Dovolím si zde napsat něco, co sice nikdy neřekl Voltaire, ale považuji to za velmi aktuální: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.“

Naše děti se ve státních školách učí (ačkoliv přesnější výraz by byl „jsou indoktrinovány“), že žijeme ve společnosti, kde máme svobodu slova; totéž se lze dozvědět z médií, od politiků a skoro je to už jedna z těch věcí patřících do kategorie „to přece ví každé malé dítě“. Na adresu režimu, který v této zemi existoval před rokem 1989, se často můžeme doslechnout, že tehdy svoboda projevu nebyla, lidé mohli být za projevení svých názorů perzekuování, což je otřesné, zatímco dnes… …jak je tomu dnes? V současnosti svobodu slova přece máme, tedy až na pár naprosto pochopitelných výjimek, protože určité […]

Složité problémy, ke kterým je možné zaujmout stovky a tisíce různých stanovisek, bývají typicky přesně ty, které rozdělí společnost na právě dva tábory; Charlie pak představuje naprosto typický příklad: buď jím jste, nebo nejste, už z definice si nelze vybrat nic jiného, takže není ani třeba upozorňovat, že kdo není s námi, je proti nám, neboť to plyne ze samotné sémantiky jazyka, což považuji za lehce otravné. Kdo by měl náhodou potřebu se ptát, zda jsem Charlie, pak normální odpověď patrně zní, že nikoliv, protože s časopisem Charlie Hebdo nemám nic společného a jeho obsah, který se ke mně dostal, […]