Na jiné koleji

Featured Image

Nedávno jsem tady zahlédl tirádu na vlaky přímo od pana domácího. Ne že bych chtěl za každou cenu oponovat, ale učinil jsem v posledních měsících jinou zkušenost, tak ji dávám v plén.


V sedmnácti bylo mou první starostí udělat si řidičák ASAP a pak mít auto a moci jezdit, být svobodný a nezávislý – na rodičích, na MHD, na kole, které jsem dosud využíval, jako nejefektivnějšího dopravního prostředku třeba na chalupě. Přes obligátní rodinnou stodvácu jsem přešel na standardní vozy západní, tedy spíš severozápadní, provenience, dokonce jsem o autech psal a ve své mladické naivitě a drzosti je i recenzoval.

Pak jsem začal pracovat v jednom městě za Prahou a denně jsem dojížděl. Když bylo moje auto v servisu, měl jsem vždy nárok na náhradní, abych měl pohodlí, palivo bylo také starostí firmy, takže auto skutečně plnilo svou primární funkci poskytovatele pohodlí a svobodného pohybu bez negativních jevů, jako je nutnost ho financovat. Často jsem se nechával slyšet, že MHD nepoužívám a do práce jsem autobusem přijížděl z nějakých mimořádných důvodů tak jednou ročně. Roční nájezd jsem tak měl 40 tisíc km minimálně. Občas jsem sice přemýšlel, že bych mohl jezdit sockou, ale kombinace metra a autobusu je fakt extrémně nepříjemná. Pak jsem vypozoroval, že jeden náš obchodní partner pravidelně přijíždí vlakem, ale považoval jsem to za lehce excentrický rozmar.

Jednou jsem v noci nějak zapomněl přestat pít, a tak jsem si byl nucen najít do práce spojení sockou a napadlo mě hledat cíleně vlak – já autobusy vážně moc nemusím. Zjistil jsem s překvapením, že jeden rychlík vyráží z Prahy ve velmi přijatelný čas a v práci díky němu budu přesně v ideální minutu. IN kartu jsem měl z jednoho výletu na Moravu za prací, takže jsem ji oživil novou slevenkou na 25 % (která je fakt za pusu, ale i IN50 se může rychle vyplatit), zakoupil sobě jízdenku a vydal se za dobrodružstvím. A hle, ono je to sakra pohodlné, mám čtyřsedačku pro sebe, cesta je rychlá, je mi teplo a mohu si číst. Nebo spát. Oboje se za volantem dělá jen s určitou dávkou nepohodlí či rizika. Řekl jsem si, že musím prozkoumat, jestli je to pravidlo nebo nějaká výjimka. Seznal jsem, že rychlíky jezdí tam i zpět prakticky co hodinu až do pozdní noci a perfektně navazují na většinu mých obvyklých dopravních potřeb. Nicméně pohodlí vozu stále vítězilo. Přece jen člověk občas něco veze, potřebuje na nepravidelná místa a dost často to neví předem. A provozně je to furt zadarmo, takže motivace nulová. Až jsem byl nucen dát auto neplánovaně do servisu a rozhodl jsem se, že nechci náhradní vůz.

Jel jsem jednou. Dvakrát. Týden. Pak jsem vyzvedl auto ze servisu, hodil jsem ho do garáže a jel do práce zase vlakem. Zaznamenal jsem ten lehký úžas a obavy o mé duševní zdraví v mém okolí navyklém, že autem jedu i přes ulici pro rohlíky. A víte co? Je o dva měsíce později a tohle teď taky píšu ve vlaku cestou do práce a z okna koukám na krásně zasněženou krajinu. Taky jsem za poslední měsíce výrazně zrychlil zpracování knižní pipe-line a z toho zvlášť mám radost.

Proč to všechno píšu? Ne, nemám potřebu vás jakkoli přesvědčovat nebo někomu přikazovat po bolševicku, že když to vyhovuje mě, musí se něco zakázat udělat se to pro všechny podle mého příkladu. Ani omylem. Miluji tu svobodu rozhodnout se, jestli jet tak nebo tak podle okamžité potřeby. A jsem překvapen jak se věci na železnici posunuly od doby, co jsem jel vlakem naposledy.

Vlaky jsou čisté a až na jednu jízdu se závadou krásně vyhřáté – na košili, mikina je už moc. Nebo kupování lístků. Aniž bych byl asociál, tak komunikace s paníma za přepážkou považuji za notně otravný akt, nemluvě o zdržení časovém. Dámy zjevně nezaznamenaly přechod od socialismu ke… no, dejme tomu, že tomu budeme říkat “kapitalismu”…  Existuje ale aplikace MůjVlak, kde si lístek na pár tapnutí koupím přes mobil, kartou nebo e-peněženkou zaplatím a on se automaticky nahraje do terminálu průvodčího tak, že stačí mávnout IN kartou a je to. Samozřejmě zůstává v mobilu i e-jízdenka s QR kódem, ovšem jen jako záložní varianta, když si průvodčí nestihne nahrát aktualizaci. A propos průvodčí. Mohu soudit jen podle jedné trasy, ale nemohu říct slovo kritiky. I při nějakých nesrovnalostech, kdy jsem si nevšiml, že v patře je 1. třída, byli vždy milí a ze všech je cítit stavovská čest ajznboňácká. Patrně vedení ČD navzdory, ale ti lidé prostě zjevně cítí hrdost a sounáležitost s vlaky. A to je hrozně pěkný.

Stran přesnosti je moje statistika zatím založena na minimálním vzorku dat, ale v naprosté většině jsme jeli na čas nebo v rámci jednotek minut mimo, ani mezinárodní rychlíky vyšší kvality (se zásuvkami 220 V a kafem v termosce, na které jsem nenašel odvahu) nemívají zpoždění větší než 10 minut. A líbí se mi, jak se v aplikaci, která se mimochodem ohlašuje úžasným houkáním parní lokomotivy, okamžitě dozvím o jakékoli “mimořádnosti” (jak tomu oni říkají). Když byla zlomená kolej a rychlík jel oklikou, věděl jsem to hned s veškerými podrobnostmi a průběžně odhadovanou dobou zpoždění, které bylo nakonec jen 9 minut.

Co z toho všeho plyne? Asi nic. Jen že se člověk vyvíjí. Mne už delší dobu přestávalo autem tupé komutování bavit. Miluji auto. Je to fantastický nástroj. Ale takovým tím sem tam sem tam furt po stejné trase jsem začal být po deseti letech unavený a vlak je příjemná změna, která přináší méně komplikací než bych odhadoval. A má pro mne mnohé benefity. Kdo čekal místně obvyklou kousavou filipiku s cílem popisovaný subjekt rozcupovat na hadry a zadupat do země, tak vám se omlouvám. Třeba příště, ono mě pro změnu něco naštve…


22.01.2017 Jan Gutbayer


Související články:

12345 (327x hodnoceno, průměr: 1,19 z 5)
23 206x přečteno
Updatováno: 22.1.2017 — 21:46

Reklama

D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!