Darovanému dělu na kříže nehleď - zpět na článek

@JH a Sysop
Aha tak tedy k počátku, král pozval německé osadníky do Čech, na Moravu i do části Slezska.
Území zvelebili, Mařka Terka projebala větší část Slezska aby je pak celé AH dal Polákům, Češi a Moravané nebyli ani za 300 let asimilováni a poněmčeni, jen tu více tu méně perzekvováni ze strany rakouských Němců, takže když se ten slepenec rozsypal l.p. 1918, tak dávali 20 let Němcům ochutnat jejich vlastní medicínu v soft verzi, což Němce začlo srát a proto chtěli z5 do říše do které nikdy nepatřili.
To mohli už l.p. 1866 a ušetřili by si to utrpení v ČSR.
A určitě to bylo strašné utrpení ve srovnání s blahobytem let 1938-45, a ta křivda pak, když došlo ke splnění jejich odvěkého snu Heim ins Reich, pravda poněkud jinou formou.
Fakt by mě zajímalo, kolik z nich si uvědomilo v 46, jestli někde před 10 lety přece jen neudělali chybku….
Některým to nedošlo ani po 50 letech.
Stejně tak jako to nedojde Ivanovi co čuměl v Doněcku na fotbalové Euro 2012 a Ligu mistrů každý rok, a teď může hrát v parku tak leda gorodki nebo šachy, pokud žije…

@Sysop
Feudálové?
Ti to měli na háku, plať desátek, nebuř se a šlapej brázdu.
Měšťané, inteligence to byli větší kurvy.
A pak celá ta pakáž po roce 1848, úředníci, podnikatelé, ty posrané spolky na národním principu.
Ale co se budu datlovat, Ctrl C V.
Království české bylo dvojjazyčné – v městech se mluvilo převážně německy, na venkově zase česky. Příklon k protestantismu zesiloval působení a postavení němčiny v Království, protože většina protestantských kněží v českých zemí, kterých byl nedostatek, pocházela, byla povolána, ze sousedních německy mluvících protestantských zemí a oni, na rozdíl od římskokatolických kněží, česky neuměli.

Zřejmě kvůli rozsahu používání němčiny v zemi vydali v roce 1615 čeští stavové, to jest stav vysoké šlechty, stav rytířský a stav měst, obranné nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky. Jen tak získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl dědického podílu a nemovitý majetek, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze a věci movité. S okamžitou platností nesměl být též žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což ale neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo již v zemi usedlé. Jenže bylo to nařízení zcela neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? Německy mluvící obyvatele Království českého ono nařízení neohrožovalo, ani se tím necítili omezeni v zemi již sídlili po staletí a němčina byla odjakživa dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, R. 1992, Rádl].

Zvolený český král Fridrich Falcký se proti Habsburkům spojil s Turky. Sultán Osman II. mu byl ochoten poskytnout pomoc, za kterou mu Fridrich přislíbil 12. 7. 1620 částku 700 tisíc tolarů ročně, a že „bude s královstvím Českým a provinciemi vždycky sultánu ve věrnosti a oddanosti státi.“ [Kryštůfek] Tak se stalo Regnum Bohemiæ vazalem Osmanské říše, hlavního nepřítele křesťanstva. Listinu se žádostí českých stavů o osmanskou pomoc, dokazující, že jim šlo jen o moc bez ohledu na to, že tím ohrozí celou křesťanskou Evropu, se prý František Palacký při studiu dokumentů z vatikánského archivu v roce 1837 v Římě údajně snažil sprovodit se světa sežvýkáním a pozřením, čímž si, přistižen, vysloužil doživotní zákaz bádání v tamějším archivu. Nelze to však dokázat, protože Vatikán nic nepotvrzuje ani nedementuje. Vyberte si.

Potlačené české stavovské povstání ukončené bitvou na Bílé hoře (8. 11. 1620) bylo první fází prvního celoevropského válečného konfliktu, třicetileté války. V bitvě na Bílé hoře bojovali Němci proti sobě, též Tataři proti kozákům a podobně. Vyzdvihovaný moravský praporec nepadl do posledního muže, jak se nepravdivě traduje, jen měl vyšší ztráty, kolem 50 %, a hlavně: byl tvořen žoldnéři německého jazyka. Byl to konflikt o moc mezi dvěma českými králi, nábožensky v podstatě neutrální – protestanté bojovali na obou stranách – v žádném případě to nebyl konflikt národnostní. Prohráli však čeští a němečtí protestanté Království českého. Z 27 vůdců stavovského povstání, českých pánů (zemsky), popravených 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze, bylo 11 Němců [Jaksch]. Ve skutečnosti byli příslušníky panského stavu jen tři z nich, ostatní byli rytíři a měšťané. Čechy a Moravu pak opouštěli čeští bratři a příslušníci dalších protestantských denominací pro svou víru, které se nechtěli vzdát, kvůli prosazované, původně protestantské (sic) zásadě cuius regio eius religio (čí země, toho náboženství), zavedené Augšpurským mírem, dohodou mezi císařem a říšskými knížaty z 25. 9. 1555, ukončující období náboženských válek, bok po boku jazykově Češi i Němci, obyvatelé Království českého, z jazykového hlediska v přibližně stejném počtu. V čele rebelujících českých stavů byli německy mluvící ve většině, mezi protestantskými faráři v Království taktéž, takže při sousedství protestantského Saska a Pruska by byli jazykoví Češi při vítězství českých stavů rychle poněmčeni, stejně jak se po roce 1742 stalo Slezanům po odstoupení většiny Slezska Rakouskem Prusku. Antonín Klimek doslova napsal: „Zárukou udržení českého národa byl v té době (po bitvě na Bílé hoře) katolicismus,“ tedy Rakousko (sic) [Klimek 2003–2].

Čeští historici to zamlčují, ale v některých částech Království českého mohli protestanté zůstat nebo se tam přestěhovat, aniž museli konvertovat ke katolictví nebo k víře židovské (nikoli však poddaní) – do Ašska, což bylo tzv. říšské bezprostřední léno, do Slezska (tehdy ještě celé patřilo Království českému), Dolní a Horní Lužice, které byly tehdy integrální součástí Království českého. Pekař uvádí, že z Prahy mimo Království české se tak mezi léty 1624 a 1627 vystěhovalo na 400 měšťanských rodin [Pekař 1990], celkem z Království asi 36 tisíc lidí. Přímým účastníkům povstání propadl majetek, ostatní šlechtici a měšťané, kteří nebyli ochotni konvertovat ke katolicismu nebo k židovskému náboženství, mohli majetek prodat. Pokud to nestihli do svého odchodu ze země, mohli se za účelem jeho prodeje do Čech a na Moravu vracet (sic), ne však znova usadit.

Po třicetileté válce byla země zbídačená, podobně jako převážná část německy mluvících zemí; počet obyvatel českého království klesl ze tří milionů na cca 800 000, ze 150 000 selských usedlostí zelo 80 000 prázdnotou. Velké části měst, která byla mnohem více postižena než venkov, byly v sutinách, nebo chyběli obyvatelé. Např. v Táboře bylo 81 % domů opuštěných, v Hradci Králové 70 %, v Litoměřicích 70 % atd. [Dvořák]. Obyvatelstvo bylo třeba nahradit, a protože Češi v jazykovém smyslu mimo hranice království nesídlili, stěhovali se do království vzhledem ke geografické blízkosti především německy mluvící. S Němci a obyvateli z dnešního Holandska a Belgie přicházeli Románi z dnešní Francie, Itálie i jiní. Další vzestup přistěhovalectví do země nastal později za Marie Terezie, která začala podporovat podnikání.

V době pobělohorské byly zemské úřady pevně české, obsazeny českou šlechtou (zemsky). Mezi bitvou na Bílé hoře a tereziánskými reformami nezastával žádný cizinec důležitý úřad v zemi, jako byl úřad nejvyššího pražského purkrabího, českého kancléře, nejvyššího hofmistra, soudce, maršálka, komořího, prezidenta české komory a prezidenta apelačního dvora. Kromě toho příslušníci české šlechty měli vysoké funkce v císařských radách ve Vídni. Je pravda, že v té době cizí šlechta stejně jako předtím do českých zemí přicházela, ale nezískala politickou moc – původní šlechta ji z rukou nepustila navzdory tomu, že se o to někteří císaři snažili. Zemské sněmy se scházely jednou do roka. I z toho plyne, že veškerá absolutistická opatření musela být schválena a uvedena v život šlechtou českou.

Po bitvě na Bílé hoře se části majetku po protestantské šlechtě zmocnili i cizí vojenští dobrodruzi, avšak zdaleka největší část majetku si přisvojila šlechta česká (zemsky). Historik Josef Pekař uvádí, že statky zkonfiskované po Bílé hoře česká šlechta většinou skoupila nebo je dostala darem, a další historik Kamil Krofta dokázal, že úbytek česky mluvící šlechty, která odešla z náboženských důvodů, byl kompenzován vyhnáním německy mluvící české šlechty ze stejných důvodů, a jejich majetek většinou připadl zůstavší šlechtě české [Groulík].

Zde je namístě odhadnout následky potlačení stavovského povstání a třicetileté války pro složení obyvatelstva Čech a Moravy (ze Slezska protestanté odejít nemuseli). Česky i německy mluvící obyvatelstvo Čech a Moravy ztratilo exodem protestantů velkou část svých elitních vrstev, protože nesvobodní (poddaní) odejít nesměli, a složení obyvatelstva se tak vychýlilo ve prospěch ekonomicky a sociálně nízkých vrstev. Zatímco tuto vzdělanostní ztrátu u německy mluvícího obyvatelstva Čech a Moravy nahradilo přistěhovalectví po třicetileté válce, u českého ji nebylo čím nahradit, katoličtí Češi mimo Království nežili, byť později byla zčásti kompenzována německy hovořícími, kteří se během generací počeštili. V této souvislosti je třeba též připomenout, že německá příjmení byla v Království českém v převaze již v druhé polovině 16. století (sic), tedy před bitvou na Bílé hoře a před exodem protestantů ze země. Berní rula z roku 1654 a soupisy poddaných z té doby vykazovaly z 800 tisíc obyvatel, které přežily třicetiletou válku, 500 tisíc nositelů německých příjmení. To vše ještě před začátkem nového přílivu přistěhovalců, kterým se podíl německého obyvatelstva, tedy i německých příjmení, nutně zvýšil. Z příjmení sice nelze stanovit poměr česky a německy mluvících, protože se počešťovala nebo poněmčovala, jejich nositelé též, nicméně určité vodítko to je. Že po několika dalších generacích a staletích česky mluvící výrazně převýšili německy hovořící, nakonec nelze vysvětlit jinak než přechodem německy mluvících k češtině, protože porodnost obou jazykových skupin se tehdy prakticky nelišila a pozdější vyšší natalitou česky mluvících se to zcela zdůvodnit nedá.

Za zmínku stojí též sociální složení obyvatelstva. Například v roce 1770 vykazovalo z 12 055 obyvatel pražského Starého Města 58 % německá příjmení s tím, že je mělo 91 % všech univerzitně vzdělaných, 71 % kněží, 70 % studentů, leč u kočích se německá příjmení vyskytovala jen v 38 % a u nádeníků ve 34 % [Müller 1943–1, Müller 1943–2]. Z výše uvedených skutečností lze usuzovat i na příčiny totálního úpadku českého jazyka od exodu protestantů až do začátku 19. století – chyběli vzdělanci, kteří by se o český jazyk starali, aby odpovídal terminologicky požadavkům doby a aby se v něm mohlo vyučovat ve vyšším školství.

Do ostrého protikladu vůči vrcholnému období českého národního jazyka a písemnictví před rokem 1620 postavil období po bitvě na Bílé hoře a po třicetileté válce František Palacký. Vylíčil obrovské zbídačení země, snížení počtu obyvatel Čech a Moravy v důsledku nuceného vystěhovalectví, válečných hrůz, hladu a nemocí, úpadek vědy a vzdělanosti. Odsoudil ničení českých knih prohlašovaných za kacířské, úpadek češtiny a jazykové odcizení vyšších vrstev národa (v originále Nation, nikoliv Volk). Podle něho tak vzniklo nebezpečí, že by slovanská část obyvatelstva Čech a Moravy po několika generacích mohla přestat existovat. A jako první použil pro toto období termín geistige Finsternis (duchovní temno) [Kořalka]. Alois Jirásek pak použil název bez adjektiva.

A tak vlivem Palackého, Tomáše Masaryka a Aloise Jiráska vnímají Češi dodnes období po bitvě na Bílé hoře jako tři staletí poroby, období temna, germanizace, potlačování češství a utrpení pod cizí nadvládou, z které se český národ osvobodil až vytvořením republiky. Takto se to vyučovalo a vyučuje v českých školách. Jde o mýtus: o cizí nadvládu se nejednalo, vliv katolické kultury byl kladný a prospěšný, ovšem za cenu rekatolizace. Vyšší školství nebylo ani před tímto obdobím temna jazykově české nebo německé, bylo latinské (sic). Zavádění živého jazyka do výuky a vědy se začalo prosazovat teprve v druhé polovině 18. století a postupovalo ze severozápadní Evropy na jih a východ. Bylo to podmíněno tím, že zákony se začaly vydávat v živých jazycích, stejně jako encyklopedie a konverzační lexikony, které otevíraly cestu ke vzdělání lidem latiny neznalým. Dodnes mají Češi v této oblasti obrovské manko. Kvalitní české nezastaralé encyklopedie Češi nemají, první a poslední kvalitní byla Ottova a jednojazyčné univerzální výkladové (tzv. konverzační) slovníky (s krátkým popisem co veškerá slova ve slovní zásobě, i cizí, znamenají) nebyly nikdy zpracovány a dodnes chybí.

@Sysop
Jo to tu Urza kdysi taky strašně řešil, tu kolektivu vinu, ale není v silách žádné byrokracie to třídit.
A to snahy byly, pár antifášistů a odborníků zůstalo.
Koneckonců i pár milionů židů v Evropě kupodivu přežilo i přes německou preciznost.
No v říši spíše pár tisíc…
Taky nešlo l.p. 1990 pověsit milion komunistů.
Tak jako není každý Ukrajinec banderovec, ale to už Vám tolik nevadí ta kolektivní vina, že?
Bohužel, jste-li příslušníkem národa který většinově blbě, semele to i Vás, ačkoliv jste ten slušnej a hodnej.
Poláci Vás 24.12.1938 vyženou i s nastrojeným vánočním stromečkem, Němec Vás pošle do plynu i s rytířským křížem z minulé války nebo když jste byl 30 let jeho lékař.
A takový Hútú ten ani nemrkne.

@Sysop
Možná se zase chystá nějaké Endlösung… ;-)

@Sysop
Tak tam to bylo vždycky fifty fifty, loajalita ruský mluvících obyvatel k tomu ukrajinském bordelu od referenda 1991 klesala, volby bejvaly těsné, ale Rusko si udržovalo vliv, vzpomeňte na tu copatou plynovou MILF třeba, co dělala kšefty 15 let s ruským plynem.
Janukovyč vyhrál volby už 2004, to pak byl Oranžový mejdan a 5 let pro poďobance. A když se blbec dostal demokraticky k lizu, dovedl zemi k Majdanu.
Zajímavé je, že i proruský Kučma i Janukovyč vždy věděli, že být jedničkou v samostatné Ukrajině je lepší než být jedničkou v gubernii.