(Ne)kuřáci, máte, co jste chtěli.

Tak je to tu. Od 31.května 2017 platí protikuřácký zákon. U některých hospod se objevily vtipné cedule: „Zahrádka je kuřácký prostor! Prosíme nekuřáky, aby jim nezabírali místa a seděli uvnitř!“

Jsem nekuřák, ale s tímto protikuřáckým zákonem nesouhlasím. O tom, jestli se smí v hospodě nebo třeba doma kouřit, si má rozhodovat majitel. Je to jeho hospoda nebo jeho byt, platí tam jeho pravidla. Zákazník nebo host má tyto pravidla akceptovat. Pokud nekuřák nesnáší cigaretový kouř, ať nechodí do zakouřených pajzlů. Já to taky nesnáším a když si můžu vybrat, sednu si do nekuřácké části.

Na druhou stranu, platí jistá nepsaná pravidla slušného chování. Například v hospodách a to i v těch kuřáckých prostorech, bylo zvykem nekouřit v době oběda. Taky bylo zvykem, že pokud kuřák vešel do společnosti jiných lidí, nekuřáků, zeptal se, jestli si může zapálit. Všichni kuřáci vědí, že nekuřákům ten jejich kouř smrdí, citlivějším osobám působí i menší zdravotní potíže, jako je pálení očí nebo dráždění ke kašli. Cigaretový kouř smrdí dokonce i některým kuřákům. Jsou kuřáci, co si nezapálí ve svém autě nebo u sebe doma, protože nechtějí, aby jim to tam smrdělo. Ale těch asi není moc.

Šel jsem jednou s přítulkyní na oběd, sedli si v restauraci na zahrádce, bylo to někdy kolem poledne. Dali jsme si pití, čekali jsme na jídlo. Přišeli další hosté, zeptali se, jestli je u našeho stolu volno. Přikývli jsme, že ano. Pánové si přisedli a jeden z nich si začal balit cigaretu. Přítulkyně se ozvala, že jsme nekuřáci a že nám to vadí. Jeho reakce byla dechberoucí „tohle je kuřácká restaurace“. Takže nám ten zmrd klidně kouřil pod nos, prostě nezájem. „Já jsem kuřák, tohle je kuřácká restaurace, takže si můžu dělat co chci.“

Byl jsem jednou ženatý. Moje tehdější tchýně s tchánem kouřili a jestli neumřeli, kouří dodnes. Kdykoliv jsme s tehdejší manželkou přijeli na návštěvu, bylo tam zahuleno. Někdy tak moc, že tam nebylo skoro vidět. Co by udělal slušný kuřák, když by si na návštěvu pozval nekuřáky? Vyvětral by a to cigáro by si na těch pár hodin odpustil. Co udělá bezohledné hovado? „Já jsem tady doma, já si můžu dělat, co chci.“ Přestat tam jezdit nešlo, protože manželka tam chtěla. Obvykle jsem ji tam nechal samotnou a šel jsem se projít. Nakonec jsem se rozvedl a tím se to vlastně vyřešilo.

Šel jsem jednou do hospody s partou kamarádů a kamarádek mojí současné přítulkyně. Ze všech asi šesti lidí jeden kouřil. Myslíte, že se zeptal? Automaticky sáhnul po popelníku a zapálil si. Hulil tam prakticky pořád, ostatním pod nos. Nikdo ho neposlal do prdele, protože je to přece kamarád. A on si toho byl dobře vědom. „Tohle je kuřácká restaurace, tady na stole je popelník, takže já si můžu kouřit, jak chci, klidně svým kamarádům pod nos.“

Nesouhlasím s protikuřáckým zákonem, ale je mi jasné, proč vznikl. Přesně kvůli takovýmto bezohledným hovadům.

Takže kuřáci, máte, co jste chtěli. Teď už si v hospodě nezapálíte. Můžete se cítit jakkoliv uražení a diskriminovaní, můžete si postovat na fejsbůk své nenávistné komentáře, můžete si psát na cedule u hospod své vtipné vzkazy. Ale můžete si za to především sami.

Nejde tu o zdraví. Nejde tu o zákaz cigaret. Příjmy z jejich prodeje jsou významnou položkou státního rozpočtu. Jde tu jen o to, že zmrdi s cigárem v hubě tak dlouho zkoušeli, co si můžou k nekuřákům dovolit, až se někdo nasral a zakázal jim to zákonem. Jistě že takoví nejsou všichni kuřáci. Ale je jich dost. Dost na to, aby ten debilní protikuřácký zákon někdo vymyslel a zavedl.

04.06.2017 mjfox

Související články: