Zámek, kde jen dělali svoji práci

Featured Image

V článcích na tomto webu se opakovaně dotýkáme situací, se kterými se běžný občan těžko vypořádává – totiž s případy zcela amorálního a odsouzeníhodného počínání věřejných činitelů, především úředníků a policistů, které veřejnost porytecky omlouvá tím, že „jen dělají svoji práci“. Pro lidi, kteří věří na „dělání své práce“, stejně jako pro fanoušky nazi gagdetů, mám super tip na výlet. Není to vůbec daleko.

Sekundárně je výlet dobrý také pro všechny skalní zastánce euthanasie, protože se téměř zadarmo dozví, do jak zvrhlých konců se zvrtne institucionalizovaná „krásnosmrt“.

Zámek Hartheim se nachází asi 10 km západně od Lince v Horním Rakousku. Renesanční zámek situovaný v malém městě Alkovenu vypadá zcela mírumilovně, není to žádný Castle Wolfenstein a proto nebudete věřit, co se odehrávalo za jeho zdmi. Hartheim jetotiž místo, kde všechno začalo.

Pokud by někdo hodlal namítnout, že výlety do různých bývalých koncentráků v okolí jako Dachau nebo Flossenbürg jsou opruz a je to dobré tak maximálně pro školy, tak mu musím dát za pravdu. Skutečně to není moc zajímavé, protože expozice jsou příliš prefabrikované, politicky korektní, dávají si velký pozor, abyste neviděli přes strom les a hlavně tam neřeknou to hlavní. Hartheim je jiný, protože absolutně nečekáte to, co se dozvíte (pokud natrefíte na dobrého průvodce).

Jako teoretickou přípravu doporučuji si nastudovat něco o akci, která dostala po válce označení „Aktion T4“. Nejednalo se o slevy na užitkový Volkswagen, ačkoli o dodávkových autech a jejich emisích také krátce pojednáme. Jednalo se o program státem řízeného usmrcování nevyléčitelně fyzicky nebo duševně nemocných, postižených nebo přestárlých osob na území Třetí říše. Program byl spuštěn v roce 1939 a zastaven v roce 1941, zastavením programu však neskončilo zabíjení, pouze pokračovalo v rámci jiných programů. Cílem bylo „dopřát milosrdnou smrt“ (to je volný překlad oficiálního vyjádření) osobám, které si podle propagátorů programu nezasloužily žít. Při státním posuzování, kdo si zaslouží žít, hrálo hlavní roli ekonomické hledisko (schopnost generovat hodnoty pro společnost, později přispívat k válečnému úsilí – podobnost se současnou doktrínou daňového otroctví je skutečně pouze dílem čtenářovy fantazie) a později samozřejmě rasové hledisko. Velmi detailní článek na toto téma najdete zde (v němčině).

Pro realizaci programu byla vytvořena státní istituce s názvem Říšské společenství léčebných a zaopatřovacích ústavů („Reichsarbeitsgemeinschaft Heil und Pflegeanstalten“), která provozovala síť „léčeben“, především na území Rakouska.

Prakticky to probíhalo tak, že běžné lékařské instiituce jako nemocnice a blázince vyplňovaly dotazníky, kde se hodnotily různé aspekty každého pacienta pomocí znamének „+“ a „-“ (něco jako současný bodový systém hodnocení řidičů, který však oproti nacistickému hodnocení pacientů postrádá pozitivní složku). Kdo měl moc mínusů, pro toho jednoho dne přijel autobus. Zpočátku se používaly k usmrcování bezperspektivních jedinců injekce, ale po úspěšných testech v Polsku po jeho obsazení se přešlo na produktivnější plynování oxidem uhelnatým, což vyžadovalo vybudování plynových komor. Celkem se odhaduje, že v rámci Akce T4 bylo usmrceno 70.000 osob.

Německý stát učinil v souvislosti s Akcí T4 několik poznatků. Předně se ukázalo, že něco takového lze před veřejností utajit, a to i za mírových okolností. Dále se ukázalo, že státní aparát je schopen něco takového pokrýt, pokud se mu to řádně podá, a to včetně lékařů, lékařského a pomocného personálu. Také se podařilo vyřešit technickou otázku, jak dostatečně rychle a ekonomicky usmrtit velký počet lidí.

Proč je návštěva Hartheimu jiná? Pokud se vydáte zkoumat historii do nějakého bývalého koncentráku provozovaného SS, tedy ozbrojenou složkou nacházející se někde mezi politickou policií a politickou armádou, tak nějak čekáte, že tady se muselo dít něco bestiálního. Hartheim ovšem SS neprovozovala. Jak řečeno, provozovala ho civilní instituce. Po lékařské stránce jej vedl neurolog, který současně šéfoval nedalekému normálnímu blázinci, jeho zástupcem byl rovněž civilní lékař. Hlavním úkolem lékařů bylo nejen usmrcování osob (podle vnitřní směrnice musel oxid uhelnatý do komory vpouštět lékař) , ale také vyšetření před „terapií“, ohledávání obětí „po terapii“, vedení „dokumentace“ včetně vymýšlení fiktivních příčin umrtí tak, aby to vypadalo věrohodně. O chod ústavu se starala policie, jmenovitě německý policista jménem Wirth, který měl kromě vedení „léčebny“ na starosti logistiku „pacientů“, rozesílání dopisů pozůstalým, kompletaci a zasílání uren a další podobné úkoly. K personálu dále patřili početní úředníci, lékařský personál a řidiči autobusů. Samozřejmě ovšem také spalovači mrtvol pracující na směny u třech pecí, protože „integrované řešení“ v Hartheimu zahrnovalo i spálení v krematoriu, kvůli kterému bylo nutné do stavby zámku poněkud neorganicky včlenit komín. Když obyvatelé přilehlé obce Alkovenu začali pokládat otázky, proč jezdí lidé do zámku pouze dovnitř a nikoli ven, a proč ten kouř z nového komína tak smrdí, bylo jim Wirthem vysvětleno, aby se hloupě neptali a ten smrad že je ze špatného topného oleje.

Velitel Wirth byl rovněž zajímavá osoba. Od roku 1910 přislušník uniformované policie, později detektiv a kriminální komisař ve Stuttgartu, byl na podzim 1939 zproštěn funkce u policie (stejně jako hodně jeho kolegů) a začal dělat svoji práci u SS. Přičítá se mu celá řada zlepšováků na poli zabíjení lidí, jako například pojízdné plynové komory – dodávková auta s výfukem zavedeným dovnitř. Wirthovi vadilo, že oxid uhelnatý v lahvích, který se používal v Hartheimu, stojí moc peněz a vyrábějí je soukromé firmy, které jednak mají příliš velký profit a také by mohly mluvit o jeho spotřebě a účelech, na který ho používá. Stejně tak během své pozdější kariéry různých nyní již „plnohodnotných“ koncentračních táborech vytvořil Wirth propracované systémy, které měly zajistit mezi vězni klid, včetně pověstného udržování vězňů neustále v běhu, aby neměli čas přemýšlet o tom, co se kolem nich děje a nezmohli se na žádný odpor. Wirth příležitostně pronášel proslovy k židům, kteří právě dorazili do koncentračního tábora Belzec, a ti mu tleskali, protože se jim to líbilo. Ne všemi byl však přijímán kladně, i členové SS byli ohromeni jeho brutalitou a jeden přeživší žid z Treblinky popsal Wirtha jako „kriminálníka od narození“, což s ohledem na jeho třicetiletou praxi v policejním sboru bylo nefér a pokud by se takového vyjádření dopustil na adresu nějakého policisty v dnešní době, skončil by u soudu. Wirth byl později jedním z pilířů „Akce Reinhard“, ale o té zase příště. Každopádně jeho nadřízení se mu nakonec ani pořádně neodvděčili za to, jak dělal svoji práci. Když viděli, že teče do bot a že by policejní hovado Wirth mohlo mluvit, pověřili ho velením nad protipartyzánskou jednotkou na pomezí Slovinska a Itálie. Tam podobně jako jiný velký evropský integrátor záhy zjistil, že projíždění se v kabrioletu po horkém území není dobrý nápad a nějaký slovinský partyzán mu ustřelil šišku. Je škoda, že major Christian Wirth nemá v ČR lepší mediální coverage, furt se tady omílá Mengele a Höss, to je škoda. Právě Wirth byl jedním z hnacích motorů vyhlazovacího procesu. V tomto článku se například autor řečnicky ptal, proč osoby přivážené v trasnsportech něco nezkusily, jiné lidi zase neustále zajímá, proč k ovládnutí takové masy lidí stačilo pár esesáků. Ve Wirthově C.V. je odpověď, jednalo se o propracovaný systém jednoduchých psychologických triků, kombinaci nátlaku a různých klamů, které se nápadně podobají způsobům, kterým dnešní establishment ovládá celou společnost.

V Hartheimu tedy všichni dělali svoji práci, a dělali ji pořádně, protože od dubna do října 1941 stačili v Hartheimu usmrtit 18.000 osob, což vychází asi na 100 denně. Personál zámku čítal v době realizace akce T4 asi 70 osob. Akce T4 byla v roce 1941 zastavena na nátlak římskokatolické církve, která se těchto věcech dozvěděla skrze personál odesílajících ústavů, kterým byly nezřídka řádové sestry. Na tom zase vidíme, že k „dělání svojí práce“ existuje alternativa. Z věcného hlediska se ale moc nezměnilo, o „bezperspektivní“ se jen začala „starat“ jiná instituce, už ne civilní, ale SS-Wirstchaft u. Verwaltungsamt neboli Hospodářský a správní úřad SS (akce 14f13). Tím se začala psát další temná kapitola zámku v Hartheimu, která trvala až do roku 1944.

Zejména mě zaujal jeden muzejní exemplář, a to sice pomůcka k posuzování barvy očí. Je vidět na fotce zde nebo zadejte do googlu „nazi eye color chart“ nebo něco podobného. Na něm se dá skvěle demonstrovat, jak vrtkavé to je s tím, kdo „dělá jen svoji práci“. Jednalo se o sadu dřevěných rámečků, v jednom je v plechové šabloně vloženo osm umělých očních duhovek odstupňovaných podle barvy. Jak známo, barva oči hrála roli v posuzování rasové čistoty, oči nevhodné barvy tedy byly „-“. Je to perfektní vynález, zejména z hlediska „dělání své práce“. Kdyby lékař, úředník nebo policista řekl, že podle barvy oční duhovky rozhoduje, kdo přijde zplynovat a kdo ne, bylo by to samozřjmě skandální, neúnosné a zavrženíhodné. Jinak to bude, když z toho uděláte proces. Budete mít tři pracovníky, lékaře, úředníka a policistu jako měli v Hartheimu, ti budou mít svoje agendy a všechno to bude v pořádku. Lékař bude používat svoji státem schválenou pomůcku pro posuzování barvy očí. Na tom není nic závadného, je to prostě jen provádění vyšetření jako každé jiné. Bude „dělat jen svoji práci“, vyšetřovat. To je obhajitelné. O místnost dál bude sedět úředník a ten bude vyhodnocovat lékařské zprávy a psát „+“ nebo „-“. I on „jen dělá svoji práci“, vyhodnocuje lékařské zprávy, na tom není vůbec nic špatného. Třetí také „jen dělá svoji práci“, organizuje transporty podle seznamů s plusy a mínusy, které mu dodalo správní oddělení. Všichni dělají svoji práci jak nejlépe umí, provzuje svoji „agendu“, nikdo nedělá nic špatného a o pár poschodí níže se pálí lidé v peci.

A zapomněl jsem zmínit, všechno to bylo zcela v souladu s tehdy platnými zákony a komu se to nelíbí, může si jít lobbovat do Reichstagu nebo si založit vlastní stranu a porazit NSDAP ve volbách, které se ovšem nekonají.

Stránky zámku Hartheim najdete zde (tč. hlásí databázovou chybu). Do města Alkoven je to od hranic asi hodina jízdy a pokud nechcete platit za rakouskou dálníční známku, můžete jet přes Bad Leonfelden, trvá to jen asi o deset minut déle než po dálnici. Muzeum je otevřeno od 10 do 17 hodin. Kvalita průvodců je proměnlivá a ne všechno je přeloženo do angličtiny.

 


03.02.2019 D-FENS

12345 (396x hodnoceno, průměr: 1,10 z 5)
29 044x přečteno
Updatováno: 3.2.2019 — 21:41
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!