Císař Otto I., král bulharský, český, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, rumunský, řecký, uherský, vladimiřský a illyrský, car Kyjevské Rusi, král jeruzalémský, arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský; vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský, velkokníže makedonský a sedmihradský, markrabě moravský, vévoda horno- a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlanský, albánský, dubrovnický a zadarský, okněžněný hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, vojvodinský, goricijský a gradišťský, kníže tridentský a brixenský, markrabě horno- a dolnolužický a istrijský, hrabě hohenembský, feldkirchský, břežnický, sonnenberský, pán soluňský, terstský, kotorský a na slovinském krajišti a velkovévoda srbský, se toho srpnového rána roku 2008 probudil brzy. Tuto vlastnost zdědil po svém praprastrýci Františku Josefovi.
Nebylo to to jediné, co měl s praprastrýcem společného. V Schönbrunnu používal stejnou pracovnu i ložnici, oblíbil si i letní sídlo v Ischlu. Měl toho s praprastrýcem společného hodně, dokonce více, než se svým předčasně zesnulým otcem, který se v roce 1922 nachladil na lovu a zemřel 1. dubna 1922 na zápal plic. Vlastně se považoval spíše za praprastrýcova následníka, než za následníka svého otce, který vládl pouhých pět a půl roku. Ota byl korunován císařem rakouským ve Vídni 10. dubna 1922, tehdy mu nebylo ani deset let, v květnu byl dále na Budíně korunován králem uherským a v červenci na pražském hradě králem českým, svého praprastrýce tak trumfoval i v délce panování, zatímco František Josef panoval 68 let, Ota vládl již 86 let, což nebyl jen rakouský, ale celosvětový rekord v délce panování. Loni oslavil pětadevadesáté narozeniny a byl stále v dobré kondici a jasného rozumu. Pokusy o atentát zde, pravda, byly, jeden v padesátých letech a druhý v roce 1981, oba však ustál a jeho říše, jejímž reformám položil základy již jeho otec císař Karel, po celou dobu jeho vlády víceméně vzkvétala.
Císař měl té noci zlý sen. Zdálo se mu, že německý císař Vilém II. v roce 1906 nepensionoval generála Helmutha von Moltkeho juniora, ale že jej naopak jmenoval vrchním velitelem namísto Karla von Bülow. Generál, synovec slavného vítěze nad žabožrouty z roku 1871, byl v Berlíně a zejména v Oranienburgu považován za poněkud omezeného a dosažení nejvyšších posic v německé armádě bylo připisováno spíše protekci ze strany strýce, než juniorovým schopnostem. Junior v císařově snu svévolně modifikoval dopodrobna vypilovaný Schlieffenův plán tak, že oslabil své pravé křídlo a část sil vyslal na levé křídlo do Alsaska a Lotrinska a další část do východních oblastí Pruska, na Tannenberg. Nedobyl tak v srpnu 1914 bleskovým výpadem Paříž a Evropa skončila v zákopech. Ještě, že byl ve skutečnosti vrchním velitelem von Bülow, který von Kluckovu první a Marwitzovu druhou armádu ještě posílil o osm rakouských pěších pluků a tři baterie rakouského těžkého dělostřelectva, tehdy nejlepšího na světě. Francie kapitulovala 7. září a poté, co první a druhá německá armáda obklíčily Brity u Saint-Omér, požádala Británie 8. září 1914 Něměcko o čestné příměří a bylo jí vyhověno. Německé hlavní síly tak mohly být vrženy na ruskou frontu, kde již koncem srpna Erich Ludendorff zvítězil v bitvě na Tannenbergu, rakouské síly pak byly přesunuty zejména na frontu srbskou, kde z počátku Rakousku štěstí příliš nepřálo a teprve 30. října byl dobyt Bělehrad a 15. listopadu i Niš poblíž makedonské hranice. Po pacifikaci Srbska v prosinci 1914 pokračoval útok rakouských pěšáků, podporovaných palbou rakouských bitevních lodí Prinz Eugen, Tegetthoff a Viribus Unitis (bitevní loď Szent István, postavená kompletně maďarskými firmami, se, jako obvykle, pro poruchu nebyla schopna bojů účastnit), od Kotoru na Cetinje, které padlo do rakouských rukou 20. prosince 1914 a Podgorica byla dobyta 11. ledna. Černohorský kníže Nikola uprchl přes Řecko do Ruska a nemohl tak již dále podněcovat jihoslovanské národy monarchie ke zbytečnému, hloupému a ve své podstatě dokonce sebevražednému odboji proti Vídni. To vše se však v císařově snu nestalo, v císařově snu bylo Srbsko obsazováno mnohem obtížněji a pomaleji, zejména proto, že bylo nutné podporovat Německo, které samo mělo značnou část svých sil v zákopech mezi Sedanem a Verdun, v akcích proti Rusku na východní frontě.
I další vývoj císařova snu byl děsivý. V roce 1915 nebylo vítězství nad Ruskem jednoznačné, ale jen částečné. Protože boje dole v Srbsku v jeho snu ještě pokračovaly, nemohl vrchní velitel rakouské armády, arcivévoda Bedřich, přesunout většinu svých sil ze Srbska a z Černé Hory do Bukoviny a dosáhnout Dněpru, jako se mu to ve skutečnosti povedlo, naopak probíhaly boje o Medzilaborce, Svidník a Přemyšl. Ruská fronta se tak namísto na Dněpru a v Bělorusku ustálila na výrazně západněji umístěné linii Daugava – Černovice. Namísto toho, aby došlo k rasantnímu postupu směrem na Poltavu a obsazení celé Ukrajiny, se fronta dočasně zastavila, car tak nepožádal o příměří a celý konflikt označovaný jako Velká válka proto nebyl v létě 1916 vítězně ukončen, naopak v létě 1916 došlo k Brusilovově protiofensivě, v níž Rakousko ztratilo Bukovinu a navíc mu vyhlásili válku Rumuni a dočasně obsadili část Sedmihradska. Sice pak byli poraženi a v den smrti císaře Františka Josefa I. byla obsazena Bukurešť, ale odčerpalo to další síly z jiných bojišť, navíc už v roce 1915 vyhlásila Rakousku a Německu válku též proradná Itálie.
Revoluce v Rusku ovšem vypukla tak jako tak, ale i když v Otově snu Rusko požádalo v roce 1917 o příměří, uvolnění sil z ruské fronty zákopovou válku ve Francii a v Itálii nevyřešilo a vstup USA do války celý výsledek konfliktu oproti skutečnosti otočil. Rakousko-Uhersko v císařově snu přestalo 12. listopadu 1918 existovat. Čtyři roky před tím, než nastoupil na trůn po zemřelém otci. Je ovšem faktem, že i jeho otec Karel I., ač se i v císařově snu velmi snažil, tam oproti skutečnosti udělal některé zásadní chyby, které zničení Rakouska napomohly. Kdyby opomněl rakousko-české vyrovnání z roku 1917, které bylo výrazem vděku koruny vůči hrdinně bojujícím českým vojákům, částečnou autonomii Poláků v Haliči a Vladiměřsku a také vyrovnání uhersko-jihoslovanské, říše by zůstala oním neklidným místem plným národnostních třenic, jímž byla v 80. a 90. letech 19. století a i pak se měl císař občas co ohánět, aby hasil nacionalistické nebo v pozdější době ještě navíc sociálfašistické výstřelky, o jejichž implementaci se čas od času více či méně demokraticky pokoušeli někteří jeho poddaní. Jmenovat Tomáše Masaryka v roce 1917 ministerským předsedou říšské vlády byl Karlův geniální tah, který v českých zemích na dlouhou dobu obnovil již téměř mrtvou loyalitu ke Koruně a navíc totéž dokázal i v tradičně neklidných zemích jihoslovanských, kde byl Masaryk uznávaným národním hrdinou Chorvatů, Slovinců i Srbů už od Nastičovy aféry, kdy zachránil více než padesát nevinných chorvatských vlastenců, neprávem obviněných a také odsouzených vojenským tribunálem pro vlastizradu, před šibenicí. Masaryk tak říši fakticky vládl i v prvních letech po Ottově nástupu na trůn, odstoupil až v roce 1934 ze zdravotních důvodů, to už však byl panovník schopen nést břímě své vlády sám.
Ale ani porážka a rozpad Rakouska nebyly zdaleka tím nejhorším, co šestadevadesátiletý císař Otto I. Habsburský v srpnu 2008 ve svém snu viděl…
(2x známkováno, průměr: 2,50 z 5)