Na krku prodloužený víkend, pod nátlakem mojí drahé polovičky jsem naplánoval dvoudenní přechod Rychlebských hor. Naposledy jsem je přešel asi před dvaceti roky, takže bylo co srovnávat.
Do Javorníka ve Slezsku jsme se s několika přestupy dostali vlakem. Při jízdě prvním spojem na nás paní průvodčí spustila palbu slov, ze kterých jsem v nastalém rámusu letitého motoráku sotva zaslechl „ … lidé si stěžují …“ a „ … ředitelství drah …“. Tak jsme si ty náhubky nasadili.
Rychlebské hory v minulosti patřily k méně navštěvovaným turistickým cílům na hranici s Polskem v severním výběžku Moravskoslezského kraje. Přestože na hřeben dosud nevede žádná lanovka pro vohnouty, bylo na rozhledně Borůvková hora (postavena v r. 2006) celkem rušno. Rychlebskými horami prochází několik cyklotras, jedna z nich vede právě přes Bukovou horu. Většina cyklistů (i poměrně korpulentních) šlapala pouze svými silami, elektrokol bylo pomálu. Všiml jsem si jedné paní s hýžděmi zhruba o velikosti kmene stoletého buku, která se s útrpným výrazem v předtuše nastávajícího kolapsu z totálního vyčerpání, potácela vedle kola. Její oči se náhle podivně zaleskly, z posledních sil překvapivě hbitě obsedla poslední dvě volná místa na lavičce svých cyklokumpánů a s rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani obávaný desperát Jesse James, vytáhla … co?
No přece Mobil. S tímto fenoménem jsme se potkávali po celé trase hřebenové tůry. Během odpočinku spousta turistů (zejména žen) cosi ťukala do mobilu místo nasávání jedinečné atmosféry a krásy přírody.
Samoobslužný lesní bar na trase už toho moc nenabídl. Pivo došlo, zbyly jenom dva druhy plechovek s přeslazenou žbrndou a nějaké oplatky za 10 Kč. Bar je u vydatného pramene, notně studená vytékající voda chladila plechovky pohozené ve dřevěném korytě. Podle zvuku dopadající mince, byla už plechová kasička cca ze dvou třetin plná.
Voda vždy láká k přenocování a v pozdním odpoledni se zde začali shromažďovat lidé. V duchu jsme poděkovali za příjemně strávené chvíle a odtáhli zdechnout do houští. Pardon, najít klidné místo k noclehu.„To je pěkný plácek“ zvolala moje choť. Kousek vedle se však z trávy vynořily ruce svírající tablet. Můj Ruger se zachvěl. Tablet mi připomněl terč. Spěšně jsme pokračovali dál. V tuto dobu byl již téměř na každém místě s výhledem u stezky postaven stan. Nakonec jsme roztáhli karimatky v lese na jehličí, kde alespoň nepadá rosa.
Nad ránem nás vzbudil sólový zpěv ptáka, že by i Šumař ze Včelné, toho času ministr pro udržení Covidu, zbledl závistí. Sotva dozněly jeho poslední tóny, rozezpívali se snad všichni ptáci v lese. Teda, já jen poslouchal. Byl to úžasný zážitek.
U pramene pod Stráží, kam jsme ráno dorazili, zbylo ještě hodně stanů. Nějaká paní si tam přišla umýt nádobí a vyčistit zuby. „A víte, že podle Petera Wohllebena jsou zbytky jídel a pasta na zuby pro les škodlivé? Je vás tu opravdu hodně!“ spustila moje agilní žena. „Dělala jsem kaši. Vy snad po cestě nevaříte?“ opáčila paní v sebeobraně. „Ne, já jsem včera měla za celý den domácí pečivo a 2 tatranky z lesního baru. Manžel snědl pouze krabičku sardinek s chlebem a jednu tatranku“.
Byla to pravda, sardinky patří mezi superpotraviny, pokud jsou ve vlastní šťávě, tak po nich nezbude ani olej. Na jakou superpotravinu ovšem „jede“ moje manželka, opravdu netuším.
Tak, jako v běžném životě, lze i na horách potkat podivné existence. Velký muž s velkým batohem se bezradně na okamžik zastavil a pak uhnul směrem do Polska. Asi nějaký exotický Polák, usoudil jsem. „Ahá, tady to je!“ zvolal muž, když nás spatřil.
„Neviděli jste mého kamaráda – obrovský chlap s 23 kg batohem?“ vítal nás na dalším vrcholu jeho společník. „Pokud máte na mysli člověka s návleky na nohou, tak ano.“ jeho návleky v tom horku mě totiž opravdu uchvátily.
Zpáteční cesta vlakem proběhla v tradičním duchu ČD. Svátek – nesvátek, počasí – nepočasí, vždy stejné množství vagonů. Počet lidí na plochu, v rámci epidemiologických opatření, Drahám tentokrát zjevně ujel.
Malé shrnutí:
Před dvaceti roky jsme potkávali sotva 10 lidí za den. Nyní to bylo řádově někde jinde. Na jedné straně to působilo rušivě, na druhé straně mám vždy radost z toho, že se lidé dokáží fyzicky potrápit a psychicky odreagovat, místo aby se vouhnoutili u TV obrazovek ve svých útulných, zaprděných bytech nebo dávali na odiv své statné proporce na přeplněných plážích. Na trase šlo hodně rodin s dětmi, což je také pozitivní. Polských turistů bylo tradičně méně než českých.
Naditá kasička v lesním baru svědčí o poctivosti většiny výletníků.
Díky kůrovci a množství vývratů se otevřelo několik pěkných výhledů na okolní krajinu.
Někteří cyklomrdi na horských kolech jezdili po úzkých pěších stezkách mimo cyklotrasy a kazili tak obraz většině slušných cyklistů.
Za nárůstem turistů stálo nejen hezké počasí, prodloužený víkend, ale i lidé, kteří se zatím nenechali vtáhnout do nebezpečných hrátek na očkovací Covid pasy, ponižující PCR testy a další nesmysly. Za to jim patří dík!
V Kocourkově 11.7.2021 Terbo
(209x známkováno, průměr: 2,27 z 5)