Pár článků o zbraních už tu vyšlo. Kde pořídit zbrojní průkaz, všechna byrokracie a úskalí jsou zde popsány.
Když jsem se sám o možnost opatřit si legálně zbraň začal sám zajímat, zamířil jsem nejdříve na web, vygooglil a pročetl si různá fóra, zvažoval jakou zbraň si pořídit. Čeho je ale na internetu poskrovnu, jsou zkušenosti o tom, jaké to je pořídit si zbraň a nosit ji. Nebo jsem takových článků alespoň našel velmi, velmi málo. Proto bych to tímto článkem chtěl napravit a přispět tím, co jsem se dozvěděl, okoukal a sám vyzkoušel. Není to nic světoborného, ale těm z vás, kteří uvažují o pořízení si něčeho takového, to může dát určitý obrázek. Pokud nemám pravdu v něčem, co zde píšu, poprosil bych ty z vás, kteří OPRAVDU VÍ, o čem mluví, aby mne opravili.
Začneme od začátku. Na myšlenku opatřit si palnou zbraň mě přivedl dnes již bývalý známý, policista z povolání, který bez pistole sám nedal ani ránu. V té době jsem měl bohužel za sebou dva na sobě nezávislé konflikty s různými pražskými gaunery, kteří ode mne pod pohrůžkou násilí něco chtěli. Mojí motivací tedy byl pocit jakési jistoty, že pokud mi někdo bude chtít opravdu ublížit, budu mít možnost volby. Od onoho známého jsem se příliš nedozvěděl, jen pár základních informací zabalených do barvitých vyprávění. Tento zdroj informací jsem tedy zavrhl. Porozhlédl jsem se po D-F blogu, kde jsem našel užitečné info ohledně celé procedury pořízení si zbrojního průkazu a posléze zbraně.
Protože pocházím z okolí Jičína, mé další kroky mne zavedly na jičínskou střelnici, kde se mne ujal její správce, který mi pověděl, kolik to bude stát (školení a pak zkouška), co musím na skupiny ve zbrojáku (B,E) umět, s čím zacházet (pistole, malorážka bez puškohledu, brokovnice) a také, kdy mám přijít na nácvik bezpečné manipulace se zbraní a nácvik střelby. Protože jsem povoláním student, musel jsem chvilku počkat, než naspořím potřebné peníze – 1000 Kč za celé školení a 500 Kč poplatek pro komisaře (rozumějte: bydlení, jídlo a škola měly prostě ve financování přednost). Teoretická příprava na zkoušku mi zabrala zhruba čtyři dni. Na zkoušce se nás sešlo čtrnáct lidí. Deset jich neudělalo teorii, jeden byl vyhozen od praktické zkoušky, protože udělal hrubou chybu při bezpečné manipulaci se zbraní. Já a další dva kolegové jsme to zvládli všechno. Nejtěžší (již podle počtů odpadlých, které jsem uvedl, byla teorie), praxe se dala zvládnout víceméně na základě předchozího školení. S papíry, které jsem obdržel od komisaře a posléze od svého doktora (500 Kč za potvrzení o zdravotní způsobilosti), jsem se po nějakém týdnu (500 Kč stála v žádosti každá skupina, vyšlo mne to tedy na 1000 celkem) odebral na jičínskou policii, kde mi na základě toho všeho předali zbrusu nový zbrojní průkaz.
Opět po nějaké době, pár měsíců to bylo, myslím, jsem měl jasno v tom, jakou zbraň si pořídím. Na školení a zkouškách na zbrojní průkaz jsem střílel ze samonabíjecí pistole CZ-83 ráže 7,65 browning. Přestože v různých zasvěcených diskuzích na téma této zbraně bylo napsáno mnoho špatného (kvalita, životnost, ráže), rozhodl jsem se právě pro tuto zbraň. K tomu mne přivedl můj známý policista, který tuto zbraň měl bez závad v držení již patnáct let, a také správce střelnice, který o ní mluvil rovněž v dobrém. Rada udělená ústně od lidí, které jsem znal pro mne měla větší váhu, než ony diskuze na internetu. Ráže této zbraně mi rovněž vyhovovala z hlediska ceny (3,9 Kč za náboj u Brymové) i užitných vlastností. Co se týká samotné pistole, chtěl jsem si ji pořídit z druhé ruky, protože na novou jsem prostě neměl. Nejdříve jsem si ale musel vyřídit u jičínské policie nákupní povolení (stálo to 100 Kč, policie po mne do žádosti chtěla jen druh zbraně, značku, model a ráži). To, že tu zbraň, chci nosit, mi pan policista po shlédnutí mých skupin na zbrojáku sám v mé žádosti zaškrtnul automaticky. Poté, co jsem našetřil peníze, jsem zašel k Brymové, protože na internetu uváděli velmi nízké ceny použitých CZ-83. Chápu, že už podruhé zmiňuji tento obchod, ale opravdu se nejedná o reklamu. Prodavač měl pochopení pro to, že sice mám zbroják, ale co se týká posouzení kvality a opotřebení vystavených zbraní, jsem naprosto k ničemu, a ukázal mi proto CZ-83 za 2390 Kč s komentářem o tom, co od takové zbraně v takovém stupni opotřebení mohu očekávat. K celé věci se nachomítl jiný pán, který si tam tou dobou prohlížel zbraně a vysvětlil mi, že na té pistoli si mám všimnout dvou věcí: zda náboj shodné ráže jde popředu nacpat do ústí hlavně (pokud ano, tak ten kus nemám brát) a za druhé si mám všímat, jak je ta pistole ošoupaná vevnitř po rozborce. Těmito radami jsem se řídil a vybral jsem si model, který byl o stokorunu dražší a vyrobený o deset let dříve než předchozí pistole. Zároveň jsem potěšil prodavače tím, že jsem si také ke zbrani koupil vnitřní pouzdro na opasek, čištění a jeden školní náboj. Celý nákup mne vyšel na necelé 3000 Kč. Celý proces pořízení si palné zbraně mne tedy vyšel na zhruba 6000 Kč.
Další, co jsem musel začít řešit, byla praxe. Střílet jsem už tehdy uměl velmi dobře, ale podle toho, co jsem vyčetl na stránkách sdružení Gunlex, to nestačilo. Co mne naučili na školení, nebylo dostatečné, ty úkony jsem neměl zažité a pochopil jsem i rozdíly mezi terčovou a pudovou střelbou na blízkou vzdálenost, což je něco, co mne v případě nutné obrany potká. Doma jsem si tedy trénoval vkládání nábojů do zásobníku, nabíjení náboje do komory, bezpečné vybíjení, studoval jsem odpor spouště, tasení zbraně z vnitřního pouzdra. Nejdříve jsem používal školní náboj. Když jsem si už myslel, že to zvládám, zašel jsem do obchodu pro ostré náboje a trénoval s nimi. Při takovém tréninku jsem byl zprvu velmi nervózní, snad chápete. Po pár chvílích už jsem to zvládal celkem hladce. Za celou dobu, co pistoli mám, jsem si ani jednou nechtěně nevystřelil. Co se týká tasení zbraně, měl jsem ten problém, že jsem levák a pouzdro bylo pro praváky. Má přítelkyně mi pouzdro za pomoci jehly a nitě upravila na nošení na druhém boku. Celý proces tasení zbraně pak byl mnohem plynulejší. Další potíž byla se skrytým nošením. Začalo mi být jasné, že pro tyto účely budu muset vynechat určité kusy ze svého šatníku. Dále za chladnějšího počasí nosit rozepnutou bundu nebo kabát a když vlezu někam, kde bude teplo, před sundáním bundy vykasat košili či triko přes kalhoty. Pokud bude vedro, nosit delší vykasaná trika nebo vyhrnuté košile. Šortky bez opasku ani náhodou. Abych zkrátil přípravu ke střelbě v případě obrany, nosím pistoli s nábojem v komoře. Velmi pečlivě jsem si ověřil, že s vypuštěným kohoutkem zbraň ve vnitřním pouzdře prostě nespustí, komentář své milé o tom, že si něco mohu ustřelit, jsem si vzal opravdu k srdci. Přestože už pistoli a všechny ty záležitosti s ní ovládám, čas od času to znova trénuji. Na střelnici chodím, když přijde výplata, se kterou na to stačím, na hodinku či dvě. Každá taková návštěva mne vyjde na zhruba 500 Kč, protože do toho terče nestřílím jak pominutý. Po střelbě vyčistit, stejně tak každý druhý třetí týden při pouhém nošení, protože do hlavně se usazují vlákna z oděvu a také závěr a záchyt závěru se špiní zbytky odpadlé kůže, chloupků a různých nečistot (tohle nijak nepřekáží funkci zbraně, ale vypadá to hrozně).
Přítelkyně ze začátku na nošení pistole koukala nelibě, ale zvykla si a jednou při jízdě noční tramvají, když jsem ji vyprovázel domů, mi sdělila, že je ráda, že ji mám. Svou zbraň mám velmi rád, pro mne je to krásná pistole a snažím se o ni dbát. Dle zákona ji vhodně zabezpečuji, což znamená, že když jsem doma (žiju sám), tak ji mám po ruce někde v bytě, když ji nechávám v bytě samotnou, tak do trezoru bez certifikace, což je v mé situaci v souladu se zákonem. V obou případech vybitá. Zbraň nosím téměř každý den. Nosím ji i do banky, na poštu a někdy i do školy, když pak mám jít zároveň do města. Protože ji nosím skrytě, nikdo to nemusí vědět a nikomu to nevadí. CZ-83 pro mne jako 100 kg vážícího člověka není těžká zbraň. Často zapomenu, že ji mám. Z oblečení nijak nevyčnívá. Z vnitřního pouzdra ji od prvního pohybu vytasím a zamířím zhruba za vteřinu. Pistoli jsem si pořídil, protože jsem si myslel, že to je řešení pro každou situaci, ve které čelíte nějaké pakáži, jež vás chce oloupit pod pohrůžkou násilí nebo rovnou zabít (pokud nevěříte na takové lidi, projděte se po západu slunce třeba po pražském Andělu nebo Národní třídě, to vám otevře oči). Přestože jsem ale nácviku obrany se zbraní v ruce věnoval poctivé úsilí, pochopil jsem paradoxně až po tom všem, že jsou situace, že ani zbraň vám nemusí pomoci. Záleží na vašem protivníkovi a jeho odhodlání. Pokud je trénovaný nebo sám má dokonce palnou zbraň, popřípadě pokud vám cílevědomě chce od začátku ublížit, i s pistolí máte pramalou šanci, protože čas bude vždycky na jeho straně.
(4x známkováno, průměr: 2,75 z 5)