Zítra přijde ten velký den. Bude nám (opět) zaveden do mozku trichtýř. Budeme poslouchat pohádky o tom, jak pásy sovětských tanků zadusily křehkou květinku svobody v socialistickém Československu.
Ha ha ha!
Musíme se v ten památný den podívat pravdě do očí a říci, že rok 1968 nebyl žádnou cestou ke svobodě, ale pouze výměnou jedněch mocichtivých komunistů za jiné ještě mocichtivější komunisty. To nevypadá zrovna jako událost, která by se měla zapsat do dějin, že? Soudruh Dubček se sice tvářil mile a jakoby neuměl do pěti počítat, ale všimli jste si někdy, že Dubčekův životopis jako by začínal v roce 1967? Ne, ne, Sašenka musel bejt pořádně tvrdej aparátník, než se z něj stal komunista s lidskou tváří. Ti, kdo Sašu potkali, popisují ve svých memoárech zvláštní lesk v jeho očích pokaždé, když šlo o dělení moci. Byl jen jedna z mnoha sviní, byť svině populární. Proč by měli tihle komouši mít nějaký zájem na občanských svobodách? Vždyť oni vůbec nevěděli, co to je. Pouze mírně uvolnili řetěz, aby dostali veřejnost na svou stranu, ale jakmile by moc získali, zase by ho utáhli. Utáhli by ho dokonce možná více než ho utáhl soudruh Husák.
Ruská invaze pak nebyla ničím jiným, než opatřením, které mělo obnovit autoritu Ruska v oblasti, na které mělo strategický zájem. Nebo si budeme nalhávat, že přijeli na pozvání uvědomělých pragováků?
V souvislosti s tím musíme probořit ještě jedno tabu. Rusák měl, má a bude mít na území ČR své zájmy. Za posledních sto let okupoval naše území „pouze“ třikrát. Obsadil Zakarpatskou Ukrajinu, uspořádal tam v roce 1944 jakousi volební frašku a přičlenil ji k Ukrajině (kterou následně také anektoval), v roce 1945 proběhlo cosi jako osvobození, ve skutečnosti náhrada jedněch okupantů jinými okupanty, a nakonec intervence v roce 1968. Polsko si to dalo hned dvakrát a ještě v kombinaci s geografickým posunem na západ, aby měl Stalin svůj Lebensraum. Svoji zkušenost má také Ukrajina, pobaltské státy a obecně se dá říct, že krom Jugoslávie a Rakouska se rusáka nikdo nedokázal zbýt. V známém ukazateli pokročilosti demokracie, totiž počtu občanů zavražděných vlastní vládou, obsadilo novodobé Rusko skvělé druhé místo na světě hned za Čínou a před Německem. Na rozdíl od Německa má nemalou šanci svoje postavení v hitparádě ještě vylepšit, například masovou distribucí Litviněnkova drinku mezi Putinovy oponenty, a stát se pak také pořadatelem olympijských her.
Rusko je jedna z nejagresívnějších zemí v moderních dějinách, pokud pomineme nacionálně socialistické Německo. Kromě exportu tanků a armád do různých zemí také zdařile exportuje rozvědky, mafie, nátlakové skupiny a kriminálníky. Tyto čtyři kategorie ruských přátel jsou někdy tak propletené, že je stěží od sebe oddělit. Ovládají média, takže se například dočteme, že je tady sice ruská mafie, ale je to než kyjevská a mukačevská brigáda, takže je vlastně všechno OK. Kdyby se proláklo, kdo všechno z politiků, úředníků, činitelů armády a policie dělá vedlejšák pro rusáka, moc bychom se divili. To všechno dává dohromady pátou kolonu, na našem území přítomnou, na významných místech, s nemalými možnostmi a určitou ochotou vyrazit vpřed za obnovení slávy velkého Ruska.
Rusák není můj kamarád. Myslím, že tu Rusák není skoro ničí kamarád, ale není dostatečně politicky korektní to takhle říkat. Vždyť nás přece osvobodili!
Všichni vědí nebo aspoň tuší, co je rusák zač, ale ne všichni jsou ohledně rusákova záměru dostatečně kritičtí. Současně je vidět, že si s rusákem sami neporadíme a tak jsme v paradoxní situaci, že pokud nechceme zaplést s ďáblem, budeme muset spolupracovat s čertem. Ano, správně, narážím na téma amerického radaru. Ta zmrdí bolševická organizace, co tady zastupuje rusákovy zájmy – Nezákladnám nebo jak se to jmenuje – mi pravidelně posílala na redakční mail nějaké ty jejich hlášky a doufala, že je zveřejním. Blog, který čte denně 5.000 lidí – to už je pro tyhle vohrndíry něco, co stojí za jeden mail. Nechal jsem to plavat. Pak podepsala vláda smlouvu o radaru a jako na potvoru přestala trubkou z Rusákova téct ropa. Rusákovo generalita začala vyhrožovat „vojenskými opatřeními“. Tím se definitivně ukázalo, jak to celé je a kdo vlastně má v České republice jaký zájem. Od té doby o Nezákladnách není slyšet. Asi soudruhu Tamášovi ruský bratr vylil vaničku i s dítětem. Každopádně mě velmi pobavila jejich argumentace, že když schválíme americkou vojenskou přítomnost zde, že se sami staneme cílem. Cílem čeho? Rusákova imperialismu? Tím už dávno jsme. Jakou řečí že se to mluví v Karlových Varech?
Rusáka a jeho přátele čekají dobré časy.
Američané si zvolí prezidentem Čuracka Obamu, což oslabí jediného rusákova relevantního nepřítele. Jistý Saakašvili si rozjel svoji privátní válku a moc to nevychytal, čímž obohatil Rusáka o znovynabytý dojem, že silová řešení fungují. Nás dobré časy nečekají. Je možné a dokonce bych se nebál říci pravděpodobné, že 68 nebyl na našem území poslední událostí toho druhu a tak bych byl rád, kdyby ty zítřejší oslavy a televizní špektákly byly méně nostalgické a více orientované na nepříliš vzdálenou budoucnost a hledání prostředků, kterými zapálit najezdníkům z východu půdu pod nohama
(5x známkováno, průměr: 1,60 z 5)