního pracovního dne v měsíci směřoval a během měsíce jsem si hlídal, abych plán splnil. Když jsem splnil, byl jsem pochválen. Když jsem nesplnil, dostal jsem pojeb. Ať už jsem měl šéfy chytré nebo hloupé, nikdo z nich nebyl tak hloupý, aby si nechal nakukat, že když byl plán 100 a prodal jsem 80, tak že takto vypadá úspěch…Je to tím, že byla nastavena kritéria úspěchu a výsledky byly měřitelné. V této souvislosti bych mohl uvést citát Petera Druckera (ekonoma a filozofa managementu) „Když něco nemůžete změřit, nemůžete to ani řídit.“
Ve skrytu duše jsem toužil po práci, které jsem říkal „dream job“. Že bych zkrátka jezdil za zákazníky, dal s nimi řeč, popil kafčo v kanceláři a zkoušel jim něco prodat. A pokud by nekoupili, tak by se nic nedělo. Plán bych nesplnil, ale šéf by se spokojil s tím, že jsem „dělal, co jsem mohl…“.
Na „dream job“ jsem si vzpomněl dnes, když jsem četl ve stranickém tisku ANOfertu tento článek, u něhož mě dostal hned jeho úvod – Ministerstva vnitra, spravedlnosti a obrany nestanovila při rozdělování podpory na prevenci kriminality měřitelné cíle ani ukazatele, přínos podpory tak většinou nelze vyhodnotit. Po přečtení článku jsem nabyl přesvědčení, že jsem se měl líp učit, pak bych mohl dělat na Ministerstvu vnitra/spravedlnosti/obrany a mohl jsem mít „dream job“. Šéf by mě nejebal a ze zpráv NKÚ bych si dělal vlaštovky. No řekněte (po přečtení článku), není to geniální? Níže uvádím pár vět z článku a k tomu mé komentáře:
Článek: Podpora prevence kriminality směřuje například na kamerové systémy, komunitní práci s dětmi a mládeží, probační a resocializační programy nebo prevenci rizikového chování u vojáků. Nastavený systém ale podle kontrolorů neumožňuje změřit a vyhodnotit, jak konkrétně rozdělené peníze v prevenci kriminality pomohly.
Můj komentář: „A co je komu kur** do toho? Nalili jsme peníze do systému a teď čekáme, co to udělá. Buďte rádi, že jsme ty prachy rovnou nerozkradli.“
Článek: Ministerstvo obrany se hodnocením efektivity preventivních programů intenzivně zabývá, sdělil agentuře ČTK mluvčí tohoto resortu Jan Pejšek.
Můj komentář: „Čtěte jako: „Necháme to vyhnít – počkáme pár dní, než se na to zapomene a novináři se začnou hrabat zase v něčem jiném…“,
Článek: „Rozdělení peněz do jednotlivých regionů neodpovídalo ani indexu rizikovosti krajů, kterou zpracovává samo ministerstvo.“
Můj komentář: „Budeme potřebovat více peněz pro naše zaměstnance. Někteří si na slepé mapě pletou Brno s Ústím nad Labem.“
Článek (tohle mě zvlášť pobavilo): U podpory ministerstev vnitra a spravedlnosti si stanovovali kritéria pro hodnocení výsledků sami příjemci. Ti je ale podle NKÚ nastavili často neměřitelně, například jako „zdravé trávení volného času dětí a mládeže z rizikové skupiny“, „změny chování cílové skupiny“ nebo „mediální ohlasy“.
Můj komentář: „Reálně bych mohl jako obchoďák prodat za měsíc zboží za 300 000 Kč, takže si (logicky…) stanovím plán na 150 000 Kč a budou prémie.“
Co k tomu napsat závěrem? Napadá mě – „Řídit stát jako firmu“.
14.07.2019 Luba
(176x známkováno, průměr: 1,21 z 5)