Selhal systém péče nebo jedinec využil bolest a utrpení k obhajobě u soudu?
Cituji z článku „Pomoc v utrpení…9 měsíců podmíněně“: Máme zde tedy situaci, kdy pacient očividně trpí bolestí, informuje lékaře o intenzitě svojí bolesti a existují běžně dostupné prostředky na její tišení. Proč u takového pacienta není bolest adekvátně léčena? Proč musí dojít k tomu, že ošetřovatelka, z lítosti nad utrpením očividně špatně léčeného pacienta, podnikne krok, který pacientovi sice uleví, ale v podstatě zlikviduje její pracovní pozici, protože je nelegální. Jak je to možné? Někde se stala chyba, ne?
Našla jsem odpověď na některá proč, ale zároveň narazila na řadu dalších. Celá kauza je, řekněme, krajně podivná. Někde se opravdu stala chyba. V podstatě jde o to, že má laická veřejnost a novináři zkreslené představy o hospicové péči. Vychází z vlastních negativních zkušeností s lékaři a subjektivních pocitů – strachu z bolesti a utrpení. Odborná veřejnost odkazuje na obecné jevy – „opiofóbii“ a nedostatečné využívání opiátů při léčbě bolesti. Společným jmenovatelem obou je „lidský přístup“, zde soucítění. Pokusila jsem se podívat na kauzu ne-lidsky a na základě dostupných informací vyslovují hypotézu, že v tomto konkrétním případě neselhal systém zajištění léčby bolesti (potažmo ošetřující lékařka) ani rodina, ale samotná organizace jako poskytovatel péče. Hospicové hnutí obratně využilo obecných názorů a emocí k odvedení pozornosti od skutečného problému, kterým je zajišťování odborné zdravotnické péče laiky a jejich přístup k opiátům.
V době, kdy ošetřující lékařka podala trestní oznámení (červenec 2008) pro nedovolené nakládání s opiáty (konkrétně Sevredolem) a aplikaci injekcí neznámé látky mělo občanské sdružení Hospicové hnutí Vysočina registraci nestátního zdravotnického zařízení. V rámci středisek hospicové péče poskytovalo domácí (terénní) péči pro klienty v terminálním stádiu onkologického onemocnění v Jihlavě a v Novém Městě na Moravě. Specifika hospicové péče (mezi něž patří bolest a utrpení) nevylučují organizaci z dodržování platné legislativy (Zákona o zdraví lidu a příslušných vyhlášek).
Iva Kondýsková byla koordinátorkou programu terénní péče (do srpna 2008 – viz výroční zpráva za rok 2008 na http://www.hhv.nmnm.cz) a odbornou ředitelkou obou středisek (do dubna 2009). Měla tedy velmi dobře znát platné normy a vědět, co může svým jednáním v případě neoprávněného podání opiátu v rodině způsobit. Kondýsková ale nemá zdravotnické vzdělání ani žádný akreditovaný kurz pro ošetřovatelky. Nemá žádnou způsobilost ke zdravotnickým úkonům. V této souvislosti nabývají tvrzení o jejich zkušenostech z domácí hospicové péče včetně znalosti účinků Sevredolu úplně jiný rozměr a částečně vysvětlují její chování a argumentaci při vysvětlování svého činu. Kumulace funkcí ošetřovatelka-koordinátorka péče a klíčových ředitelka-členka statutárního orgánu je v normálně fungujících organizacích nepřípustná pro střet zájmů a duplicitu kompetencí. Její rozhodovací pravomoc byla prakticky neomezená a je otázkou, jak kvalitně fungoval systém vnitřních kontrol sdružení. Lze předpokládat, že toto ovlivnilo další kroky organizace v celé kauze včetně interpretace faktů a způsobu informování odborné i laické veřejnosti, médií a policie.
Neznám přesnou diagnózu pacientky, ale byla po onkologické operaci mozku a potřebovala celodenní péči s ošetřovatelskými úkony, které v rodině od června zajišťoval tým ošetřovatelek Hospicového hnutí. Průběžně jim vypomáhala i Kondýsková. V červenci zajistila ošetřující lékařka v rodině několik krabiček Sevredolu, který obsahuje morfin. Rodina jí sdělila, že jim opiát dala Kondýsková, ale nikdo nebyl schopen přesně říct, od kdy a kolik tablet bylo pacientce podáno, nebyl zde záznam ve zdravotnické dokumentaci. V následném prohlášení pro statutární orgán Hospicového hnutí lékařka mimo jiné uvedla:
Mým prvním krokem byl telefonát na VZP, kde jsem zjišťovala, zda lék byl pacientce některým z lékařů podán či předepsán. Sdělená informace byla, že nikoli. Vyžádala jsem si telefonní kontakt na paní Kondýskovu. Chtěla jsem zjistit, který lékař pacientku viděl a lék předepsal, na což mi neodpověděla, a tudíž jsem od ní požadovala informaci, kde k léku přišla, jak je u nich vedena kniha a registrace opiátů. Ani jednu z otázek mi p. Kondýsková nebyla schopna zodpovědět a položila telefon. Kontaktovala jsem odborného garanta domácí péče. Ten byl překvapen skutečností, že má HHV pobočku v Jihlavě, neboť to vůbec nevěděl, dále mi potvrdil, že opiát nepředepsal ani o něm nic neví. Celou záležitost jsem oznámila vedoucí odboru zdravotnictví krajského úřadu jako podnět k prošetření a podala trestní oznámení ve výše uvedené věci. Po dobu dovolené jsem měla řádně stanovený zástup, pacientka byla zajištěná potřebnými medikamenty, dále měl manžel kontakt přímo na ošetřující neuroložku a rychlá záchranná pomoc byla 3-5 minut od bydliště pacientky, o zdravotním stavu pacientky věděla i její příbuzná zdravotní sestra, která byla připravena okamžitě na požádání rodině pomoct.
Lékařka se dostavila i na valnou hromadu sdružení, kde vysvětlila svůj postup a odpovídala na otázky členů. Na základě těchto skutečností statutární orgán Kondýskovu odvolal ze všech funkcí a vydal usnesení, že situaci bylo možné řešit jinými způsoby lege artis a že je nezbytné v tomto směru pravdivě informovat veřejnost. Usnesení nebylo nikdy naplněno, statutární orgán se rozpadl a Kondýsková zůstala dále v pozici ředitelky.
Otázka nasazení odpovídající léčby bolesti je tedy zodpovězena. Pacientka byla v péči několika odborníků, kteří mohli opiát předepsat. Zajímavé je, že této možnosti nikdo z nich nevyužil ani po odejmutí Sevredolu a pacientka dále přežívala v dobré kvalitě při zachování důstojnosti bez podpory opiátů.
Bolest je záležitostí individuálního prožívání její intenzity. Věřím tomu, že v rodině umírajícího sdílí prožívání bolesti všichni v okolí pacienta. Jedná se o vyčerpávající proces, který odůvodňuje jednání rodiny. Věřila, že je ošetřovatelka kompetentní k návrhu léčby, ošetřovatelka se cítila kompetentní k medikaci (odkazuje k tomu i aplikace injekcí, pokud je mi známo, tak Novalginu) a disponovala více krabičkami Sevredolu. Řešení jednoduché a účinné – pacientce se ulevilo. Zásadní problém je, že ani rodina, ani pacientka nevěděla, že nabídnutý lék obsahuje morfin a dostává tím léčbu za hranici zákona. Vše nasvědčuje tomu, že o tom neměla tušení ani sama Kondýsková – nezabývala se zdravotnickými riziky dlouhodobého užívání opiátů, nechala léky volně v rodině a neinformovala o podání odborného garanta ani ostatní pečovatelky. Tohle přece není žádný profesionální přístup! Amatérismus potvrzuje i popis typu bolesti, kdy se její diagnostika v průběhu kauzy vyvíjela od průlomové přes neuropatickou k bolestivým projevům pacientky při provádění hygieny. V těchto souvislostech považuji tvrzení odborníků, že intenzitu bolesti a příslušnou dávku k jejímu utišení je schopen stanovit laik na základě zkušeností za zcestné a nebezpečné. Jestli paní dostávala Sevredol, aby ji mohly pečovatelky umýt a manipulovat s ní, tak se nejedná o případ krajní nouze. Jestli jí byl podáván delší dobu bez lékařského dozoru a zápisů do zdravotnické dokumentace, tak je to hazard s lidským zdravím. Závěr znaleckého posudku, že podávání pacientku neohrozilo vypovídá pouze o tom, že lékařka našla opiáty včas a neznamená, že pacientce podávání nezpůsobilo obtíže. Kde jej její informovaný souhlas a proč se nikde neobjevilo její souhlasné stanovisko k péči?
Obhajoba Kondýskové byla postavena na lidském přístupu. To pochopitelné. Ale není mi jasné chování organizace a odborného garanta, kterým musí být lékař s atestací v oboru paliativní medicíny. Kondýsková uvedla, že má opiát z předešlých péčí. Jak je to možné? Ve zdravotnickém zařízení Hospicového hnutí – jak vyplynulo z výsledků kontroly krajských orgánů – návykové látky nebyly skladovány a vedeny ani nedisponovalo recepty s modrými pruhy. Jak tedy provozovali péči, ve které je vysoká pravděpodobnost práce s opiáty? Jestli chápu správně, pak model vypadal asi takto: rodina se rozhodla pro úmrtí pacienta v terminálním stádiu v domácím prostředí a s péčí jim pomáhal tým ošetřovatelek a zdravotníků. Způsob tišení bolesti a množství podaných opiátů medikoval lékař – specialista, obvodní lékař nebo odborný garant přes ambulanci bolesti. Opiáty byly pouze v držení pacienta nebo rodiny. Pak se ale nabízí celkem zásadní otázka – co se stalo s opiáty, které rodině zůstaly po úmrtí pacienta? Pokud je pravda, že nebyl odborný garant informován o všech péčích a podávání opiátů i léků se řádně nezapisovalo, tak je tohle je nejsnadnější způsob, jak opiáty legálně získat.
Policie měla problém zjistit původ Sevredolu i počtu podaných tablet. Odborný garant neměl přehled o péčích a medikaci pacientů opiáty, nevěděl, ze kterých péčí by mohl zbylý Sevredol být. Jak, proboha, probíhala komunikace mezi ním a týmem? Podle výroční zprávy za rok 2008 odborné zdravotnické úkony zajišťovala zdravotní sestra bez akreditace na 1/2 úvazku po dobu 8 měsíců! Hospicová péče je přece odborná záležitost, ale tady to vypadá, že ji poskytují laici bez lékařského dohledu a ve jménu lidskosti podávají léky, píchají injekce.
Jestli takhle vypadá hospicová péče, tak pěkně děkuji. Hospicové hnutí má hodně co vysvětlovat, ale komu vlastně? Pacienti jsou mrtví, rodiny spokojené, úředníci mají omezené kompetence, policie nemá žádné důkazy.
(Zatím nikdo nehlasoval)