Vincenzův článek mi dovolil zformulovat do vět myšlenky, které s sebou nosím a dosud tvořily nesourodý shluk výkřiků.
Automobil získal výsadní právo mezi předměty denní potřeby. O tom není sporu. Nikdo například netuní ledničku, aby více mrazila, nelepí rychlé pruhy na toaster, nepřidělává laděnou koncovku výfuku na vysavač. Auto se stalo alter egem jeho řidiče, součástí jeho osobnosti, částí těla. Projevuje se to u každého v odlišné míře, ale projevuje se to pořád.
Podle auta vás posuzují. Když má někdo nějakou starou plechovku, automaticky ho pokládají za sociála a je jedno, že si to auto pouze půjčil od sestry a jinak že má měsíční příjem rovný třeba osminásobku průměrného platu. Jsou čtvrti, kde musíte mít nejméně dvě německá auta stříbrné barvy, jinak se vašemu dítěti budou spolužáci na škole vysmívat. Když máte peníze na nové auto, jste povinen si ho koupit, jinak jste nějakej divnej, a když je na něj nemáte, tak jste taky divnej. Když vidíme luxusní mercedes, tak si automaticky vybavíme nějakého solidního podnikatele a nevidíme řezníka Krkovičku, který si na něj vydělal mletím prasečích rypáků do sekané.
Hlavní problém auta je, že tvoří obal kolem jeho řidiče. Řidič si proto myslí, že tím, že zaleze do auta, se auto stane jeho identitou. Už to není Franta Lopata, ale červená fabie. A červených fabii, těch je… prostě, některá individua se za auto schovávají. Všimněte si, kolik lidí se na křižovatce v autě šťourá v nose, ačkoli mimo auto by to na stejném místě nedělali.
Dokonce to vypadá, že čím těsněji auto řidiče obklopuje a čím menší zasklenou plochu má, tím více si řidič připadá nezranitelný. Myslím, že právě zde tkví příčina nebývalého hovadismu řidičů octavií, kterého bývám často svědkem. Jako by pro ně svět za oknem přestal existovat.
Díky určitému zdání anonymity, který tento příbytek ze skla, plastu a nízkojakostního plechu (jak říká jeden známý) vytváří, si lidé za jejich volanty dovolí věci, které by nikdy mimo něj neudělali. Často vídám páníčky se psy. Pes slastně sere do trávníku, páníček slastně vyhodnocuje tvar, barvu a konzistenci a lidé chodí okolo, nikdo nic neřekne. Ale zkuste se jednou na křižovatce nerozjet na zelenou. Učitelé autoškol by mohli vyprávět.
Říct někomu do xichtu, že je debil, kretén a hovado vyžaduje určitou míru oprsklosti, ale v autě je to no problem.
Jednou jsem zastavil u přechodu pro chodce na Pražské třídě. Bylo to ještě o to lepší, že jsme stáli v koloně, mohl jsem si tedy vybrat, zda zastavím teď nebo o až o deset metrů dál. Příslušník privátní bezpečnostní služby za mnou mě vyhoukal a já ho Mittelfinger. Standard. Asi padesátiletý pán vyskočil ze své felicie a hnal se ke mně, já ho viděl v zrcátku a také jsem vystoupil. A on se otočil a zase se vrátil. Proč? Byl to pracovník bezpečnostní služby, očekával bych od něj, že fyzicky měl na to, aby přinejmenším zaútočil., když už začal. Dokud však útočil „na auto“, tak to pro něj bylo ještě přijatelné, ale jakmile měl čelit člověku, tak to už nebylo pro něj únosné. Zajímavé.
Auto garantuje, že i naprostý sumbisiv bude moci zaútočit na jiného, pardon, vlastně na jiné auto.
Jednou jsem takhle vyběhl s jedním hajzlíčkem na kole. Chtěl přejet přes přechod pro chodce a já ho nepustil. Musel brzdit, a to tak, že hodně. Pak mě dojel a hádejte co udělal. Začal mydlit pěstičkou – ale ne do mně, ale do auta, tedy do střechy. No chápete to? To auto za to přece nemohlo, za to jsem mohl já. Každopádně, ještě rád toho nechal, protože jsme zase přešli na osobní úroveň.
Útok na auto, i když ne fyzický, aplikují i aktivisté. Kdyby měl aktivista Pepa Zelený přijít k vám domů a říci, že od zítřka vy budete jezdit do práce vlakem nebo patnáctikilometrovou objížďkou, tak ho pošlete do řiti a možná mu i nadělíte nějaký ten bonus. Ale když tentýž Pepa vytyčuje zóny „bez aut“, aby tam „auta nejezdila“, tak se nic neděje.
Mnoha lidem by se příčilo předbíhat v obchodě ve frontě, protože je to malicherné, úzkoprsé a nanejvýš trapné. Ale objíždění kolon v úsecích řízených kyvadlově semafory, například při opravě mostu, praktikují i příslušníci lepších vrstev, manažeři velkých podniků nebo dobře zabezpečené ženy v domácnosti. Stejně tak případ, který popsal Vincenzo. Opět je to tím, že jim auto slouží jako prezervativ, který je odděluje od okolí, a tak si neuvědomují, že konfrontují svoje okolí.
Většina lidí, snad kromě enormních buranů a vysokoškoláků z Ostravy, respektuje, že z místnosti jdou nejprve lidé ven a potom až dovnitř. Nakonec je to logické, protože kdyby to bylo opačně, už by se další do místnosti nevešli. Ale co se týče pravidla zipu, tak si kolikrát musíte cestu „z místnosti“ velmi drsně vynutit, ačkoli je na první pohled také velice logické.
Celebrita by asi nešla nakupovat do Lidla, ani kdyby měla posledních sto korun, protože by se tím deklasovala na úroveň bežných cementových lopat. Ze stejného důvodu musí novější škodovka vždy předjet starší škodovku a starší škodovka jí to musí oplatit, i kdyby se přitom měla rozsypat.
Je zajímavé to sledovat, řekl bych, že to představuje celý obor psychologie. V běžném životě z toho plyne jen jedna jediná věc. Často se tu zabýváme tím, jaká je pravděpodobnost, že budeme muset čelit nějakému útoku na naši fyzickou či majetkovou integritu. Konstruujeme různé umělé situace, kdy se zloděj vloupe do domu nebo na nás skočí na ulici. Osobně si myslím, že jsou místa, kde je pravděpodobnost útoku velká – skoro hraničící s jistotou – a to je právě silniční automobilová doprava, protože poměry, které skořápka na kolech navozuje, jsou veskrze abnormální.
(6x známkováno, průměr: 1,17 z 5)