Jak paní Běta a paní Květa chtěly podnikat

Featured Image

Bylo, nebylo v jedné malé středoevropské zemi, říkejme jí třeba Čechistán, žily, byly paní, říkejme jim třeba Běta a Květa. Tyto dvě šikovné a podnikavé dámy rozhodly se, že by společně rády vybudovaly malý krámek. Paní Běta prodává čaje, kávu a různé dárkové věci, paní Květa dělá kosmetičku a občasné masáže. Když to dají dohromady, byznys jim jen pokvete – starší paní, co si přijdou nechat vytrhat obočí, jistě ocení dárečky od paní Běty – a ti, kdo si přijdou koupit bylinkový čaj na bolavý žlučník, si nejspíš rádi dopřejí relax na lehátku paní Květy.

A aby svůj byznys plán ještě vylepšily, usmyslela si paní Běta, že když už voňavou kávu a výtečné čaje prodává, mohla by je svým zákazníkům rovnou uvařit – aby nekupovali zajíce v pytli, že ano. Zjistila, že pro posezení zákazníků by musela podle čechistánských regulí zřídit kavárnu – tedy provozovat hostinskou činnost, na což ani ona ani paní Květa nemají živnostenské oprávnění. Ale což, nevadí, bude tedy svým a Květiným zákazníkům vařit kávu do kelímku, na odnesení s sebou (a když si ji občas neodnesou, ale vypijí při čekání na péči paní Květy nebo při klevetění s paní Bětou, to snad státní aparát přežije).

Dámy našly moc pěkný prostor pro svoje podnikání. Tři tak akorát velké místnosti. Vpředu obchod paní Běty, vzadu kosmetický a masážní salón paní Květy a dostatečně velké zázemí s prostorem pro vaření kávičky a toaletou. „Tady to půjde jedna báseň,“ radovaly se dámy.

Paní Květa snadno na internetu zjistí, co všechno bude ve svém salónu potřebovat. Vlastně to nebylo až tak složité. Umyvadlo s teplou vodou a omyvatelná podlaha, to jsou zvládnutelné požadavky. Jistě, je jí trochu divné, že umyvadlo musí být přímo v téže místnosti, kde bude pečovat o své zákazníky – nemůže v žádném případě být až za dveřmi, kupříkladu v koupelně či u toalety. Ale pravidla jsou pravidla, tak to v Čechistánu chodí.

Paní Běta už je na internetu úspěšná méně. Ani po hodině usilovného pátraní nikde nenajde seznam požadavků, které pro své vaření káviček do kelímku musí splnit. I napíše tedy e-mail na úřad, vedený paní Hygienou a poprosí, zda by jí požadovaný seznam mohli zaslat. Namísto seznamu, dojde jí však pozvánka na osobní setkání. Zvláštní, říká si, žijeme v moderní době a přesto tam musím osobně? Ale tak to prostě v Čechistánu chodí.

Vydá se tedy na hygienickou stanici, poradit se s paní Hygienou. Ta ji uvítá ve své kanceláři.

„Víte, paní Hygieno,“ začne paní Běta nesměle. „Přijde mi trochu divné, že jsem nemohla nikde najít nějaký seznam vašich požadavků. V žádném zákoně, vyhlášce, prostě nikde.“

Paní Hygiena se hurónsky rozesměje. „To jste ani nemohla,“ směje se, až se za břicho popadá. „Žádný takový seznam totiž není. Ono záleží, víte, jak ten prostor vypadá a jaké máme my interní předpisy, ke kterým vy, to dá rozum, nemáte přístup, protože jste paní Běta a ne paní Hygiena. Ale nebojte,“ dodá dobrácky. „Však já vám všecičko řeknu.“

Paní Běta jí tedy ukáže plánek obchodu, nastíní, kde chce vařit kafe a kde bude paní Květa dělat své kosmetické umění.

Paní Hygiena moudře pokývne hlavou a pak začne píchat prstem do plánku.

„Takže, kdepak budete mýt nádobí?“

„Nu, já nebudu potřebovat mýt žádné nádobí, vždyť vařím kávu do kelímku?“

„No ale to máte tamhle lžička, tamhle součástka z kávovaru, to musíte někde mýt, takže tady, tady si dáte dřez.“

Nu dobře, řekne si paní Běta. To bude vlastně pohodlné, mít dřez hned vedle kávovaru.

„A kdepak si budete mýt ruce?“

Paní Běta ukáže na umyvadlo na toaletě.

„No to nemůžete!“ zhrozí se paní Hygiena a tváří se, jako by jí paní Běta právě řekla, že si ruce bude mýt přímo v záchodové míse. „Tam si budete mýt ruce po použití toalety. Ale vy si musíte mýt ruce i při přípravě nápojů.“

Paní Běta tedy s otázkou v očích ukáže na dřez.

„Zbláznila jste se?!“ Paní Hygieně doslova vstávají hrůzou vlasy na hlavě. „Tam přece myjete nádobí! Tam si ruce mýt nemůžete.“

Paní Běta si pomyslí, že doma si v průběhu vaření myje ruce ve dřezu docela běžně, ale nechtěla před paní Hygienou vypadat jako čuně, tak raději neříká nic.

„Takže vedle dřezu budete mít další umyvadlo, na mytí rukou, jasné?“

Paní Běta přikývne a v hlavě se jí rozjede kalkulačka. To máme umyvadlo pro paní Květu, dřez pro mě, další umyvadlo pro mě, ke každému baterie, instalatérský materiál, instalatér, který to namontuje, no to už jsou slušné peníze navíc. Ale snad už to bude všechno, kolik toho ještě paní Hygiena může chtít?

„Tak a výlevku, tu máte kde?“

Paní Běta se musí tvářit opravdu nechápavě, protože paní Hygiena dodá: „No kam budete vylívat kýbl poté, co vytřete podlahu?“

„Do záchodu?“ špitne paní Běta. Tak to dělají doma, co je na světě, tak snad to také nebude špatná odpověď, hodná čuňat z prasečáku.

Paní Hygiena si zamne bradu. Pak zvedne telefon a přivolá svoji kolegyni z vedlejší kanceláře. Paní Hygiena a paní Hygiena dají hlavy k sobě, tichounce se radí, načež vynesou ortel: „Ve vašem případě, protože jste fakt maličký obchod, můžeme udělat výjimku. Nemusíte budovat výlevku a můžete na špinavou vodu z mytí podlahy používat toaletu.“

Paní Bětě spadne kámen ze srdce. Ale paní Hygiena ještě neskončila.

„A teď mi povězte, jak budete větrat?“

Paní Běta se podívá na plánek. Z místnůstky s kávovarem (a nově taky dřezem a umyvadlem) vedou jedny dveře na toaletu, jedny dveře zpět do obchodu a jedny dveře ven, do vnitrobloku. „Těmi dveřmi ven?“ zkusí to.

Paní Hygiena se opět zatváří, jako by paní Běta prohlásila, že bude zákazníkům servírovat kravská lejna z víka od kanálu. „Dveřmi? Dveřmi přeci nejde větrat!“

„Nejde? Vždyť ty dveře jdou normálně otevřít,“ nechápe paní Běta. „Otevřete je – a větráte.“

„To jako budete otevírat dveře, když bude venku mínus dvacet?“ nedá se paní Hygiena.

„No, asi stejně, jako bych otvírala v mínus dvaceti okno,“ kontruje paní Běta.

„To je jedno. Prostě tam musí být okno a basta. Dveřmi se větrat nedá. Na to jsou tady v Čechistánu pravidla, víme?“

Paní Běta bezradně kouká na plánek. Přes celou vnější zeď se táhnou dveře do vnitrobloku. Není tam místečko ani na centimetrové okno. Ani milimetrové.

„No bez okna žádné kafe nebude,“ dodá triumfálně paní Hygiena a paní Bětě se najednou zazdá, že jí možná paní Hygiena nechce pomoct, ale že jí chce podnikání znemožnit.

„Tak třeba kdyby se daly ty dveře otevřít na větračku?“ zkusí to a v duchu se modlí, aby to opravdu šlo. To při prohlídce prostor s realitním makléřem opravdu nezjišťovala.

„No dobrá,“ nechá se obměkčit paní Hygiena. „To by snad bylo možné. A teď mi povězte, kdepak budete mít šatnu pro zaměstnance.“

Teď už paní Běta úplně zkoprní. Jaké zaměstnance? V krámku bude jen ona a paní Květa. Pokusí se to vysvětlit paní Hygieně, ale ta ji zase zpraží tím pohledem, jako by paní Běta právě vylezla z brlohu bezdomovců a žebrala špinavou rukou o drobné.

„Nechcete mi náhodou říct, že budete obsluhovat zákazníky v tom, v čem přijdete ze špinavé ulice! Někde se snad musíte převléknout do pracovního oděvu!“ zahřímá.

Paní Běta si netroufne namítnout, že z té stejné špinavé ulice budou přicházet i její zákazníci a tak zkusmo zapíchne prst do plánku. „Tady bych si mohla dát skříň?“ zkusí to.

„No ale to musí být stavebně oddělený prostor. To nejde se tak mýrnyx týrnyx převlíkat, kde se vám to hodí.“

Paní Běta marně bloudí očima po plánku, kde jsou jen tři místnosti a záchod. To má přistavět nějakou kůlnu do dvora nebo co?

„Tak že bych tam třeba dala závěs?“

Paní Hygiena si zamne bradu. „Tak když bude omyvatelný, tak by to asi šlo,“ rozhodne nakonec a paní Běta si do seznamu v hlavě napíše skříň a omyvatelný závěs. Cifry naskakují.

„Ještě něco?“ optá se paní Hygieny, už trochu zoufale.

„To bude snad všechno. Zkolaudované na potravinářský provoz a provoz péče o tělo to určitě máte, že?“

Paní Běta polkne. „Jak jako zkolaudované? Pronajali jsme si to s paní Květou jako maloobchodní prodejnu. To nestačí?“

Paní Hygiena se směje, až se plácá do kolen. „Prý maloobchodní prodejna! No to je gól! Snad byste nechtěla vařit kávu v maloobchodní prodejně? A snad by v maloobchodní prodejně paní Květa nechtěla trhat chlupy v nose? Ženská, vy snad nejste normální! Tak to budete muset na stavební úřad, to musíte rekolaudovat, jasné?“

Paní Bětě se podlomí nohy. Vždyť ona má už podepsanou smlouvu. Za tři týdny chtějí otevřít.

Paní Hygiena začne počítat na prstech. „Takže, vy si necháte vypracovat Technickou zprávu. Tu vám musí udělat projektant. Aby to bylo všechno správně, víte? Tu zprávu nám donesete. My vám k ní do 30 dnů vydáme stanovisko. S tím stanoviskem pak půjdete na stavební úřad. Ti vám do 30 dnů dají rozhodnutí o rekolaudaci. My tam pak spolu se stavebním úřadem dojdeme, zkontrolujeme, že všechno máte v pořádku a můžete začít. Pokud vše půjde dobře, za dva měsíce snad otevřete. Tak to prostě v Čechistánu chodí.“

Paní Běta se vypotácí z úřadu a hlava jí jde kolem. Jenomže Čechistán s ní zdaleka ještě neskončil.

Projektantku sežene naštěstí hned, ještěže má kamarády. Za bratru tisíc korun dostane technickou zprávu, kterou obratem dodá paní Hygieně. Teď to snad půjde ráz naráz, říká si.

Na stavebním úřadě ji však čekají další překvapení.

„Budete potřebovat to lejstro od hygieny,“ vypočítává úřednice do telefonu (sem aspoň nemusela paní Běta osobně). „Pak posudek od hasičů, ti na to mají 30 dní a taky zprávu o revizi elektřiny.“

„Copak tohle všechno už nebylo dodáno při první kolaudaci toho prostoru?“ optá se paní Běta naivně.

„Bylo, nebylo, to je úplně jedno. Víte, rekolaudace se v Čechistánu bere jako by šlo o úplně novou stavbu, jako by se ten barák právě postavil.“

„Ale my přece nic nestavíme!“ namítne paní Běta. „Tam se nepohne ani cihlička! Vždyť my nebudeme ani malovat!“

„Stavíte, nestavíte, to je úplně jedno. My jsme stavební úřad a my musíme mít přehled, dámo. To přece nejde, že byste vařila kávu v nevyhovujících prostorech.“

„Ale ty prostory přeci budou pořád stejné?“ nedá se paní Běta.

„Stejné, nestejné, co na tom nechápete, ženská? Technicky budou úplně stejné, nepohne se ani cihlička. Ale papírově, úředně, budou úplně, ale docela jinačí! Chápete? Tak šup šup, mazejte pro lejstra.“

Cifry v hlavě paní Běty naskakují. Povolá tedy elektrikáře. Ten zamyšleně projde obchodem. „Revizi vám udělám, o tom žádná. Ale projekt, projekt máte?“

Paní Běta se chytne stolu. „Jaký projekt?“

„No je to nová stavba, teda není, samozřejmě, ale jako by byla. Tak musíte mít projekt. Já vám ho klidně udělám, ale ten projekt musí podepsat další tři lidi, jako svědci, nejlíp elektrikáři, aby to vypadalo, chápete. A taky jsou tu starý jističe. To by nevadilo, ale protože to rekolaudejeme, takže jakoby vlastně stavíme na zelené louce, musí být jističe podle nových norem. Za mě je tady všechno oukej, bejt to běžná revize, podepíšu vám lejstro a vezmu si tisícovku. Ale my děláme novostavbu, tedy neděláme, ale jako bysme dělali, že ano, takže projekt, nový jističe, to bude tak kolem sedmi tisíc, madam. Přeju dobrej den a dejte vědět, kdy se na to můžu vrhnout.“

Cifry nabývají obludných rozměrů. Paní Běta se zhluboka nadechne a volá na stavební odbor místní hasičské stanice.

„Jo tak rekolaudace? Jo takže vlastně novostavba. Jasňačka. Néé, to my nepřijdeme na kontrolu. Néé, to my vám nemůžeme říct, co máte udělat. To musíte mít projekt. No od projektanta, to dá rozum. Né ledajakýho, ženská, jste snad spadla z Marsu? Projektant s kulatým razítkem. No a ten projekt my vám do 30 dnů zkontrolujem a dáme vám stanovisko. A pokud tam bude něco blbě, tak vám ho do těch 30 dnů vrátíme k přepracování. A až vám schválíme projekt, přijdeme na inšpekci, jestli jste se podle něj zařídili. Maucta.“

Projektant s kulatým razítkem spolkl další sedm tisíc, ani se nechumelilo. „Jsou tam dřevěný stropy, paninko? Jo vy nevíte. No tak doufejme, že nejsou. A klenby, klenby tam máte? Nemáte, to je dobře. A je to cihla? Nebo beton? No jasně, že na tom záleží, hernajz, tady se bavíme o požární ochraně, to není žádná sranda, ženská!“

Fascikl papírů roste. Technická zpráva má 12 stran. Projekt od elektrikáře se teprve zpracovává, ale výsledek bude minimálně desetistránkový. Hasiči? Pro ty se potisklo nejmíň 8 stran papíru. Poštou chodí vyrozumění. Instalatér tahá vodu. Šroubuje umyvadla. Paní Běta platí tuhle a támhle. Paní Květa zatím píše provozní řád. Bez řádu, natož provozního, se masáže dělat nedají, tak to prostě v Čechistánu chodí.

Lepí se cedulky, aby paní Běta poznala dřez od umyvadla, v němž si bude mýt ruce. Jeden mop pro paní Bětu, jeden pro paní Květu. A běda, nesmí se poplést!

Čas běží. Projektanti projektují. Úředníci úřadují. Tisícovky mizí. Desetitisíce mizí. A paní Běta s paní Květou už druhý měsíc sedí ve třech místnostech, které i po téhle papírové válce budou stále těmi samými třemi místnostmi, v nichž jen přibude pár trubek na zdi, jeden dřez a dvě umyvadla. Dveře vyklápět na větračku nejdou. Paní Běta přemýšlí, kolik by stálo je vyměnit. Asi víc, než kdyby strčila paní Hygieně úplatek. Kolik tak paní Hygieny obvykle dostávají? Přemítá s hlavou v dlaních.

Paní Běta a paní Květa stále sedí a stále čekají. Lhůty jsou třicetidenní, ale za jejich nedodržení nehrozí žádné sankce, žádný úředník nedostane vyhazov ze své teplé židle. Může vyrozumění poslat třeba za 40 dní. Nebo 180. Jemu je to jedno. Paní Běta s paní Květou jsou jen další oběti papírové války. Války, kterou je nutné vést za každých okolností.

Kam by totiž Čechistán přišel, kdyby takovéhle Běty a Květy vařily kafata, dělaly manikúru, prodávaly vážené oříšky nebo masírovaly ztuhlá záda v prostorách, které Čechistán nezměří, neschválí a neorazítkuje?

Příběh je samozřejmě zcela smyšlený a jeho podobnost se skutečným státem a skutečnými podnikateli je zcela náhodná.

 


18.07.2021 Anonymní autor

12345 (396x známkováno, průměr: 1,08 z 5)
13 504x přečteno
Updatováno: 18.7.2021 — 21:34

Reklama

D-FENS © 2017