Letím do Milána pro SPASku. Dnes je ten den, kdy se rozhodne o úspěchu několikaměsíčního snažení. Buď budu ještě ten večer na cestě zpět s vysněnou flintou nebo ve vazbě bránit tělesné dutiny.
V Miláně na mě už čekal Marco a odvezl mě k sobě domů, kde jsem ji poprvé v životě viděl naživo a taky na vlastní bicepsy pocítil, jak neskutečně těžká ta mrcha je. Marcovi už zase splaskly koule, takže jeho plán byl jet za Carabinieri, ukázat jim papíry a toho pitomce z Repubblica Ceca a rovnou ten prodej zaregistrovat. Tam jsme čekali asi hodinu, ale ačkoliv jsme byli jediní, tak marně. Když jsem se Marca ptal, jestli bychom na sebe neměli nějak upozornit, tak mi vysvětlil, že Italové prostě tiše a pokorně čekají, hotovo. Když nakonec cajt vylezl z kanclu, tak jen proto, aby nám řekl, že jde na oběd a vyřešíme to potom. Notyvole. Po obědě jsme se vrátili, tiše a pokorně vyčkali další hodinu na chodbě, kde bylo asi 5 stupňů, a pak si nás karabiniér pozval konečně do kanclu. Hoši se družně bavili, policajt u toho něco datloval do počítače a pak oznámil, že brokovnici zaregistroval jako prodanou, určenou k vývozu a vyřazenou z registru. To by prý mělo ulehčit jednání na letišti, protože můžeme celníky odkázat na registr zbraní, kde to sami uvidí. A že kdyby byly nějaké problémy, tak ať mu zavolají. To od něj sice bylo hezké, ale zavíral asi za půl hodiny a já letěl až v 8 večer.
Na Marcovi bylo vidět, že jeho svěrač si konečně může odpočinout, ať se teď stane cokoliv, už to není jeho problém. Vydali jsme se spolu s předstihem asi 4 hodin na letiště a zamířili do kanceláře policie. Tam si vzali všechny papíry, posadili nás do čekárny a začali úřadovat. Občas někdo prošel do kanclu, takže jsme dveřmi zahlídli, jak nad tím stojí ve třech a dohadují se. Začínám být nervózní, Marco jen tiše a trpělivě čeká. Po asi 20 minutách jeden vyšel, řekl nám, že si není jistý, jestli to italské povolení k převozu je dostatečným k vývozu, protože ten můj papír říká jasně import a ten italský jen transfer. Já to kurva věděl! A prý se jde někam dolů zeptat celníků, co oni na to a ať počkáme. Uběhne dalších 20 minut, začínám panikařit, ale Marco stále tiše a trpělivě čeká. Prý to bude v pohodě. Nechápu, kde bere ten klid. Najednou se policajt vrátí, beze slova kolem nás projde a zavře se zase v kanclu. Dostávám první infarkt, Marco jen začne něco brblat o tom, že má večer vánoční večírek a už by jel domů. Vole, teď mě tu nemůžeš nechat!!
Otevřou se dveře, policajt vyjde ven a prej OK, mám nervy na dranc. Ještě si prý máme zajít na check-in a tam nám dají vyplnit prohlášení k letecké přepravě, na který oni dají razítko a je to vše. Je mi docela divné, že nikdo nechtěl ještě vidět tu zbraň. Check-in otvírají v 6, což je asi tak za hodinku a zároveň to ale je zavíračka tohohle oddělení. Policajt nás ale ujišťuje, že na mě počká, načež Marco tedy oznamuje, že frčí pryč. Na moje námitky, že se bez něj dopouštím nelegálního držení zbraně jen v klidu řekne, že přece tihle policajti viděli, že jsme tam byli spolu, popřeje mi hezké svátky a mizí. Jdu si sednout někam stranou tak, abych viděl na check-in, obří pouzdro na flintu pod nohama a tiše a trpělivě čekám. Po hale korzují samopalníci a v jednu chvíli si to zamíří rovnou ke mně. Už mě mají, dostávám druhý infarkt. Přede mnou zpomalí, koukají na kufr opatřený třemi visacími zámky a pak na mě. Držím poker face a svěrač a kývnu na ně takovým tím kolegiálním způsobem, jako bychom spolu kdysi byli na misi v Afghánistánu. Kývnou zpátky a beze slova odcházejí, obnovuji dýchací funkce.
Na šestou přijde první ženská na check-in, tak se postavím do hloučku lidí s lyžemi. Paní něco stále buší do počítače, po 10 minutách už mám Italů a jejich posraného čekání na všechno plné zuby. Ve čtvrt na sedm se zatváří připraveně a všichni se k ní nahrnou. Paní sjede pohledem kufry, lyže, snowboardy a ukáže na mě. Dává mi ten zmíněný formulář a říká mi, že za kufr budu muset připlatit 60 euro. Odpovím, že kufr mám v ceně letenky, ale nemám absolutně čas se s ní dohadovat, takže beru flintu, papír a utíkám za policajtama. Pokud jste si mysleli, že na mě opravdu čekali, tak jste asi po tom všem ještě pořád nepochopili, jak to v Itálii chodí. Koukám na zamčené dveře, za kterými jsou všechny ty papíry, které jsme čtvrt roku vyřizovali, a mám chuť ten kufr otevřít a zahrát si na D-Fense.
Jdu zpátky na check-in a vysvětluju situaci, paní mě posílá k nějakým dveřím, ať to prý zkusím tam. Je to servisní vchod pro zaměstnance, nikde nikdo, tak tam chvíli stojím a tvářím se zoufale a nasraně zároveň. Všimnul si mě nějaký chlápek, vysvětlil jsem mu, že potřebuju policajta, tak zaběhnul dovnitř a fakt nějakého přitáhnul. Opět jsem mu vysvětlil situaci, on mě vzal dovnitř, kde byl stoleček a jeden bezpečnostní rám, kterým sem tam procházel personál letiště. Tahle místnost byla shodou okolností hned vedle té policejní služebny, policajt vylovil klíče a po chvíli přišel se všema papírama, Dio mio! Teprve tenhle chtěl otevřít kufr, zkontroloval vybití, výrobní čísla a pak jí dal nějakému chlápkovi, který ji i s kufrem prohnal rámem a nadšeně vyprávěl, že tenhle klacek zná z Call of Duty. Policajt dal razítko do papíru od báby, kufr zamknul, dal mi klíče a chlapovi kufr. Od té doby už ho nosil jen on.
Zpátky na check-in dostávám do prohlášení finální razítko, palubní lístek a na kufr obří oranžovou nálepku a visačku FIREARM. Doplácet nemusím nic, paní si myslela, že mám ještě jeden kufr s náboji. Jak může tenhle stát fungovat v takovém bordelu? S chlapíkem jdeme zpátky služebním vchodem, tentokrát přes rám procházím já, a výtahem sjíždíme někam do bludiště chodeb. Nakonec vyjdeme v odletové hale, kde se se mnou rozloučí, já ať prý jdu na gate a on kufr odnese do letadla. Doufám, že do toho mého, protože odchází na opačnou stranu. Ačkoliv jsem byl na letišti i na check-inu první, tak po všech těch procedurách nastupuju do letadla jako poslední. Za mnou hned zavírají dveře a roluje se ze stojánky. Mám vážné pochyby, že můj kufr je na palubě, uvidíme na Ruzyni.
Tam jdu na výdej nadměrných zavazadel, kde asi půl hodiny čekám s ostatními lyžaři na bágly. Občas se personálu někdo zeptá, kdy už to bude, ale jsou mimořádně zpruzelí. V Česku se holt čeká taky, ale netrpělivě a nasraně. Pak konečně přijely výtahem bágly, všechny kromě flinty, výborně. Ptám se, jestli ještě něco dorazí, ale mám prý dál čekat a neotravovat. Po chvíli mě to přestává bavit a chci vědět, jestli mám jít na reklamace zavazadel, protože je skoro půlnoc a mám všeho dnes už opravdu po krk. Otráveně odjel výtahem dolů a vrátil se s mým kufrem, prý ležel pod schodama. Kurva, co je to tu za čurbes, že se vám tu válí bouchačky po chodbách? Zavolali místní policajty, aby mi kufr vydali, což samozřejmě znamenalo další čekání, asi byli na obchůzce, jestli se jim na letišti neválí další nestřežené flinty.
Dorazili ve třech a prý jestli k tomu mám nějaké papíry. Zlomyslně jsem se usmál. Jestli mám nějaké papíry, jo? Vyskládal jsem před ně zbrojní průkaz, povolení k nabytí, zbrojní průvodní list pro trvalý dovoz, předběžný souhlas s dovozem zbraní, italský předběžný souhlas s vývozem zbraní, prohlášení k letu z milánského letiště, kupní smlouvu a Marcův výpis z registru. Nevěřícně na ten impozantní štos zírali, pak si to všechno šli ofotit, následně zkontrolovali výrobní čísla a vydali kufr. Kolem celníků už jsem prošel s cvičeným kývnutím afghánského veterána a někdy po jedné ráno, den před Vánoci, jsem flintu hodil pod stromeček a zcela vyřízený šel spát.
Mezi svátky jsem zašel na oddělení zbraní SPASku zaregistrovat. Museli zavolat šéfovou, aby jim pomohla vložit flintu do českého registru, tak nevím, jak to funguje s novými zbraněmi. Vydání průkazu zbraně pak byl definitivní konec téhle epické ságy.
Co jsem si z toho vzal? Předně jsem si připadal, jako bych byl první člověk v historii lidstva, který něco takového absolvoval, protože neznalost procedury na všech úrovních a stranách byla zarážející. Nejenže někde nevěděli, jaké papíry vystavit, ale jinde pak nevěděli, jestli jsou to ty papíry, které mají chtít. Výhoda je ta, že tím projde kdejaká chybka. Stačí před policajty vyskládat deset hutně orazítkovaných lejster a nikdo neřeší špatné číslo pasu, zaměněné datumy vystavení a platnosti, nevyplněné kolonky, neautorizovaný překlad nebo to, že se po letišti producíruje cizinec se zbraní.
Nevýhoda je pak ta, že to o to víc umožňuje subjektivní interpretaci pravidel jednotlivými lidmi. To zrovna v Itálii, kde úředník razí jen tu svoji pravdu, není úplně ideální. Jednou můžete bez problému projít a podruhé ve stejné situaci pohořet. Každopádně zde máte návod, který by šance na úspěch měl podstatně zvýšit. Navíc by měl být aplikovatelný pro všechny země EU. I my s Marcem už jsme se bavili o tom, že by mohla být legrace si to zopakovat, druhá SPASka by se mi hodila do foroty, než zase zpřísní zbraňové směrnice. Ostatně poslednímu zákazu samonabíjecích pušek se sklopnou pažbou unikla jen díky své délce.
Co se týká finančních nákladů, tak kromě brokovnice samotné se jednalo o 32 eur za italský vývoz. Dále 700 + 100 Kč za evropský ZP a nutný zápis nějaké zbraně. EZP sice není nutný, ale stejně si ho Italové všude ofotili s ostatními papíry, protože vzbuzuje mylný dojem, že jste způsobilí k nakládání se zbraněmi na území Evropy. 800 Kč stál ZPL spolu s předběžným souhlasem, 200 Kč povolení k nabytí a 300 registrace. K tomu 1000 za překlad, 100 za poštovné a 6500 za letenku. K tomu něco Marcovi na benzín, takže celkem zhruba 15 tisíc. Je-li to málo nebo moc za získání jinak nesehnatelné historické zbraně, to musí každý posoudit sám. Samozřejmě nepočítám desítky hodin práce, ale mně osobně to za to stálo.
Děkuji za nečekaně kladné reakce na tenhle miniseriál. Příště už se pověnujeme zbrani samotné.
23.12.2019 Redguy
Související články:
(300x známkováno, průměr: 1,28 z 5)