Kvality české novinařiny, podpořené strojovým překladem a AI modely, jsou dobře známy, netřeba se o nich rozepisovat. Výborným příkladem je nedávná konference v Mnichově, na níž především vystoupil náš ministr zahraničí. Mimo jiné kladně zhodnotil projev svého amerického protějšku, Marca Rubia, který prý by mu mohl i podepsat.
Co však Rubio skutečně řekl, to se dozvídáme jen po kouscích, což je škoda. Koho to skutečně zajímá a kdo přesto nechce číst celý oficiální přepis Rubiova projevu, může vzít za vděk alespoň následujícím stručným shrnutím:
– v úvodu se M. Rubio vrací k momentu, který krystalizoval stávající politické instituce, k druhé světové válce a připomíná úspěšnou spolupráci trvající skoro půlstoletí vyvrcholenou stržením železné opony dělící východní a západní část kontinentu;
– kritizuje tezi o “konci historie”, která po pádu východního bloku zavládla, a sice představu, že všechny národy se stanou liberálními demokraciemi a národní rozdíly a zájmy se rozplynou;
– některé (neuvedené) státy totiž chránily své ekonomiky a dotovaly své firmy, takže naše podniky byly zničeny a miliony pracovních míst byly přesunuty do zahraničí; zatímco my jsme se stále více spoléhali na mezinárodní instituce, jiné země bezprecedentním způsobem zbrojily, aby své zájmy mohly prosadit silou; ožebračovali jsme se skrze boj s klimatickou změnou, zatímco naši konkurenti směle spotřebovávali fosilní paliva; otevřením hranic masové migraci jsme ohrozili soudržnost společnosti, kontinuitu kultury a budoucnost svých národů;
– nic z tohoto se nemuselo stát; deindustrializace nebyla nějaká přírodní síla – bylo to politické rozhodnutí, desetiletí trvající opatření, která nás připravovala o bohatství; křehké dodavatelské řetězce nebyly nevyhnutelně vepsány do uspořádání světového obchodu – byla to hloupost; masová migrace není nějaký okrajový problém malého významu, je to krize ohrožující všechny západní společnosti;
– byl-li úpadek volbou, obnova jí může být také, je třeba reformovat mezinárodní instituce; například OSN bylo neschopné vyřešit situaci v Gaze, konflikt na Ukrajině, zastrašit šiítské kleriky v Teheránu, anebo vypořádat se s narko-diktátorem ve Venezuele, ve všech případech vedly Spojené státy;
– Trumpova administrativa si přeje, aby se Evropa vydala stejnou cestou za USA a abychom společně obnovili upadající Západ; následuje poměrně dlouhá pasáž odkazující se na společnou historii, jejíž účel je však spíše rétorický;
– následovala diskuse, kde se hovořilo především o Číně a Rusku;
Spíš než plnohodnotný rozbor k tomu dodám několik postřehů, které jsou zamýšleny jako povzbuzení k vlastní úvaze čtenáře.
Těsně před počátkem první světové války byl americký podíl na světovém HDP (nominální hodnota) asi 22%, téměř shodně jako Británie, Francie a Německo společně. I z tohoto důvodu byl vstup Spojených států do války rozhodující, faktorem, kvůli kterému Dohoda nemusela uzavřít žádný kompromisní mír, Německo se hospodářsky zhroutilo a Rakousko-Uhersko bylo dokonce rozebráno na součásti.
Dovoluji si tvrdit, že podmínky mírové smlouvy z Versailles byly takové, že další válka byla nevyhnutelná. Mocenské vakuum ve středu Evropy muselo být zaplněno, ať už Británií a Francií na straně jedné, nebo Sovětským svazem od východu. Rodák z Braunau se pokoušel obnovit německou pozici tváří v tvář těmto dvěma soupeřícím blokům. A stejně jako v předchozím konfliktu rozhodla intervence Spojených států.
Není v této souvislosti bez zajímavosti, že Spojené státy věděly o příslibu Německa vstoupit do války po boku Japonců a Rooseveltova administrativa toho vědomě využila, aby překonala odpor veřejnosti k válce a také proto, že Roosevelt slíbil do války nevstoupit. Japonské pokusy o diplomacii byly proto příkře odmítnuty a tichomořská flotila se z bezpečných přístavů na západním pobřeží přesunula na Havaj. Locus classicus v této věci je R. A. Theobald. Jakmile Japonci zaútočili, Spojené státy se samozřejmě musely bránit.
Skutečnost, že po skončení války jedinou relevantní vojenskou silou na kontinentě zůstal Sovětský svaz, však byl přímým důsledkem amerických rozhodnutí. Především rozhodnutí neposkytnout Německu žádný jiný mír než naprostou kapitulaci. Poválečné rozdělení Evropy po zhroucení Německa pak bylo předem pečlivě vyjednáno Rooseveltovou administrativou a východní blok včetně Polska, kvůli němuž válka formálně vypukla, byl sovětské moci poklidně přenechán.
Nicméně po skončení bojů bylo možné vytvořit neutrální nárazníkové pásmo mezi západní Evropou a Sovětským svazem. Stalo se tak například v Rakousku, na kteréžto epizodě je zajímavé, která strana takovému vývoji bránila. Zatím v roce 1950 činil americký podíl na světovém HDP asi 26.5%, u průmyslové produkce se obvykle uvádí cca 50%. HDP Británie, Francie a Německa dohromady představoval 15%.
Američané se nestáhli z Evropy ani na počátku devadesátých let, kdy se nejprve zhroutil východní blok a následně celý Sovětský svaz. Neboli společný nepřítel, o němž Rubio hovoří, nebyl zjevně důvodem americké přítomnosti na kontinentě. Tehdejší americká ekonomika představovala asi 20% světového hospodářství, výše jmenované západní země Evropy pak 11%.
Jestliže je pravdou, že po následující dekády jsme se dopouštěli chybných rozhodnutí, která podlomila naše hospodářství, pak je s podivem, že Rubio nejmenuje instituci, která v Evropě všechny tyto chybné politiky prosazovala i proti vůli svých členských států. Hovoří o reformě OSN, aniž by zmínil nezbytnou reformu EU. A když zmiňuje dodavatelské řetězce, čímž se nepřímo odkazuje na Čínu, ponechává stranou naši jednostrannou závislost na relativně drahém LNG ze Spojených států, které je jedním z klíčových faktorů, proč západoevropské ekonomiky ztrácí konkurenceschopnost. Nezmiňuje ani omezení vzájemného obchodu ve formě cel.
Co tedy v praxi znamená následovat Spojené státy, jak o tom Rubio hovoří? Ti, kdo chtějí slyšet, že Američané jsou stále účastni na evropském bezpečnostním uspořádání a na přežití evropských institucí, tleskali části, ve které se hovoří o přetrvání a budoucnosti atlantických vztahů. Ti, kdo jsou kritičtí k zelené de-industrializaci a kulturní sebevraždě migranty, tleskali této části, aniž by vzali v úvahu tu první. A ti, kdo si v hlavách nesou předsudečnou převahu západu nad zbytkem světa, tleskali slovům o obnově západní dominance nad barbary. Každý si tak vybral to své a jen málokdo vzal v úvahu, jaká od počátku byla a jaká zůstává povaha tohoto svazku se Spojenými státy.
Mimochodem, v roce 2022 činil americký podíl na světovém HDP asi 14%, Británie, Francie a Německo dohromady pak přispěly necelými 7%.
22.02.2026 Kilmore
(155x známkováno, průměr: 1,41 z 5)