Kterak jsem prodával Škodu Favorit

Featured Image

Se zaujetím jsem si přečetl zajímavý článek a plodnou diskuzi a rozhodl jsem se, že se podělím se svou zkušeností, jak jsem prodával vůz z opačného strany cenového spektra.

Tato anabáze se stala na jaře roku 2012, kdy mi bylo čerstvě dvacet let a v zaměstnání jsem dostal služební auto (kupodivu to nebyla oktávka, ale Citroen Berlingo). Protože postarší rezavý favorit zdaleka nedosahoval kvalit zánovního Berlinga a navíc jsem jako benefit za dobře vykonávanou práci mohl měsíčně najet tisíc soukromých kilometrů zdarma, rozhodl jsem se, že pošlu mladoboleslavský hatchback do světa.

Jednalo se o černý (nikoli Black Line) exemplář z roku 1993, výbava GLX, stříkačka 40kW, najeto 162000km. Měl vyvařené prahy a lemy a zrezlé přední čelo a zadní vrata. STK ještě rok, motor slušný, trochu klapaly ventily, ale nic hrozného. Za dva roky vlastnictví jsem ho opatřil několika nadstandardními prvky výbavy jako například litými disky Atlanta z Felicie, středovým panelem z felicie s držáky nápojů, kouřovými zadními světlomety, předním a zadním „lízátkem“ nebo rádiem s šesti reproduktory. Ekologická daň byla uhrazena. Vozidlo jsem zvláště zezačátku jeho vlastnictví opečovával, bylo to mé první auto, takže jsem k němu měl „citový“ vztah. Často jsem ho myl, vysával – nebyl to žádný pelech.

Ačkoli byl vztah vozu uspokojivý, jednalo se o dobu, kdy byly Favority na úplném cenovém dně a navíc jsem na prodej relativně spěchal – sousedé z bytovky si stěžovali, že vozidlo nejezdí a blokuje místo před domem. Vystavil jsem tedy vůz na inzertní servery bazoš.cz, sbazar a (s notnou dávkou asertivity) dokonce i na obskurní web sportovnivozy.cz. Popsal jsem zde kvality vozu, poctivě nafotil rezavé části a cenu určil na lidových 5.000,- Kč. Částku jsem zvolil i proto, že se shodovala s cenou nového monitoru k PC, který jsem měl v té době vyhlédnutý a za utržené peníze jsem si ho chtěl koupit.

V jakémsi osvícení jsem do inzerátu neuvedl své „hlavní“ telefonní číslo, ale využil jsem pro inzerci dobíjecí sim kartu O2, která mi několik měsíců předtím přistála ve schránce v rámci jakési marketingové kampaně. Sice na ní nebyl žádný kredit, ale pro účely přijímání inzertních hovorů se hodila ideálně.

V tu chvíli jsem ještě netušil, co jsem rozpoutal. V následujícím týdnu jsem přijal desítky telefonních hovorů, přečetl přes 100 SMS, několikrát se bál o své zdraví a ztratil veškeré iluze. Ale popořadě.

První hovor jsem přijal cca hodinu po uveřejnění inzerátu. Volal mi dle hlasu muž ve středních letech, že si pro auto hned přijede. Neznalý poměrů jsem se radoval, že je auto prodané a při hovoru už vyťukával do klávesnice adresu inzertního serveru, abych inzerát smazal. Jenže v tom to začal. „No, akorát teda jsem si říkal, že bych ho vzal jako za trojku nó…“ pronesl zájemce na druhé straně. Odpověděl jsem, že cena je pevně stanovena a že se domnívám, že je poměrně nízká. Na to mi bylo odpovězeno „že to teda za pět neprodám a že když budu chtít, tak ať se ozvu, že to vezme za trojku“. Takových cenových spekulantů volalo několik. Z některých se vyklubali překupníci, z některých autobazar. Nikdo však neakceptoval mnou stanovenou cenu.

Samozřejmě, nebudu popisovat všechny hovory, ale už tento první mi naznačil, jak se bude prodej favorita vyvíjet. Dalším volajícím byla žena, kdybych měl rasistické sklony, pravděpodobně bych si z jejího slovníku a specifického přízvuku dovolil odtušit etnikum, takto to nechám na čtenáři. Ta mi nabídla, že si ode mě vozidlo převezme zdarma. Když jsem vyjádřil své překvapení (ééé…Cože??), spravila mě o tom, že má 4 děti a auto potřebuje, že mám být dobrý člověk. No, nebyl jsem a auto majitele nezměnilo. Lidí, kteří tlačili na mé charitativní cítění, bylo překvapivě hodně. A jmenovitě matky, kterým se povedlo zplodit potomka, měly kdovíproč pocit, že tento proces (který ovládají i jednobuněčné organismy) mě přiměje k tomu, abych jim auto dal zadarmo, případně s výraznou slevou.

Další kupující mi za favorita nabídl konzoli PlayStation 3, ale jen v případě „že byste si jako ještě třeba trojku doplatil, jo? Je tam FIFA a ňáky ještě další hry…“ Bohužel – jako příslušník PC master race jsem odmítl i tuto lákavou nabídku. Byl jsem ale překvapen, kolik vyměňovačů volalo. Bylo mi za favorita nabídnuto jízdní kolo, mikina a kalhoty renomované skejťácké značky, CRT televize a dokonce napůl vypitá Zacapa (ano, vážně).

Dalším představitelem kupujících byl splátkař. Ten akceptoval cenu vozu, mnohdy ji i mírně navýšil, ovšem za cenu toho, že „Vám teď dám dvojku a pak měsíčně tři kila rok“. Forma splátkového kalendáře i výše akontace se pohybovaly v širokém spektru, ale ani výhodná schémata jako přeplacení částky o 1000,- Kč (konkrétně akontace 2000 a dvě splátky po 2000) mě nepřesvědčily k prodeji.

Nezůstalo však jen u telefonování. Čtyři kupující dorazili osobně, ale na místě opět požadovali slevu. Ta se ovšem nezakládala na racionálních argumentech, ale na tom, že „když už jsem tady, tak mi to prostě dejte levněji“.

Poměrně častým jevem byla stupňující se agresivita kupců, kteří měli o vozidlo zájem za podmínek, které jsem neakceptoval. Několikrát jsem si vyslechl, že „si mě najdou“, nebo že „jim to prodám buď po dobrým, nebo po zlým“. Vtipné je, že tyto vyhrožovače jsem si dle telefonního čísla vždy dokázal zpětně vyhledat na internetu a teoreticky jsem mohl jejich výhružky dále řešit podáním TO.

Vrcholem prodeje byl pak muž, který mi volal v době, kdy jsem byl v práci, že je 5 km od vesnice, kde jsem bydlel a že si jede pro ten favorit, ať mu řeknu přesnou adresu. Nutno poznamenat, že to bylo bez jakékoli předchozí domluvy. Když jsem opáčil, že nejsem doma, řekl mi, že mám hodinu, že jede s podvalem z Mostu a že mi nechá kdyžtak zaplatit cestu, že „to dá k soudu klidně“. Opáčil jsem, že klidně může, ale že to na faktu, že doma budu nejdříve v osm večer, nic nezmění. Po hodině mi tento muž zavolal znovu, zasypal mě smrští nadávek a poté, co jsem telefon položil, se mi snažil cca 4 hodiny nepřetržitě dovolat. Po této zkušenosti jsem inzeráty smazal, sim kartu vyhodil do koše a Favorita dal bez kol, rádia a lízátek na ekologickou likvidaci. Tam jsem za něj dostal 2000,- Kč a nádavkem za mě vyřešili všechno papírování.

Zachovalá kola se zánovními pneu jsem nechal sousedovi vlastnícímu felicii za 2000,- Kč a rádio prodal kolegovi z práce za 1000,-. Lízátka z nárazníku jsem o dva roky později vyhodil do popelnice.

Požadovanou „pětku“ jsem tedy nakonec získal a nádavkem si odnesl balík zkušeností.

A dodnes nevím, zda ten psychopat skutečně jel s plaťákem na blind přes 200 km z Mostu, nebo mi jen prachsprostě lhal.

 


10.6.2018 Anonymní autor


Související články:

12345 (361x hodnoceno, průměr: 1,17 z 5)
29 402x přečteno
Updatováno: 10.6.2018 — 22:19
D-FENS © 2017