K napsání tohoto článku mě vedl dlouho sílící dojem, že se průzkumy veřejného mínění staly nejen hlavním nástrojem komunikace mezi voliči a volenými, ale i hlavním argumentem politických diskusí.
Protože nemám rád citáty a klišé, uvedu na úvod tři klišoidní citáty:
„There are three kinds of lies: lies, damned lies and statistics.“ (Benjamin Disraeli)
„The only statistics you can trust are those you falsified yourself.“ (Winston Churchill)
„Nejlepším průzkumem veřejného mínění jsou volby.“ (neznámý vojín)
V ideálním případě funguje zastupitelská demokracie tak, že kandidát popř. jejich sdružení ve formě politické strany představí svůj program a volič pak dá svůj hlas těm kandidátům popř. jejich sdružením, jejichž program mu je nejbližší. Po konci volebního období volič sečte politikům účet a svou další volbou buď vyjádří svou spokojenost, nebo vyvodí jejich politickou odpovědnost.
Tato politologie pro prvňáky však u nás neplatí. Komunikace mezi voličem a jeho zástupci byla až na samou hranici volebního zákona nahrazena průzkumy veřejného mínění. Ty mají tři následující významné vlastnosti:
1) Zkoumají názory desítek, maximálně stovek tzv. respondentů a z nich pak prapodivnými postupy „vypočítávají“ názory celé veřejnosti.
Obhájci různých humanitních pavěd zde budou jistě argumentovat tím, že průzkumy probíhají podle zaručeně spolehlivého statistického klíče, podle kterého lze z malého vzorku učinit poměrně přesné závěry ohledně názorů celé populace. Tímto „zaručeně spolehlivým“ statistickým klíčem je pak rozdělení lidí podle věkové kategorie a vzdělání, jejichž procentuální zastoupení v české populaci pak musí reflektovat výběr respondentů. To je celé. V každém případě ale platí, že nelze z názorů desítek repondentů modelovat názory celé společnosti. Kdyby to platilo, mohli bychom každé čtyři roky ušetřit nemalou částku na volbách, neboť volit by mohli vybraní respondenti a volební výsledky po večerech dopočítávat studenti sociologie. Lidé se však jeden od druhého liší, víme?
2) Pracují se slovy, a ty lze kroutit ještě lépe než čísla při přípravě státního rozpočtu.
Ideální otázka: „Chcete peníze?“ Ideální výsledek: „100% Čechů chce peníze.“ Otázka však nezahrnovala jaké peníze, od koho a hlavně za co. Hodnota takového zjištění je tedy nulová. Stejně hodnotný byl i výsledek průzkumu, že „80% Čechů si nepřeje americkou základnu na našem území“. Pochybuju, že by Pentagon dotyčné agentuře „exkuzivně“ uvolnil informace ohledně podmínek, za kterých by si přál tu základnu na našem území postavit, když se ještě ani sám nerozhodl, že ji chce zrovna u nás. Rovněž předsedové parlamentních stran nedávno v Otázkách Václava Moravce shodně tvrdili, že ohledně této záležitosti nemají žádné informace a že si tedy ještě ani nemohli vytvořit názor (výjimkou byl Paroubek, ale ten se nepočítá, protože ten ví všecko). Ale příslušná agentura spolu s osmdesáti lidmi náhodně posbíranými na ulici už stačila vymodelovat pravděpodobný výsledek jednání americké a české vlády a ještě nahradit referendum. Tomu říkám pracovní nasazení! Není tedy divu, že jsme obdobně hodnotnými průzkumy bombardováni každý den, abychom se dozvěděli, že většina lidí je nespokojená s politickou situací a podobné zásadní informace s konkrétním obsahem.
3) Nedají se kontrolovat.
Tento fakt je nejnebezpečnější. Průzkumy veřejného mínění kontrolovatelné nejsou. Zkontrolovat lze možná způsob onoho přerozdělení názorů několika respondentů celé populaci, ale tato kontrola má stejnou hodnotu jako kontrola vtrhnuvší do stanu věštkyně na pouti, jestli používá křišťálovou kouli v souladu s normami ISO. Veškeré další aspekty nejsou kontrolovatelné vůbec. Může se vůbec nějaký respondent, nebo úplně kdokoli, domoci kontroly toho, zda průzkum opravdu proběhl, jaké otázky byly přesně kladeny a zda byly přesně zaznamenány odpovědi? Mohu si například stěžovat na teoretický výsledek „99% lidí si přeje zavedení pozitivní diskriminace“? Na to, že se mě neptali, si stěžovat nemohu, a kdyby se mě ptali, mohou vždy odpovědět „No vy jste byl právě to jedno procento nesouhlasích.“ Jediný, kdo se může dožádat kontroly, je subjekt, který si výzkum zadal, což zavání Hlavou XXII, neboť z důvodu absence iluzí předpokládám, že objednatel zadává především výsledek a teprve potom průzkum k němu vedoucí. (I kdyby tomu tak v případě nekterých agentur nebylo, rozhoduje objednatel průzkumu o jeho zveřejnění, tedy má postavení cenzora. Je pak jasné, že do médií pustí jen ty „správné“ výsledky.)
Někoho možná napadne, proč se tím zabývám, když je každého věc, jaký průzkum si zadá. Teoreticky může mít pravdu, neboť „průzkum veřejného mínění (kolektivních názorů veřejnosti o politických, ekonomických a sociálních otázkách) a jejich statistické vyhodnocení“ svým obsahem spadá pod volnou živnost č. 102, nazvanou reklamní činnost a marketing. Alespoň že zákonodárce tehdy netrpěl iluzemi. Problém ovšem není v teorii, ale ve skutečnosti: Průzkumy veřejného mínění mají povahu začarovaného kruhu a svým vlivem zcela ovládly komunikační prostor mezi voličem a politikem a staly se hlasem kolektivní neodpovědnosti obou z nich.
V případě voliče je jasné, že se jejich většina nechá ovlivnit průzkumy. Za účelem vysvětlení tohoto jevu vykradu sám sebe a opíšu své dřívější tvrzení: „Vohnouti ochotně přijímají již nanormované a roztříděné názory, což hraje do karet úzkých zájmových skupin vytvářejících veřejné mínění. Tím by se dal hrubě vysvětlit vznik takového jevu, jako je trend či hlavní proud, který ve skutečnosti téměř nikdo nesdílí.“ Většina lidí je bohužel tvořena nedostatečně myslícími jedinci a jako taková schvaluje jednou vyhlazení etnika, podruhé jeho protěžování. Jednou se štítivě dívá na lidi s čírem, podruhé si prapodivné poločíro po vzoru Davida Beckhama nechává dělat v kadeřnictví. V 90. letech byl moderní individualismus a nacionalismus, dnes je moderní tzv. solidarita a sebemrskačské pohrdání vlastní identitou. Na příkrý rozpor obsahu během krátké doby nehleďte, společným jmenovatelem je dělení na moderní a nemoderní, přičemž obsah je vykrádán a nahrazován marketingovou nálepkou. Dlužno dodat, že nemyslící stádo je rovněž tvrdě masírováno samotnými politiky: Například si nedovedu vysvětlit jinak expanzi pojmu „laciný antikomunismus“, kterým se téměř každý zaklíná. Zlidověla tak druhá společenská mantra udržení sebe sama v moderní ohrádce, hned po povinném úvodu „Nejsem rasista, ale …“. Není divu, že je zveřejňování předvolebních průzkumů několik dní těsně před volbami zakázáno. (Jde o čistě marketingový tah, voliči jsou už dávno zmasírovaní a připravení.)
V případě politika to je ještě jasnější, o tom již bylo napsáno dost. Politik zastupuje především sám sebe a své zájmy, což lze shrnout do pojmu koryto. Výsledkem je téměř minimální rozdíl ve veřejné prezentaci idejí jednotlivých stran, který byl zredukován na technické debaty na téma, jak efektivně vybrat co nejvíc daní, abychom se všichni tak ňák měli dobře. Principy a ideje jsou v prostředí dodavatelsko-odběratelských vztahů něčím úplně cizím; důležité je udržet se v tomto prostředí co nejdéle a pokud možno nemlaskat moc nahlas. Cílem pak není získat voliče pro své ideje, ale získat voliče, což je podstatný rozdíl. Výsledkem toho je nemastný neslaný výběr sociálně demokratických stran, které svou politickou činnost nahradily nasloucháním hlasu lidu vtělenému do výsledků průzkumů, na jejichž výsledek zrovna neměly vliv, a hledáním, jak vytáhnout na soupeře nějakou špinavost.
Podle mého názoru průzkumy veřejného mínění nemají takový soukromý charakter jako obyčejné průzkumy trhu. Na trhu totiž hlasuju každý den a obchodníci nade mnou nemají žádnou moc, a proto mi může být úplně fuk, jaký postoj české veřejnosti k párkům z kopyt a šourků přinesl ten který průzkum. V případě politiky a vůbec společenských témat to je jiné. Průzkumy ovlivňují nekvalitní politiky a nekvalitní voliče, a tedy nepřímo i mne, přičemž bránit se mohu jen jednou za čtyři roky svým hlasem, o kterém doufám, že dorazí na své místo. Zákazník svým nákupem v Lidlu nijak neovlivňuje můj život, zatímco volič přímo hlasuje o tom, jak moc mě bude stát okrádat a omezovat.
Průzkumy veřejného mínění jsou obyčejnou propagandou, ovšem zabalenou do zdokonalené kamufláže. Zatímco v případě propagandy je vždy znám její hlasatel nebo alespoň původce (totalitní stát nebo populistická strana), a tedy i zájmy za ní stojící, průzkumy veřejného mínění vytvářené jednotlivci v agenturách nemajících žádnou odpovědnost se tváří jako že vůbec žádnou propagandou nejsou, že jen zjišťují, co si lidé myslí a co chtějí, přičemž skutečným cílem je toto myšlení a touhy lidem vnutit. (Reklamy typu „Čtyři z pěti zubařů doporučují“ se alespoň nesnaží působit jako skutečný průzkum.) Politici své jednání zaštiťují průzkumy, které si objednali na podporu toho svého jednání nebo které vznikly na základě zadání jejich bičíku, tedy nějaké vlivné NGO, a většina voličů své instantní názory automaticky a podvědomě mění podle těchto průzkumů. Ideální stav, vláda kolektivní neodpovědnosti. O vzestupu menší politické strany nerozhoduje úspěch jejího programu, ale pár procent v předvolebních průzkumech; strana Zelených sestávající v nemalé míře z bývalých republikánů a pana Uhla toho budiž důkazem. Dejte v průzkumu voličských preferencí 8% Straně růžového slona a pište si, že bude v roce 20xx sedět v parlamentu.
Nabízí se otázka, co je tedy problém – zda nemyslící lidé a jejich politici, nebo průzkumy veřejného mínění. Tato otázka je však nesprávná, stejně jako otázky, zda je špatná nabídka nebo poptávka, neboť vždy jedna doplňuje a ovlivňuje druhou. Radikální závěr nebo návrh nějakého řešení proto nečekejte. Snad jen založení agentury pro výzkum veřejného mínění a vytvoření výsledku průzkumu: „90% Čechů si přeje zakázat hloupost.“ Ze standardu by nevybočoval.
(Zatím nikdo nehlasoval)