18. května 1980 došlo na symetrickém kuželu sopky k nejlépe dokumentované erupci v lidské historii. Pravděpodobně v důsledku změny tlaku, který erupce vyvolala, zemřel v nedalekém Portlandu na infarkt prof. Antonín Svoboda, považovaný mj. za jednoho z duchovních otců moderních počítačů.
Profesor Antonín Svoboda – významný český vědec a zakladatel oboru výpočetní technika v Československu
Níže uvedený text jsem převzal z článku Ing. Petra Golana, CSc., který popisuje Svobodův místy až neuvěřitelně dobrodružný život. V plném znění jej naleznete zde.
Dnešní mladá generace obdivující vymoženosti soudobé elektroniky a výpočetní techniky mnohdy ani netuší, že díky Svobodovi patřilo bývalé Československo ve výpočetní technice kdysi ke špičce v oboru.
Antonín Svoboda se narodil 14. 10. 1907 v Praze v rodině středoškolského učitele a již v dětství se projevila jeho mimořádná všestrannost a talent. Zajímala jej matematika, fyzika, ale i hudba, literatura, psychologie a cizí jazyky. Po maturitě v roce 1926 strávil prázdniny ve Francii, kde se naučil plynně francouzsky. Po prázdninách začal studovat elektrotechnický obor Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Po složení státní závěrečné zkoušky ukončil studia v roce 1932 jako elektrotechnický inženýr. V té době jej již velmi zajímala také fyzika a proto od roku 1931 začal souběžně studovat tento obor na Karlově univerzitě.
V roce 1935 přijal Svoboda místo asistenta na katedře matematiky Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT v Praze. V roce 1936 obhájil svou disertační práci, která se týkala využití tenzorového počtu při návrhu elektrických sítí. V témže roce byl povolán k výkonu základní vojenské služby, což mu zabránilo v dokončení druhé disertace na Karlově univerzitě. V armádě se dostal společně s astronomem Vladimírem Vandem k výzkumné skupině, která vyvinula novou koncepci zaměřovače pro dělostřelectvo. Svobodovy znalosti matematiky a mechaniky přispěly k úspěšné a originální konstrukci zaměřovače rozhodující měrou. Když pak po mnichovské zradě došlo na podzim 1938 k obsazení československého pohraničí, rozhodlo se velení armády vyslat Antonína Svobodu a Vladimíra Vanda do Paříže, kde měli zaměřovač dokončit pro použití ve francouzské armádě. Antonín Svoboda odcestoval 26. 3. 1939 i se svou manželkou do Paříže. Po svém příjezdu do Francie se Svoboda hlásil na francouzském Ministerstvu obrany, které již mezitím obdrželo plány na konstrukci protiletadlového zaměřovače od československé tajné služby diplomatickou cestou. Zanedlouho po Svobodovi přicestoval do Paříže i Vladimír Vand. Oba byli jmenováni ministerskými poradci pro výrobu prototypu zaměřovače. Dne 1. 9. 1939 vypukla válka a v této nelehké situaci se Svobodovým 6. prosince téhož roku narodila dvojčata. Ze dvou chlapců však přežil jen jeden. Dostal jméno Tomáš a v dospělosti se stal úspěšným hudebním skladatelem v USA.
V roce 1940 pak ještě Svoboda pracoval na speciálním zařízení pro korekci chyb gyrokompasu ponorek. Avšak dříve, než stihl zařízení dokončit, obešli Němci Maginotovu linii, vtrhli do Francie a Svobodovi i Vladimír Vand museli rychle uprchnout. Francouzská zpravodajská služba jim vystavila rozkaz, který je opravňoval k nalodění na britský křižník kotvící u Bordeaux. Museli urazit asi 400 km na kolech, protože jiný dopravní prostředek nebyl k dispozici. Svoboda při tom vezl v košíku nemluvně a Vladimír Vand jel na dvoukole s paní Svobodovou, která neuměla na kole jezdit. Pozn. aut. – takový malý český Tour de France. Když konečně dorazili do přístavu a našli loď, která je měla odvézt do Anglie, ukázalo se, že britský důstojník řídící naloďování, nehodlá francouzský rozkaz akceptovat. Utečencům nezbylo nic jiného, než pokračovat v cestě na jih ke španělským hranicím. Tam narazili v jednom přístavu na jednotku československých dobrovolníků, kteří se chystali k nalodění a přepravě do Anglie. Ti byli ochotni vzít Antonína Svobodu a Vladimíra Vanda s sebou. Předpisy však nedovolovaly, aby s nimi cestovala paní Svobodová s dítětem. Padlo tedy rozhodnutí, že pojede jen Vladimír Vand a vezme s sebou plány zaměřovače, které byly po celou dobu útěku na jih ukryty v rámu jednoho z kol. Při naloďování však velící důstojník Vandovi nedovolil vzít kolo na palubu, a tak kolo i s výkresy muselo být pohřbeno na dně přístavu. Ke vší smůle si ještě Vladimír Vand zapomněl vzít své doklady od Antonína Svobody, takže byl po přistání v Británii zatčen jako potenciální špion. Trvalo dost dlouho, než se mu podařilo prokázat svou totožnost a dosáhl propuštění. (I další Vandova životní dráha byla zajímavá. Zmiňme jen, že jeho výzkum v oblasti roentgenové difrakce molekul pomohl při objevu šroubovicové struktury DNA.)
Svobodovi se na tandemu museli po velkých útrapách vrátit zpět do Toulouse, kde jim zpravodajská služba vystavila nový rozkaz a pomohla jim dostat se do Marseille. V Marseille pobývali v utajení několik měsíců a stále se jim nedařilo sehnat víza a dostat se ze země. Chtěli jet do Spojených států a jedinou možností, jak se tam dostat, bylo přes Lisabon …
Po několikaměsíčních útrapách se Svobodovi nakonec všichni šťastně shledali v New Yorku. Svoboda tam již několik týdnů před příjezdem manželky získal zásluhou Čechoameričana a newyorského podnikatele Rudolfa Jelinka místo jako vedoucí inženýr u firmy ABAX Corporation. Ta měla zájem o výrobu protiletadlového zaměřovače. Mexičtí majitelé firmy však nebyli pro vládu USA dostatečně důvěryhodní a po vstupu Spojených států do války 11. 12. 1941 přišli o vojenské dotace a museli stavbu prototypu zastavit. To bylo pro Svobodu zklamáním, na druhou stranu však díky vývoji prototypu nabyl důležitých zkušeností a řadu svých nápadů patentoval.
Možná proto si jej všimli v Massachusetts Institute of Technology (MIT), odkud dostal nabídku ke spolupráci. Svobodovi se přestěhovali do Cambridge na předměstí Bostonu a Svoboda začal pracovat v Radiation Laboratory MIT. Na MIT se v té době pracovalo na řadě vojenských projektů. Jedním z nich byl vývoj radarového zaměřovače pro řízení protiletadlové palby, kvůli němuž byl Svoboda na MIT přizván ke spolupráci. Zde mohl naplno uplatnit zkušeností nabytých u firmy ABAX a přispět svými tvůrčími schopnostmi k řešení složitých problémů. Svou metodologii návrhu kloubových mechanismů, které byly použity k řešení analogových výpočtů při řízení palby, popsal v knize Computing mechanism and linkages (McGraw-Hill, New York 1948), která patří k prvním knihám o výpočetní technice. Během svého působení v MIT dostal Svoboda jedinečnou příležitost seznámit se s právě vznikajícími zárodky budoucích analogových a číslicových počítačů. Svoboda se ocitl v mimořádně tvůrčím prostředí. Měl možnost se setkávat a diskutovat s takovými osobnostmi, jako byli tvůrci prvního diferenciálního analyzátoru Vannevar Bush a Samuel Caldwell, se zakladatelem kybernetiky Norbertem Wienerem, či hlavním konstruktérem jednoho z prvních číslicových počítačů Mark 1 Howardem Aikenem z Harvard University.
Svoboda přispěl svým dílem k úspěšnému dokončení prototypu radarového zaměřovače, který byl nainstalován na amerických válečných lodích a pomohl nemalou měrou k záchraně lidských životů při náletech japonských letadel na americké křižníky. Za svou práci byl Antonín Svoboda po válce po zásluze oceněn v roce 1948 americkou vládou, která mu udělila vyznamenání Naval Ordnance Development Award. Stal se tak prvním Čechem, který toto vyznamenání získal.
Po skončení 2. světové války se Svoboda vrátil do Československa a pracoval opět jako asistent na katedře matematiky Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT v Praze. V roce 1947 podnikl společně s profesorem Zdeňkem Trnkou studijní cestu do Velké Británie a Spojených států. Společně navštívili řadu špičkových pracovišť, které se zabývaly vývojem počítačů, a setkali se s řadou světových odborníků, jako byli Alan Turing, Maurice Wilkes, Ralph Philips, Howard Aiken aj. Na Columbia University měli příležitost se seznámit s děrnoštítkovými stroji z produkce firmy IBM. To mělo zásadní vliv na další Svobodovo profesní zaměření.
V únoru 1947 proběhlo habilitační řízení na ČVUT v Praze a Antonín Svoboda byl po peripetiích jmenován docentem. Koncem roku 1947 se bývalý německý podnik Rheinmetal Werke změnil na národní podnik ARITMA a Svoboda byl požádán, aby tam vedl vývoj děrnoštítkových strojů. Nabídku přijal a založil v Aritmě vývojovou laboratoř. Pod jeho vedením zde byl mj. vyvinut kalkulační děrovač T-50, který umožňoval provádět základní aritmetické operace s čísly vyděrovanými na děrných štítcích. Za vývoj děrnoštítkových zařízení dostal Svoboda v roce 1953 státní cenu.
Antonín Svoboda však i nadále pracoval na vysoké škole, kde zavedl výuku nového předmětu s názvem Matematické stroje. Tento předmět přednášel až do začátku šedesátých let. Později po něm převzali tyto přednášky jeho aspiranti Miroslav Valach a Jiří Klír. V roce 1950 přešel Svoboda do Ústředního ústavu matematického, který tehdy vedl vynikající matematik, profesor Eduard Čech. Ten jmenoval Antonína Svobodu do čela nově založeného oddělení matematických strojů. Po vzniku Československé akademie věd v roce 1952 byl Čechův ústav do ní začleněn. Oddělení matematických strojů bylo v roce 1953 transformováno na samostatnou Laboratoř matematických strojů a později, v roce 1955, na Ústav matematických strojů s vlastním rozpočtem a s cílem postavit první československý samočinný počítač. Svoboda se stal jeho prvním ředitelem.
Na koncepci reléového číslicového počítače s názvem SAPO (SAmočinný POčítač) pracoval Svoboda s několika spolupracovníky již od roku 1947. Tento počítač měl některé unikátní vlastnosti. Byl to historicky první počítač na světě, který lze zařadit do kategorie počítačů odolných vůči poruchám. Měl tři nezávislé aritmetické jednotky a správnost výsledku byla určována na principu majority. Tato architektura byla tehdy nutná, protože počítač SAPO obsahoval nejméně 7 000 relé, jejichž spolehlivost byla nevalná. Princip třímodulární redundance byl pak použit až o mnoho let později v USA při kosmických letech a v leteckém průmyslu.
Vývoj počítače SAPO byl dokončen v roce 1957. Počítač pak byl provozován v budově ústavu na Loretánském náměstí až do roku 1961, kdy v něm vyhořel jeden panel. V té době byl již v úzké spolupráci se Svobodovým prvním vědeckým aspirantem Janem Oblonským rozběhnut vývoj elektronkového počítače nové generace EPOS 1 (Elektronický Počítač Samočinný), proto bylo rozhodnuto SAPO již neopravovat.
Také počítač EPOS vynikal některými unikátními řešeními, jež předběhla svou dobu. Hardware byl modulární. Byl použit princip multiprogrammingu s přerušením a vnitřním i vnějším sdílením času (timesharing). Počítač by dekadický, číslice byly kódovány v kódu 2 z 5 a slova uložená v paměti byla doplněna kontrolním součtem, takže všechny jednociferné chyby bylo možné automaticky opravit. Další prioritou bylo použití kódu zbytkových tříd při aritmetických operacích sčítání a násobení. Autorem této myšlenky byl Svobodův aspirant Ing. Miroslav Valach, CSc. Vývoj elektronických prvků probíhal podle vzpomínek Jana Oblonského pod vedením Zdeňka Korvase. Alois Marek ověřil parametry diodové logiky a její napájení katodovými sledovači. Bohumír Šrámek sestrojil jednobitový paměťový prvek a regenerátor signálu, Zdeněk Brunclík pracoval na paměťových registrech na podkladě niklových zpožďovacích linek, Vladimír Bubeník se zabýval vývojem obrazovkového číslicového displeje a systémového ovládacího stolu. Vlastimil Vyšín vyvinul feritovou paměť a Václav Chlouba navrhl magnetickou bubnovou paměť.
Po zahájení vývoje EPOSu se Ústav matematických strojů stal v roce 1958 oborovým výzkumným ústavem Ministerstva strojírenství a byl přejmenován na Výzkumný ústav matematických strojů (VÚMS). V podezíravé atmosféře 50. let 20. století se stal Svoboda pro své styky se západem nespolehlivým a byl z funkce ředitele ústavu sesazen. Přesto nadále vedl společně s Janem Oblonským vývoj elektronkového počítače EPOS I i tranzistorového počítače EPOS II a stihl vyškolit celou řadu svých nástupců a pokračovatelů. Návrh EPOSu II byl dokončen v roce 1964, ale A. Svoboda byl v té době již rozhodnut k emigraci. V létě 1964 využila jeho rodina a rodina jeho spolupracovníka a přítele Miroslava Valacha příležitosti odcestovat na dovolenou s Čedokem do Jugoslávie. Odtud se jim pak za poněkud dobrodružných okolností podařilo uprchnout do Rakouska. V nemalé míře při tom Svobodovi pomohlo jeho válečné vyznamenání. Celkem snadno se dostal přes Německo do Spojených států a získal tam dobré zaměstnání u firmy General Electric. Svobodu s Valachem v krátké době následovali kolegové Vyšín a Šrámek s rodinami a dalších cca 40 pracovníků VÚMS. Všichni našli ve Spojených státech dobré uplatnění a s povděkem dodnes vzpomínají na to, co je Svoboda naučil.
Antonín Svoboda se stal v roce 1968 profesorem informatiky na kalifornské univerzitě UCLA a učil tam až do svého odchodu do penze v roce 1977. V roce 1975 navštívil jako americký občan Prahu kvůli svým patentům a krátce se také setkal s pracovníky VÚMS, jimiž byl vřele uvítán. Zemřel o 5 let později v Portlandu v americkém státě Oregon po výbuchu sopky St. Helens dne 18. 5. 1980. Na jeho počest byla na budově bývalého VÚMSu na Loretánském náměstí umístěna v roce 1997 pamětní deska. V roce 1997 bylo profesoru Antonínu Svobodovi také uděleno prestižní ocenění IEEE Computer Society za pionýrskou práci vedoucí k rozvoji výzkumu počítačů a za návrh a konstrukci počítačů SAPO a EPOS. V roce 1999 si na svého významného rodáka vzpomněla i jeho vlast. Dne 28. října 1999 udělil prezident Václav Havel profesoru Antonínu Svobodovi in memoriam medaili Za zásluhy I. stupně.
Drtivá většina české veřejnosti nemá o prof. Svobodovi ani ponětí (na rozdíl o mnohdy morálně pokřivených „celebritách“). Změna může nastat např. tím, že o něm natočí ČT poutavý film a ministerstvo školství zahrne Svobodovo životní dílo do učebních osnov. Národní sebevědomí by mělo být posilováno nejen pomíjivými úspěchy našich sportovců, ale především oslavou významných lidí, kteří tvořili nebo tvoří svou prací skutečně hodnoty (i nemateriální povahy). A to v případě bývalého Československa, ale i současné České republiky, zdaleka není prof. Svoboda osamoceným zjevem.
V Kocourkově 2.6.2024 Terbo
13 936x přečteno