„Horlivost u víře bez lásky k bližnímu jest toliko zhoubou duše.“ Robert Merle
Románovou ságu Dědictví otců, ze které je tento citát, jsem si poprvé přečetl někdy ve dvaceti. Autor ságy popisuje Francii z druhé poloviny šestnáctého století, doby, kdy vraždění mezi katolíky a hugenoty bylo na denním pořádku. Hlavní hrdina Petr ze Sioraku cestuje celou Francií, a díky náhodám, které Merle vyfabuloval, se ocitá v centru vraždění katolíků protestanty v Nîmes, aby se následně po pár letech ocitl o svatobartolomějské noci v Paříži, kde zase měli navrch katolíci. Autor očima hlavního hrdiny nejenže popisuje barvitě násilí a vraždění jedněch druhými, ale snaží se popsat důvody této vzájemné nenávisti lidí, kteří „uctívali stejného Boha dvojí způsobou.“
Petr ze Sioraku lavíruje mezi oběma tábory: Jako hugenotský šlechtic se začne ucházet o svou katolickou lásku, což ho staví do situací, kdy musí bezpodmínečně přemýšlet o nesmyslnosti oné nenávisti mezi oběma tábory. Tyto situace ho vedou i k závěru uvedeném v úvodu tohoto článku. A i když byl román psán minimálně před čtyřiceti lety, je to sakra tak současné, až to bolí.
I já jako pisatel několika článků na DF mám už své velké „fanoušky“, kterým stačí si jen přečíst PAKO, a už dávají článku známku 5, následně připíšou nějaký inkoherentní komentář, který je zároveň i odborným psychiatrickým posudkem, výsledkem IQ testu a ortelem. Ke své hanbě musím přiznat, že čas od času zareaguji, když se domnívám, že pisatel komentáře vůbec nepochopil, o čem článek je. Nicméně to má stejný efekt, jako kdyby příslušník sparťanského kotle chtěl zajít během mače na pokec mezi baníkovce: Pouze tím rozkmihám sračkomet nenávisti do větších obrátek, aniž bych dosáhl jakéhokoli posunu v postojích mého kritika. Opuštění komfortního černobílého schématu myšlení Máš jiný názor=jsi debil totiž vyžaduje jistý stupeň sebereflexe. Platón tomu říkal dialektika.
Uvědomil jsem si jednu věc: Čím více se budu zabývat negativními emocemi, tím hůře se bude žít především mě samotnému. Ale stejně jako v Merlově románu se nabízí otázka, jak se z kruhu nenávisti vymanit a kdo má začít. V rodině jsme uzavřeli vzájemnou tichou dohodu, že politické a kovidové otázky nebudeme rozebírat, neboť ultralevicové mládí okamžitě startuje a nezná kompromis. A najednou se naše rozhovory zaměřují na témata, která jsou podstatnější, a rozcházíme se bez řevu a rozbouřené žluči. A najednou mi došlo, že úplně stejně bych si měl počínat i s ostatními lidmi a situacemi. Zůstat pozitivní ne úplně za každou cenu, ale častěji použít slušnost jako zbraň. Jistě, mnozí namítnou, že například užiteční kovidoidioti si nezaslouží nic jiného než zadupat do země, ale zkuste si představit, jak jim bude, až zmizí z obrazovek a začnou padat žaloby. Je zbytečné si s nimi kazit trávení.
Není to vůbec jednoduché změnit své běžné reakce, ale jde to. Uvádím svůj vlastní příklad: Vstoupil jsem v pozdních hodinách do nákupního centra, kde nebyl prakticky nikdo, a tak jsem svou předepsanou ochranu pevně svíral v kapse. Asi tak deset metrů přede mnou se objevila paní lehce přes padesát, s ksichtendeklem na hubě. Už na těch deset metrů na mne hulákala cosi o hajzlech a vrazích, nevím přesně, nebylo jí přes ten hadr dobře rozumět, ale z řeči těla bylo jasné, že by mě nejraděj zastřelila. Měl jsem pět vteřin na to, abych se odhodlal vyzkoušet svou novou strategii. Když jsem byl od oné dámy asi tak dva metry a následná trajektorie mé chůze se měla od paní opět začít vzdalovat, vymodeloval jsem na svém obličeji kombinaci úsměvu Nicholson/Hasselhoff, zahleděl se té paní do očí a zřetelně a jemně jsem pronesl „Dobrý večer,“ aniž bych zpomalil. Ta dobrá žena oněměla a zůstala stát jako model pro sochu manželky biblického Lota. Než nečekanou situaci zpracovala, zmizel jsem za rohem. Jestli jí nešoupli do regálu k ostatní soli, možná tam stojí dodnes. Ale možná jí v bouři myšlenek mohl mozkem probliknout i závěr, že ne všichni bez hadru na hubě jsou agresivní hovada.
Zkuste to se slušností. Kupodivu to nedá moc práce. Zlepšíte si kvalitu života, a ještě se při tom třeba i pobavíte. Úsměv je taky zbraň, a přirozeností každého je oplácet úsměv úsměvem. Někdo začít musí.
13.02.2022 Pako
(298x známkováno, průměr: 1,32 z 5)