Sem tam se stane, že na posranýho i hajzlík spadne a ani benzín nehoří. Zdánlivě nevinné maličkosti se slejou do jakéhosi kompozitu, ze kterého osud vyformuje událost zvanou průser.
Zkusme se proto zamyslet nad následující příhodou.
Rozhodující v této situaci, která reálně vznikla 21.5.2004 v kolem sedmé ráno mezi křižovatce Nádražní s Rudolfovskou a Nádražní aa Skuherského ulice v ČB, je žlutá felicie s přívěsem. Odbočuje z Nádražní do Skuherského. Nemám ponětí, jak rychle se její řidič rozhodl odbočit a kdy dal levý blinkr, případně zda mu levý blinkr na přívěsu vůbec fungoval. Dalším podstatným hráčem a konečně prohrávajícím je motocyklista na motocyklu MZ 250, který jede za felicií a právě zaregistroval, že odbočuje. Za motocyklistou jede bílý Fiat Uno. I on přes motocyklistu vidí, že felicie zastavuje u hodlá ucpat levý pruh a v pravém má volno. Kdesi daleko za ním jede D-FENS a ze své pozice uvidí už jen lítat trosky.
Nyní vstupuje do hry faktor zmrd.
Uno razantně přejíždí z levého do pravého. Motocyklista jede dál v levém. Celé se to odehrává poměrně pomalu, nikdo nejede víc než povolených padesát, je to blízko za křižovatkou a žádné zúčastněné vozidlo nemá oslnivou akceleraci. Motocyklistův další osud začíná kromě faktoru zmrd ovlivňovat hned několik fyzikálních veličin. Hlavní problém je, že nemá čas. Musí se rozhodnout, zda brzdit nebo se stojící felicii uhnout vyhýbacím manévrem. Možná se rozhodoval až příliš dlouho a obral se o ty vteřiny, během kterých mohl brzdit. Dalším faktorem je zrychlení, v tomto případě záporné. Jak známo, emzeta má nevyvážený brzdný efekt. Zadní brzda je slabá jak čaj z listů jahodníku a přední vyvolává let přes řidítka, toť alespoň moje zkušenost s emzetou. Logické je tedy se vyhnout, ale to nepřipadá v úvahu, není už kam, nyní tam jede rychlejší Uno, které přeblikalo z levého. Právě teď se to otočilo píčou ke zdi. Motocyklista již definitivně spotřeboval vzdálenost, která by stačila na účinné zabrzdění a za chvíli narazí do zadní části přívěsu. Felicie se nehýbe z místa a motocyklista konečně brzdí, ale musí sám vidět, že začal pozdě. Asi ho napadá, že hotseat z vojenských letadel by našel i v civilním životě mnohá uplatnění. Vlivem panického brzdění motocykl přechází do smyku a v mírně položené poloze naráží do přívěsu. Prohne jeho zadní postranici (správně asi pozadnici) a motorka je zalisována pod přívěs. Motocyklista padá na přívěs, deformace postranice spolu s kvalitní starou koženou kombinézou, dobrou helmou a relativní robustnost německého stroje dokáží zabránit nejhoršímu.
Cyklistovi koukalo z levé nohavice asi pět centimetrů holenní kosti a jednalo se tedy o otevřenou zlomeninu asi deset centimetrů nad kotníkem. Takové zranění se pokládá za těžké a doba léčení je několik měsíců, skoro vždy s následky na zbytek života. Objevila se nějaká paní s určitým povědomím o medicíně. Vzhledem k nepříliš intenzívnímu krvácení jsem usoudil, že urgentní je přivolat sanitku a ostatní že počká. Stejně tak jsme se usnesli, že konstrukce nějaké dlahy nemá z časových důvodů smysl a zbytečně bychom zraněného týrali. Zamítl jsem čísi imbecilní návrh na vyzutí kotníčkové boty z motorkářovy plandající nohy, protože by se podělal bolestí a nejspíš bychom pak museli podniknout něco s krvácením, které by zesílilo. Pak už jsem jen čekal na sanitku, která dorazila za nějakých pět minut.
Kdo udělal největší chybu?
Z hlediska zákona motocyklista. Nedodržel odstup dostatečný k tomu, aby mohl bezpečně zastavit, když zastaví vozidlo před ním. Kromě porušení zákona se dopustil ještě chyby odhadu, když nezačal ihned brzdit a příliš se soustředil na situaci za sebou. Ex post mě napadá, že pokud cyklista hodlal přejet do pravého a dal znamení o změně směru jízdy pravou rukou, sundal tuto ruku z plynu a tím nemohl použít brzdu předního kola. Tedy nejen že brdit nezačal, ale ani nemohl. Dostane flastr, což je bagatelní ve srovnání s následky, které pro něj vyplynuly.
Ale od toho tu nejsme, abychom vynášeli takové rychlé soudy. Celá situace má hlubší pozadí. Kdyby se zmrd v Unu nechoval jako zmrd a nechal motocyklistu vyjet z pruhu ven, nestal by se pro něj prostor mezi ním a felicií pastí. Protože se mu zmrd v unu nasral nejprve do mrtvého úhlu a pak vedle něj, zaměstnal nejdříve jeho pozornost a nakonec mu znemožnil únik z kritické situace. Nakonec, i když i naprosto průměrný pozorovatel chápal nebezpečnost celé situace, pokračoval v jízdě, ačkoli mu pohledem do zrcátka muselo být jasné, že za ním bude husto.
Na celé události, v dnešním provozu asi docela běžné, je více okolností podezřelých. Předně nezájem obou cementových lopat. Měli snad něco upito?
Kdo je tady viníkem v pravém slova smyslu? Kdo tady vytvořil havaristickou konstelaci?
Podle mě jednoznačně zmrd v unu. Kdyby nechal platit tu prostou logiku věci, že stojící překážku objíždějí vozidla v tom pořadí, v jakém k ní přijela, bývalo by to bylo prošlo. Je specifikem zemí bývalého východního bloku, že se tady objíždí tak nějak od konce. Už se vám to jistě stalo, že vás někdo „zazdil“ za nějakou překážkou a začal objíždět nebo předjíždět ze čtvrté, páté nebo kolikáté pozice.
Toto „předjíždění odzadu“ je jednoznačně projevem zmrdismu. Jak známo, základní zmrdí vlastností je být všude první bez ohledu na zvolené metody. Kdo by měl dojem, že se jedná o neškodnou zábavu nebo dokonce jakousi hru, ve které rychlejší vítězí nad pomalejšími, budiž tento můj zážitek informací o tom, že konce mohou být všelijaké
(19x známkováno, průměr: 3,74 z 5)