Jednoho sobotního dopoledne jsem se snažil zpříjemnit si dlouhou cestu autem poslechem rádia. Protože nesnáším reklamy, pouštím si obvykle ČRO dvojku. Místo relaxu jsem se ale jen šíleně nasral.
Doufal jsem, že uslyším pořad, kde už léta exceluje vynikající Luděk Munzar s pořadem Okouzlení slovem a o kterém jsem věděl, že jde někdy o víkendu. Jenže on se vysílá v neděli. Místo toho jsem se zaposlouchal do rozhovoru, který vedla redaktorka s člověkem, jehož hlas mi byl hodně povědomý. Pak jsem si vzpomněl. Hlas dostatečně charakteristický na to, abych jej rozpoznal i podle poslechů z nekvalitních kazet, které v osmdesátkách kolovaly mezi studenty a poslouchat je bylo in. Dvojice Jan Burian – Jiří Dědeček patřila k téměř zakázaným, a kdo nedokázal ocitovat alespoň jeden fór z jejich představení, byl mezi námi „intelektuály“ tak nějak mimo hru.
Při této melancholické vzpomínce mi však došlo, o čem pan Dědeček mluví a začal jsem pomalinku pěnit. Zaprvé jsem se dozvěděl, že tento pán si za moje prachy a bez mého vědomí cestuje po světě. Jeho cesty totiž financuje „nezisková organizace“ napojená na výživný cecík České televize. Dále jsem se dozvěděl, za jakým účelem ten pán objíždí svět – sbírá rukopisy disidentů v zemích, které sluníčkáři určili jako nedemokratické, nechá je v Čechách vytisknout a pak je veze zpátky do této sluníčkáři nepostižené země. Patrně to zas tak riskantní nebude, protože opravdová diktatura by takového kurýra zhaftla a nepustila. Jen mi opět přišlo líto, že platím státu výpalné.
Závěrem však ten pán pronesl něco, z čeho mrazí. Vyprávěl o svých knížkách a o tom, jak píše pro děti, a najednou z něj vypadlo přibližně toto: „Píšu své knihy tak, aby je přijaly i děti voličů Tomia Okamury. Když už nejsme schopni převychovat tupé rodiče, musíme převychovat jejich děti.“ To není citát, ale smysl onoho výroku. Nevhodnost až nezákonnost prezentace politických názorů ve veřejnoprávním médiu v tuto chvíli nechme stranou.
Já si to přeložil tak, že podle pana Dědečka je SPD nějaká fašistická organizace za hranou zákona a lidé, kteří je volí, jsou vlastně tak trochu zločinci nebo minimálně blbci. Mě osobně je každopádně nějaká SPD u zadele, jako všechny ostatní strany, které jsem nevolil. Ale necítím se dostatečně morálně silný na to, abych označil pičusem každého, kdo nedal hlas té „mojí“ partaji.
Každý desátý volič v minulých volbách ale dal SPD hlas. Pokud jsme demokraté, „můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je tak to jediné, co s tím můžeme dělat.“ Stejně jako se další mnozí z nás musí smířit se skutečností, že třicet procent volilo Babiše a dalších pět Kalouska.
Ostatně podobné výklady pojetí demokracie jako onoho sobotního rána jsme slyšeli od mnohých reprezentantů pravdy a lásky po nedávných prezidentských volbách, kdy byla přána smrt nejen vítězi voleb, ale i části hloupých, starých lidí, kteří toho pána volili. Pan Dědeček v tom není sám.
Když tedy shrneme sluníčkářské pojetí demokracie, může to vypadat nějak takto:
Lidé, kteří volí kohokoli jiného než my, nosiči pravdy a lásky, jsou duševní mrzáci. My sluníčkáři bychom se je měli snažit převychovat, nebo počkáme, až vychcípají. Do té doby je ostrakizujme (další z módních slov) a urážejme při každé příležitosti. Děti těchto podlidí je třeba přepnout do sluníčkářského módu všemi dostupnými prostředky. Nechť mír dál zůstává s touto krajinou.
Zakázat, izolovat, převychovat… To už tady přeci ale bylo, nicht wahr?
20.5.2018 PaKo
(330x známkováno, průměr: 1,51 z 5)