411: Lessons learned

Featured Image

Příběh, který se zdánlivě moc nového zákona o provozu netýká, přesto má s ním ale úzkou souvislost.

Nový zákon byl už na těchto stránkách probrán snad ze všech stran. Jakožto jeho odpůrce se proti němu snažím bojovat zde zavedeným stylem pana Klobouka.
Počet nehod podle ministerské propagandy brutálně klesá, slyšte proto příběh o jedné z nich, která se ve statistikách neobjeví.

Jak jste asi už všichni pochopili, účastníkem této nehody jsem byl já osobně. A co si budeme zastírat, já byl dokonce ten, který ji svou nepozorností způsobil. Ale všechno popořadě.

Jsou dny, kdy se nám všechno daří, a jsou dny, kdy nás posere holub, jak říkala moje babička. Tohle byl jeden z nich. Ne úplně jednoduchý den v práci se podepsal na mém psychickém stavu, takže obvykle bezproblémová šestikilometrová cesta z práce se změnila skoro v horor, kdy se mi zdálo, že blbnou snad úplně všichni. Nic neobvyklého, řeknete si možná. Jenže pokud je člověk v perfektní kondici, dokáže sám svým předvídáním většinu chyb eliminovat, a navíc nepřispívat těmi vlastními.

To se mi sice částečně dařilo, až do okamžiku, kdy už to mám domů jen co by kamenem dohodil a zbytek doplivnul. Ono místo je sjezd z páteřní pražské komunikace, ulice Liberecké, na prosecké sídliště, kterým před zaparkováním před honosnou rodinnou vilou musím projet.

V místě se kvůli stavbě metra a zúžení do jednoho pruhu tvoří kolony, zejména přičiněním prudce inteligentních řidičů MHD, jimž samozřejmě zablokování křižovatky nečiní vůbec žádný morální problém (á propos, věděli jste, že podle 411ky už se to může?). Díky tomu auta, přijíždějící z vedlejší, tedy z Liberecké, musí čekat na milost těch, co křižovatku ucpali, a spoléhat na to, že je někdo pustí. Nehledě na to, že po hlavní se vůbec nesmí přijíždět, nejste-li autobusem MHD, protože je tam prostě zákaz vjezdu. Pouštění vozidel z vedlejší se obvykle děje, čímž se doprava udržuje alespoň na nějakém stupni průjezdnosti.

Ale také je to kámen úrazu, začneme-li konečně hovořit o dané nehodě. Jako každý den, i já se poslušně sunul s kolonou, a čekal, až se zařadí auta přede mnou. Rychlost posunu kolony je tak 5 km/h stylem krok-sun-krok. Konečně i auto přede mnou dostalo pokyn od řidiče, přijíždějícího po hlavní, aby se zařadilo. Řidič se tedy pětikilometrovou rychlostí rozjel, a já v dobré víře, že svůj manévr dokončí (nic mu v tom nebránilo), začal sledovat pokyny řidiče na hlavní silnici. Po jeho pokynutí jsem se rozjel, ale místo hladkého průjezdu přišla ranka a auto se zastavilo. Správně jste pochopili, že o zadní nárazník auta přede mnou.

Tady si dovolím trochu ubrat ze strhujícího tempa vyprávění, a neodpustím si drobné zamyšlení. Nevěřím na to, že v Passatech, Oktávkách a jiných produktech wolfsburského koncernu, vybavených chrochtacími nadmotory, jezdí jen a pouze zmrdi. Nicméně už první pohled, zhruba pět minut před stykem, na kapotu zavazadlového prostoru vozu, jenž se měl stát mou Nemesis, mě měl varovat. Ano, i zde se skvělo TDI, navíc f červeným íčku a déčku. A nelhalo…

Takže vinou mé nepozornosti jsem lehce ťukl do nárazníku auta přede mnou. V předtuše toho, jak podobná ťuknutí dopadají (tedy že obvykle vítězí vyšší nárazník předního auta, což většinou odnáší některý z ozdobných prvků zadního vozu, například světla nebo blinkry), jsem si preventivně řekl, že jsem debil, a vylezl z vozu.
První obhlídka vozu přede mnou napověděla, že se vůbec nic nestalo. Pasáta jsem svým zákrokem vytunil tím způsobem, že jsem mu ze zadního nárazníku setřel špínu.

Než jsem stačil obhlédnout i svoje auto (říkejme mu třeba Getz), stačil se vzpamatovat i řidič německého zázraku z bazaru Řepák a syn kdesi v Hnojové Lhotě ve Středočeském kraji. Na má slabá slova omluvy reagoval slovy „Co děláš debile?“. Vědom si svého nevýhodného postavení viníka nehody jsem mu neodpověděl obvyklou formulkou o špatné paměti, která si nevybavuje společenskou příležitost, při které jsme přešli od formálního oslovování k familiérnímu tykání, ale zopakoval omluvu. Jsem povaha mírná, a nečiní mi problém přiznat chybu, pokud ji skutečně udělám.

Ještě jsem mu zopakoval pohnutky, které mě přiměly k rozpohybování všech koníků, které má korejský výrobek pod kapotou, načež se vidlák jal se svoji přítelkyní zkoumat skutečný lak nárazníku pasáta, který byl konečně po několika letech vidět.

I já jsem usoudil, že můj vůz není nijak poškozen, až na uvolněnou RZ, proto jsem slušně navrhl, že pokud s jejich vozem nic není, mohli bychom opět uvést auta do pohybu, abychom neblokovali křižovatku.

Odpověď druhého účastníka nehody, jemuž přišla na pomoc přítelkyně či manželka, mě úplně dorazila: „Říkals něco, ty čů*áku?“ Po zopakování názoru o pouštění a uvolnění křižovatky, pokud nemá nějakou škodu, se pokusil sloupat nepoškozený lak, což se mu samozřejmě nepodařilo a zopakoval něco o pánském přirození, což zřejmě patřilo mě, nastoupil do nadauta, a bez očekávané fyzické likvidace mé osoby odjel blokovat následující křižovatku, neuměje si najet kvůli odbočení doleva.

A jaké jsou tedy ty lessons learned, zmíněné v titulku, a souvislosti s novým zákonem? Je to jednoduché. Vrchní lebkoun Šimonovský se nám snaží namluvit, že jedinou cestou ke snížení nehodovosti na českých silnicích je represivní, navíc blbě napsaný zákon 411. Bohužel si neuvědomuje, že hlavní příčinou současného stavu, je absolutní nedostatek elementární slušnosti, který vládne všeobecně v celé společnosti. A ten se nějakým direktivním nařízení prostě nedostaví.

Jako viník nehody, a jako slušný člověk, jsem se snažil drobné ťuknutí řešit slušně, ostatně, kdybych si nějak vyskakoval, asi bych si zasloužil přes držku. Nicméně jsem očekával, že i druhá strana, byť v právu, se bude chovat slušně. Něco jako: „Omlouváme, nedával jsem pozor, máte nějakou škodu?“ „Ne, je to v pohodě, trochu jsme se se ženou lekli, myslím, že to můžeme uzavřít.“ „OK, děkuji, jsem rád, že se vám nic nestalo.“

Výsledek by totiž byl naprosto stejný, tedy to, že jsme oba bez poškození vozidla odjeli, jenže by odpadli dva vystresovaní řidiči, a tím pádem i možnost dalších chyb. Takhle se u mě mísil stud, že se mi to stalo, se naštváním na to, že jsem natrefil na dacana, a on ještě navíc začal pěnit a tím pádem u něj již tak vrozená agresivita ještě vygradovala, čímž ještě vzrostlo riziko, že příště podobnou blbost udělá on.

Ještě jednou se tedy řidiči tmavomodrého passata se středočeskou poznávací značkou omlouvám, a děkuju za ponaučení nejen o tom, že příště si mám dávat bacha na dopravní situaci (já vím, byla to fakt školácká chyba), ale i o tom, že slušné chování je zřejmě v této zemi tabu.


15.8.2006 Venoušek
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
132x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:06

Reklama

D-FENS © 2017