Píše se rok 2008. Sociální demokracie před dvěma lety potřetí za sebou vyhrála volby do poslanecké sněmovny a sestavila koalici s komunisty. Státní dluh České republiky dosáhl dvou a půl bilionu korun. Jen úroky spolykají ročně 8% HDP. Výše sociálních dávek již překročila 1.5-násobek průměrné mzdy. Na příjem nad 25000 Kč měsíčně je uvalena daň ve výši 136%. Práce je po právhu trestána. Nezaměstnanost dosáhla 35%.
„Jestli to takhle půjde dál, tak nás pověsej na kandelábrech. I ta Brazílie je na tom líp.“ dí Škromach, od voleb v roce 2006 předseda vlády.
„No, pořád ještě můžeme aktivovat Lidové milice. Flinty ještě máme.“ uklidňuje jej Jiří Dolejš z koaliční KSČM, toho času ministr financí.
„Co jsme sakra udělali špatně? Vždyť jsme přece udělali všechno pro blaho našich občanů a mysleli jsme to upřímně!“
„Blaho neblaho, máme devět a půl milionu politických oponentů.“
„To není tak špatné. S tím se dá ještě dostat za dva roky do sněmovny.“
„Bojím se, že nedá. Ten zbytek jsou kojenci.“
„Tak to je opravdu zlé. Ještěže vodsud vede ta chodba do metra.“
„Zdeňku, možná by tu jedna možnost byla.“
„Ano, Jiří?“
„Slyšel jsem o nějakém Rootovi. Kdysi psal takové ty pravičácké žvásty o tom, jak má fungovat hospodářství, na internetu, od té doby, co je Internet na radu přítele Putina na povolenku, to pokoutně káže nespokojeným. A poslouchají ho.“
„A myslíš, Jiří, že když ho podpoříme, že nás příště zvolej? Příště už ty volby tolik zmanipulovat nemůžem, už teď do toho furt strkaj nos různý panáci z Bruselu.“
„No kdyby to nevyšlo, Zdeňku, tak to aspoň můžeme hodit na něj.“
„Nebo na něj hodíme ty současný sračky, ehm, hospodářské obtíže.“
„Jasně, konečně budeme mít viníka.“
„A myslíš, že nám to sežerou?“
„Asi ne, co?“
„Ale možná by nám mohl poradit, co s tím.“
„Dobře, zavolám Grebeníčkovi, snad na něj bude mít kontakt.“
Dolejš zvedá telefon a volá po nejdůležitější telefonní lince sociálně-komunistické říše o kilometr dál, do kachlíkárny na Letné. Tam vládne tvrdou rukou Miroslav Grebeníček, současný to ministr vnitra: „Slyšel jsi o tom Rootovi, Mirku?“
„Slyšel. Je slizkej jak úhoř. Ještě jsme ho nechytili. Občas nám na ministerstvo pošle pohled z Filipín nebo z Kanady. Ale my víme, že je stále v Praze. Předevčírem můj náměstek Macháně šel po Václaváku, kdosi s odznakem ČSSD na klopě ho požádal, jestli by mu nepřipálil doutník a když přišel domů, našel v kapse kabátu jeho vizitku. Tady je telefon: 224288995.“
„Takže my na něj máme telefon?“
„To je do telefonní budky na Venclu. Hlídáme jí, ale nic podezřelého.“
„Jak je to možné?“
„Pátrá po tom už týden půlka mých lidí. Ta druhá kontroluje lékárničky a náhradní žárovky v souladu s tim usnesenim vlády vo bezpečnosti toho, ééé, silničního provozu. Od tý doby, co jste vyhodili z Telecomu ty techniky a máme tam už jenom zahraniční managery a konzultanty, tak nevím proč, ale máme furt s něčim, ééé, potíže.“
„Aha, to je jedno. Hlavně že máme to pitomý číslo.“
Zdeněk Škromach zvedá telefon a vytáčí číslo. Po osmi zazvoněních se z telefonu ozývá: „Do diet na hubnutí nedělam.“
„Zdeněk Škromach, předseda vlády České republiky, dobrý den.“
„Něco co nevim mi neřekneš? A už teď mi lžeš!“
„Ale já přece jsem Škromach.“
„To víme, ale ve skutečnosti bys byl nejradši, kdyby každej můj zatracenej den byl ten nejhorší, jakej si dovedeš představit.“
Dlouhá trapná pauza.¨
„Promiňte pane Root, myslím, že si netykáme.“
„To máš teda pravdu, netykáme si. Já ti tykam. K věci, rozhodně se nehodlam nechat najít tvejma čmuchalama.“
„Tak, víte, máme problém.“
„Ten máme už hodně dlouho. Menuje se ČSSD.“
„Na tohle fakt nemám náladu!“
„Tak mi nevolej. píp, píp, píp, píp.“
„Sakra, zavěsil!“
Škromach vytáčí znovu telefonní číslo… dvě zazvonění… „Tak co, už máš náladu?“
„Víte, potřebujeme tento stát dostat z těch, ehm, problémů, ve kterých jsme.“
„To je jednoduché. Podej i s celou tou svojí partou demisi.“
„Obávám se, že tak jednoduché to zase není. Potřebujeme tento stát oddlužit.“
„Hmmm. Sice vim jak na to, ale že by se mi chtělo ti pomáhat, to zrovna ne. Ale když se to neudělá, tak to tu odnesou všichni.“
„Takže nám pomůžete?“
„Dobře, nejsem taková svině jako ty a tvý parťáci. Chceš to udělat jednoduše, nebo poctivě?“
Dlouhá trapná pauza.
„A o kolik složitější je udělat to poctivě?“
„No, museli byste zahodit volební program a zreformovat úplně všechno. Pak tak deset let počkat a když to uděláte dobře, tak to bude fungovat.“
Dlouhá trapná pauza.
„Ale mezi tím lidi zvolí někoho jinýho a nás pověsej!“
„Velmi správně.“
Dlouhá trapná pauza.
„A co kdybychom to chtěli udělat jednoduše?“
„Dobře, ale zadarmo to nebude.“
„Co chcete?“
„Píšeš si?“
„Moment“ Škromach hledá tužku a papír. Už je má. „Píšu si.“ „Pro začátek zrušíte nutnost mít povolenku pro přístup k Internetu. Dále – Grebeníčkovi nohsledi mi dají pokoj. Vyhodíte od policie plukovníka Vojtěchovskýho bez nároku na policejní penzi, zrušíte ten jeho odbor boje se zločiny proti sociálnímu smíru a propustíte všechny, které on a jeho odbor dostali do basy. Je na čase, abychom měli opět svobodu i po projevu. Začnete připravovat novelu trestního zákona, která zruší trestné činy „Narušování sociálního smíru“, „Spekulace“ a „Podrývání autority veřejného činitele“, což zveřejníte pozítří v pravidelnym komuniké. I na ten zbytek máte čtyřicet osm hodin. Pokud to nestihnete, tenhle telefonní hovor odvysílají všechny televizní a rozhlasové stanice v zemi – a ani o tom nebudou vědět.“
„Na to nemám pravomoc. To musí odhlasovat sněmovna a ta to tak rychle nestihne. A vůbec, nevíme, jestli to vaše řešení bude fungovat.“
„Bude. A ty to stihneš, pokud to opravdu nechceš státní bankrot nebo revoluci. Obojí pro tebe znamená v lepšim případě společnou celu s nějakym sadistou. Jo, a už jenom čtyřicet sedm hodin a padesát devět minut. Bejt tebou, tak neztrácim čas.“
Dlouhá trapná pauza.
„To je vydírání!“
„Jo, myslim, že je.“
„A nepříčí se vašemu svědomí nás vydírat?“
„Příčí se mému svědomí kohokoli vydírat. Ale ještě víc se mi příčí svinstva tvojí vlády.“
„Musíme se o tom poradit.“
„Tvůj problém. píp, píp, píp, píp.“
„Zase zavěsil. Co teď.“ ptá se Škromach Dolejše
„Ví, co chce. A je slizkej jak had.“
„To jo. Ale co nám zbejvá? Buď splníme, co chce, nebo nejen, že nevyřeší náš problém, ale ještě budeme mít na krku další skandál.“
„Hmmm. Myslíš, že zvládne ten rozhovor odvysílat?“
„Chceš to snad zjistit?“
Dolejš se zamyslel. Hlavou se mu hnaly myšlenky na to, jak se asi šíří televizní signál éterem a jak se do něj dá dostat něco, co vrchní cenzor Ivan David neschválil. Nakonec si uvědomil, že nemá takový technický background, aby to dovedl posoudit. Nakonec řekl: „Ransdorfa se ptát nebudu. Pořád se mi snaží dostat na kobylku a tímhle bychom mu třeba dali návod.“
„Tak. Grosse, Jahna i Sobotku máme sice v base, ale vrchní alkoholik je teď na jejich straně a pokud se nějak domákne, co chystáme, tak budeme mít další problém.“
„Nezapomeň, že Gross i Jahn jsou mezi těmi, co chce tendleten Root také pustit.“
„Myslíš, že s ním máme zkusit vyjednávat?“
„Můžeme to zkusit.“
Škromach znovu vytáčí telefonní číslo… čtyři zazvonění… „tak ty bys chtěl vyjednávat?“
„No, řekněme, že bychom chtěli navrhnout nějaký kompromis…“
„Myslíš, že máš na to, abys se mnou vyjednával? Dobře. Takže další požadavek je zrušení daňového pásma nad 25000 Kč se sazbou 136%.“
„Ehm, to nepůjde tak rychle.“
„Fajn. Tak přidáme ještě jeden požadavek -„
Zoufalý Škromach hlas na druhém konci linky přerušil: „Tak dost! My toho po vás vlastně tak moc nechceme.“
„Takže mé požadavky akceptujete?“
„No to jsem neřekl.“
„Fajn. Piš si – „
„Počkejte. Víte, ty vaše požadavky se nám sice vůbec nelíbí, ale máme vlastně na vás jen takovou prosbu.“
„No tak dobrá, co to je.“
„Víte, pokud bychom propustili všechny, tak jak chcete vy, tak bychom museli propustit i některé lidi, kteří by nám mohli to oddlužení trochu skomplikovat.“
„Jmenovitě?“
„Gross, Sobotka, Jahn.“
„Jednou rudej, navždy rudej, tak nějak se to u vás říká, ne? Pro mě za mě, socany a komouše si v base klidně nech. Beztak jinam nepatří…“
„Věděl jsem, že budete mít pochopení…“
„Tak to by stačilo. Upřímně – shledat se s tebou nechci, dobrou noc ti taky nepřeju. Píp, píp, píp, píp.“
Škromach také zavěsil a obrací se na Dolejše „Tak aspoň tuhle starost můžeme pustit z hlavy. Teď zavoláme naše asistenty, aby na tom začli pracovat.“
(pokračování příště…)
(Zatím nikdo nehlasoval)