Včera večer nastala nestandardní situace, že jsem neměl co dělat.
Bílení bytu proběhlo kupodivu hladce a tak jsem se vydal nakupovat do Země nákupů, jak by se dal nazvat Kaufland. Pokud znáte Kaufland v ČB, tak víte, že je to takový zvláštní obchod, kde ze tří pomerančů bude určitě jeden shnilý. Když si chcete koupit třeba jablka, chleba a prací prášek, ujedete asi tři kilometry s vozíkem, který má minimálně jedno kolečko šmajdavé. U pokladny jsou taková hezká ocelová zábradlí, že si připadáte jako prase jdoucí na porážku.
Devět z deseti budějovických cikánů doporučuje nákupy v Kauflandu a Kaufland se jim dokonale přizpůsobil. Zákaznická orientace je co? No přece hlavní!
V Kauflandu nastává ještě jedno specifikum. Pokladní musí u každého zákazníka zadat do počítače čtyřmístné číslo jeho nákupního vozíčku. Nemyslím tím vašeho Yaríska, paní Nováková, ale ten vozíček, co do něho skládáme zboží. Nevím, k čemu je tahle buzerace dobrá. Hlavně prodavačova páteř, ta kdyby mohla mluvit, řekne něco o kurvách. Ale to nic, není moje věc.
V prostorách Kauflandu jsem potkal našeho nového německého kolegu, říkejme mu třeba Ralf. Že Němec nakupuje v Kauflandu, je celkem pochopitelné, ale že tam nakupuji já jako Čech, už méně. Ale asi jsme to tak chtěli.
Slovo dalo slovo. Shodli jsme se na tom, že se oba nudíme a že hospoda nebude daleko. Postupně jsem ale nápad přehodnotil. Není třeba, aby z Ralfa od Stuttgartu vyrost takovej chrapoun, jako jsou bavorští kvalitáři z jedné nejmenované bavorské automobilky na bavorské vozy. Ti zredukovali svoje povědomí o České Republice na slovo pivo. A tomu jsem v případě Ralfa hodlal zamezit.
A tak jsem zjistil, že jedeme mým favoritem do Českého Krumlova.
Pojal jsem myšlenku, že bych mohl zaparkovat na takovém tom parkovišti nahoře nad zámeckou jízdárnou, protože je tudy k zámku nejblíže. Dědek na parkovišti mě hned pumpnul o patnáct korun a nedal mi lístek. Ignoroval jsem tento drobný delikt řadící dědka do sféry šedé ekonomiky a zaparkoval. Sotva jsem zastavil a vystoupili jsme, přihnal se dědek s informací, že tam bude stát autobus a abych si přeparkoval. Sice se mi chtělo říci něco o políbení prdele, ale zase jsem to kousnul.
Byl jsem ztělesněná tolerance.
Zde je třeba něco upřesnit. Jak z tohoto webu možná nevyplynulo, nejsem žádnej drsňák. Normálně neházím po lidech zdroji z počítače ani netluču pražské mamrdy hadicí, moje vystupování i exteriér jest zcela přátelský a extrému prostý. Musí se stát skutečně hodně, abych začal bejt hustej. To jen tak na vysvětlenou, abyste nečekali nějakého rebela nebo se neptali, proč jsem dědka hned nezmlátil klíčem na kola.
Kdo to v Krumlově znáte, víte, že z parkoviště u jízdárny vede cesta buď přes zámeckou zahradu nebo takovým úzkým chodníčkem kolem jízdárny. Do zámecké zahrady bylo zavřeno, takže jsme volili druhou alternativu. Cestu nám však zastupil druhej Kevin Costner. Totiž krajně důležitej agent bezpečnostní služby.
Bezpečnostní drn měl na sobě bílou košili, které nikdy neslyšela o zelených perlách s aktivními molekulami kyslíku, které dodávají prádlu fantastickou bělost. Navíc to vypadalo, že jí po vyčerpávajícím boji vyrval krávě z přímo držky a kráva mu podlehla přesně ve chvíli, kdy se chystala polknout. Dále měl na sobě džíny, které už dávno měly skončit v popelnici. Na košili se mu houpala visačka Security. Měril asi metr šedesát a IQ na první pohled neměl vyšší než aktuální datum. Skutečně z něj šla hrůza, ale jiného druhu, než se zamýšlelo.
„Tady je to zavřený“, pronesl Kevinkostner a rozkročil se přímo přede mnou. Říkal si o nakopnutí do koulí.
Prohlásil to velmi důležitě a naléhavě. Představuji si, že takovým tónem promlouval Čingischán ke svým vojskům.
„My chceme jít do města“, informoval jsem ho.
„To mě nezajímá. Tady je to zavřený“, proneslo to znovu.
„To už jsem slyšel. A je mi to jedno. Já jdu do města. A vy skoro abyste uhnul.“
„Co chce?“, tázal se Ralf.
„Je to áršloch…“, odbyl jsem ho nekolegiálně.
Použití cizí neznámé řeči uvedlo Kevinkostnera v rozpaky. Najednou se objevili další dva knechti. Když QWAS psal o množení zmrdů, zapomněl na množení dělením, známým u kvasinek. Jeden knecht totiž vypadal stejně jako Kevinkostner, jen měl vyžehlenou košili. Asi mu máma půjčila žehličku nebo má jejich kráva ploché patro. Dále se objevil jakýsi starší pán, zřejmě velitel dvoudementního komanda.
„Von chce projít!“, podal hlášení Kevinkostner 1.
„Ale tady je to zavřený!“, pravil Kevinkostner 2.
Už je mi jasný, co chtěla Coca-Cola vyjádřit reklamním sloganem „spolu na jedné vlně“. Kdyby jejich dědečkové hlídali hranici stejně důsledně jako tyhle dva svěřený chodník, pak by bratři Mašínové nepotřebovali už nikdy žádnou medaili.
„Pane, tady je koncert“, pravil ten nejstarší.
„Tady je chodník, veřejná komunikace, kdo vám povolil ji zabrat?“, tázal jsem se.
Nic. Systém se zhroutil a právě se restartoval. V dynamické knihovně MOZEK.DLL došlo k neznámé výjimce vektoru 0x0.
„Co chtěj ty lidi?“, ptal se Ralf nervózně. Předchozí vysvětlení mu asi bylo málo.
„Jsou to áršlochové…“, rozhodl jsem se ho opět neuspokojit.
„To je jedno. Prostě tady nemůžete projít“, nalezl gruppenführer řešení poté, co znovu nabootoval.
„Támhleten pán nahoře vybírá patnáct korun za parkoviště, nikde žádná informace o tom, že z něj není průchod ven, vy si tu zabíráte chodník, já tomu nerozumím. Kdo je pořádající firma? Co jste vy zač?“
Takže jsme se dozvěděli, že pořádající firma ten špektákl byl nějaký Auviex a úderné komando nebylo z Jedličkova ústavu, ale z bezpečnostní agentury, kterou starší zmrd pojmenoval jako Agentura Krumlov, ale ve skutečnosti taková firma není v obchodním ani živnostenském rejstříku. Nevím, co se tam odehrávalo za koncert, ale protože se tam pohybovalo hodně společensky oblečených párů, soudím, že Franta Sahula a Los Hovnos to asi nebyli. Celá další komunikace se nesla v asertivním duchu, kořeněná větami „vo tom my nic nevíme“ a „po to nám nic neni“.
Klece z postelí rozhodně neměl Kubinyi nechat sundat.
Mezitím se objevil další problém. Původní dědek z parkoviště asi odešel někam vyprat nezdaněných patnáct korun a místo něj nastoupil jiný exemplář.
„Kde máte lísteček?“, tázal se dědek 2.0.
Už už jsem myslel, že vypustím obušek z pytle ven a přetáhnu ho. Hadici v autě pořád ještě vozím.
„Kdyby si váš kolega tady nezřídil soukromou praxi, tak bych vám ho ukázal!“
„Co?“
„Já teď v klidu odjedu a v pondělí nebudu nikam telefonovat a povídat, jak to tady děláte, ano? Jinak byste si museli sehnat na léto jinej šolích.“
Fungovalo to. Výhružky tohoto typu v banánových republikách zpravidla fungují.
Ralfovi se do města už nechtělo. Ani se mu nedivím. Tázal se, zda je v Krumlově někde nádraží. Ukázalo se, že je fanda do mašinek, podobně jako já býval. Sice jsem nevěděl, zda pohled na krumlovskou střelu, totiž motorový vláček plazící se s úděsným skřípotem rychlostí svižnější chůze, uspokojí jeho ambice syna ajznboňáka, ale chce to, tak to má.
Cestou k nádraží nás předjela fóbije městské policie jedoucí asi stovkou bez majáku přes plnou čáru, ale to nestálo za řeč. Jeli asi k zásahu. Třeba se nějaký pes chystal udělat bobek a museli mu v tom pomocí hmatů a chvatů zabránit.
Zaparkoval jsem u nádraží. Ihned jsme vzbudili pozornost nějaké báby. Jak jsme chodili po nádraží, tak všude chodila za náma. Asi dostala před padesáti lety od STB za úkol chytat kopečkáře a tak to pořád dělá. Prohlídka nádraží byla rychlá a ne nezajímavá. Dokonce přijely dva vlaky, což se Ralfovi zalíbilo. Dokonce jevil zájem se svézt, ale když jsem mu vylíčil týden staré neštěstí na obdobné trati a popsal, že na jakých principech je postaveno řízení dopravy na lokálních tratích, zjistil, že nemusí zažít všechno a že musí myslet na děti a manželku. Při odchodu jsme vyrušili STBábu, jak si prohlíží číslo mého auta, tak jsem jí ho nadiktoval, aby neměla v hlášení věcnou chybu. Ale třeba chtěla jen odlepit známky z STK a dát je vnukovi na votuněnou škodofku, kdo ví. S nadáváním oddusala zpět do prostor stanice.
Ralf se opět ptal, co že chtěla, tak jsem to znovu odbyl tím, že je to stará píča.
Dále jsme se na nádraží pokoušeli koupit něco nealko k pití. Hospoda situovaná hned vedle pánského hajzlu byla plná ochlastů v různém stádiu cirhózy. Umolousaný vrchní na mě po otázce, zda má studenou kolu, pohlédl jako na čtrnáct dní mrtvou myš a tak jsem už dále populární nápoj nevyžadoval. Nahnědlé dítě, které si tam hrálo s míčem a čekalo, až se máma s tátou vylejou za přídavky, co na něj dostali, mezitím trefilo Ralfa do břicha.
Myšlenka na hospodu poté doznala renesance. Jako vhodné místo byla vybrána pizzerie kdesi na té dlouhé klesající ulici vedoucí od Budějovické brány na náměstí.
Rozhodl jsem se trochu pobavit a komunikoval se servírkou německy. Dokonce jsem to vylepšil o jakýsi dialekt. „Bír mit šus *) hat ma net?“, otázal jsem se přiblble, ale servírka stejně nevěděla, co chci, tak mi přinesla budvar. Kupodivu tam neměli jídelní lístky s dvojími cenami, jako to bývá k vidění jinde, asi proto, že už zavedli ceny evropské i pro český ksindl.
*) Bír mit šus = Bier mit Schuß. Východoněmecká specialita. Německé pivo močovité chuti s malinovou šťávou. Jen pro silné povahy.
Dali jsme si pizzu, která vypadala, jako když pomažete čtrnáct dní starý lívanec kečupem a pak s ním vytřete školní jídelnu. Nedalo se to ukrojit, a to ani tím tupým nožem, co nám k tomu donesli. Jen mimořádný hlad nás přiměl to pozřít. Pokud jsme to dostatečně zapíjeli teplým pivem a teplou limonádou, dalo se to alespoň rozkousat. Zaplatili jsme za dvě pizzy, pivo, kafe a sprite tři sta sedmdesát korun, v ceně je započtena i návštěva pánského záchoda, který silně připomínal podobná zařízení na nádražích před dvaceti lety. Těsně před placením jsem servírce oznámil, že na mě může klidně mluvit česky a nechal jí celé dvě koruny spropitného, protože za víc to stejně nestálo.
Po tomto zážitku jsme se rozhodli perlu jižních Čech opustit, dříve než bude pozdě a něco provedem.
Cestou jsem se optal Ralfa, co si o tom myslí. Neptal jsem se ho, zda se mu to líbilo, protože tam byla odpověď známa už předtím. Přináším názor zahraničního turisty v doslovném znění:
„No, vůbec to nechápu. To město je krásný. Fakt nádhera. Ale to všechno okolo je divný a lidi taky. Barevný cedulky, anglický nápisy, je to všechno umělý. A lidi se chovají divně. Jako bychom tu byli za vetřelce. Kdyby mysleli trochu progresivně, mohli by tu vytřískat fantastický prachy!“
Problém krumlovských vomrdů (vomrd = VOhnoutnozMRD) nespočívá v tom, že by měli peněz málo nebo že by jich měli moc. Oni jich mají pouze DOST. Už mají domeček s věžičkou a cimbuříčkem ve stylu podnikatelského baroka a oktáfku f kombíku a f tédéíčku a f metle a s klimou, takže ztratili motivaci cepovat svůj personál, aby se choval k lidem slušně a ne je jen prachsprostě nedrbal.
Následující větu pronáším s plnou zodpovědností za svou duševní integritu jihočeského patriota. V Krumlově mám příbuzné, chodil jsem tam do střední školy, zažil jsem v tom městě mnoho pozitivního, takže chápete, s jakým nadšením píšu to, co píšu.
Kdo máte namířeno do Krumlova, vyserte se na něj. Přijeďte k nám, do Budějovic, nebo jeďte někam jinam, do Prachatic třeba. Napucnete se, že se vám budou dělat boule za ušima, nebudou vás šikanovat dementi, špionážní báby nebudou opisovat vaše SPZ a i jinak se k vám budeme chovat slušně.
(9x známkováno, průměr: 1,44 z 5)