Zelený mozkomrdi objevili nový pornofilm, u kterého se hromadně uspokojují. Jmenuje se to překvapivě Černobyl a natočila to HBO. Seriál sledovali seriál tak dlouho, až radiace sežehla jejich mozky, až zjistili, že seriál vypráví o klimatické změně a ukazuje, co se stane, když svět neposlouchá vědce.
Dokonce i někteří z hlavních představitelů seriálu se propůjčili k této demagogii. Například Jared Harris, představitel Valerie Legasova, se k tomu přidal, když řekl: „You can see that there are parallels to certain issues that we’re facing today“ a dále “people in government deciding that scientific facts that are inconvenient to their political point of view are suppressed or dismissed.” První věta Harrisova komentáře je nepochybně pravdivá. A za určitých okolností i ta druhá, jen to asi tak nemyslel.
Smál jsem se, když jsem to četl, protože to je tak dalece mimo realitu, jak jen může být. Naopak, černobylská katastrofa ukazuje, jak nebezpečná je fúze vědy a politiky. Také se dá říct, že Černobyl vybouchnul nikoli proto, že vědce nikdo neposlouchal, ale protože je poslouchal příliš na úkor vlastního kritického zkoumání všeho, co vědcům vyjde z úst.
Poslyšte příběh reaktoru RBMK. Je sestaven na základě internetových zdrojů a knihy Černobyl, kterou napsal Sergei Plokhy. RMBK je označení reaktoru, který byl v Černobylu instalován a má se za to, že jeho provozní vlastnosti byly hlavním, avšak nikoli jediným důvodem katastrofy. Reaktor byl odvozen od zařízení na výrobu plutonia pro atomové bomby, což se odráželo v jeho konstrukčním pojetí. Byl navržen jako kanálový reaktor a to proto, aby se dalo průběžně manipulovat s jednotlivými palivovými soubory, a jeho konstrukční řešení vedlo k tomu, že procesy v reaktoru měly za určitých okolností kladnou zpětnou vazbu.
Na „trhu“, pokud se v SSSR dá mluvit o něčem takovém, byl ještě jeden reaktor, označovaný VVER. Hodně lidí si myslí, že reaktor VVER, který se též používá v ČR, je československého původu, ale ve skutečnosti je to kompletní rusákovina, v ČSSR se pouze vyráběly některé díly. VVER zase vznikl jako reaktor pro pohon atomových ponorek. Fyzikální princip reaktoru VVER je velmi odlišný od RBMK a jeho provozní a bezpečnostní charakteristiky jsou příznivější, například má asi desetkrát menší provozní emise radioaktivity. Na druhé straně je výrobně náročnější a má menší výkon než RBMK.
Na jaře 1986 se uskutečnil ve Sjezdovém paláci stěžejní sabat sovětských komunistů alias sjezd KSSS. Na tyhle události si možná někteří z nás vzpomenou díky televiznímu zpravodajství, celý týden tehdy nemluvili o ničem jiném. Sjezdy KSSS už se nekonají, nyní jejich roli převzaly klimatické summity, kde také různí politici, celebrity a vědci řeční o tom, co je třeba udělat v příští pětiletce, aby bylo lépe.
Na tomto sjezdu KSSS se řízením osudu sešly tři osoby, které měl zanedlouho osud propojit. První byl A.P. Alexandrov, přední sovětský atomový vědec, jeden ze zakladatelů sovětského atomového programu, prezident sovětské akademie věd, ředitel Kurčatovova institutu, fyzik a autor knihy Věda slouží národu. Na sjezdu pronesl soudruh vědec Alexandrov řeč, ve které se to Leninama jen hemžilo. V publiku ho poslouchal jistý Brjuchanov, to byl ředitel černobylské jaderné elektrárny a pozdější master of disaster. Dalším účastníkem sjezdu byl továřisč J. P. Slavskij, ministr středního strojírenství. Tento tajemný název označoval všemocnou organizaci, těžištěm jejíž činnosti byla výroba zbraní. Jedná se o téhož Jefima Slavského, kterého s úctou zmiňuje Lubomír Štrougal ve svých pamětech, což je také velmi hodnotná kniha. V době sjezdu bylo Alexandrovovi 83 let a Slavskému 88 let, oba byli dosud ve funkci a zkoušeli vstřebat nastupující ideologii perestrojky.
Alexandrov a Slavskij byli spojenci a zhusta využívali synergií mezi oblastmi působení jejich úřadů. Reaktor RBMK byl právě plodem takové synergie. První prototyp vznikl tak, že k zařízení na výrobu plutonia pro armádu situovaném v utajovaném městě Tomsk-7 připojili turbínu.
Soudruh Anatolij Alexandrov se staral RBMK o dobrou pověst v nejvyšších kruzích, dnešním slovníkem dělal mu P.R. Neustále tvrdil, že reaktory RBMK jsou zcela bezpečné a nadprůměrně spolehlivé. Prohlašoval doslova, že RBMK je bezpečný jako samovar. Údajně měl také prohlásit, že RBMK je tak bezpečný, že by se mohl klidně postavit na Rudém náměstí.
To se naštěstí nerealizovalo, ale i tak byly zanedlouho reaktory RBMK rozmístěny po celé evropské části SSSR. Kritické hlasy se ozývaly, ale stranická politika je pokaždé převálcovala. Například N.A. Dolležal, další velikán sovětského atomového průmyslu, šéfkonstruktér reaktoru RBMK, ředitel Výzkumného a vývojového ústavu energetického inženýrství, vedl v odborných časopisech polemiku s Alexandrovem a požadoval, aby reaktory RBMK nebyly používány v evropské části SSSR. Dolležal neměl nic proti reaktoru jako takovému, ale měl pochybnosti o bezpečnosti sovětského jaderného průmyslu celkově. Byl to tedy inženýr a technik Dolležal, kdo se snažil tažení ambiciózního vědce a ambiciózního politika přibrzdit ve prospěch bezpečnějších, ale méně výkonných a provozně náročnějších a dražších reaktorů VVER.
Za zmínku stojí, že se spekuluje o českých kořenech tovarišče Dolležala. To je podpořeno nejen nerusky znějícím jménem, ale také tím, že se narodil v roce 1913, kdy z Čech jak známo odešel Jára Cimrman.
A tak zatímco zbytek světa včetně mnoha zemí RVHP dal přednost tlakovodním reaktorům, SSSR se vydal cestou reaktoru RBMK. Také v Černobylu měly být původně reaktory VVER, ale pak se ministerstvo energetiky „rozhodlo“ pro RBMK.
Proč to všechno? Protože to umožňovalo snáze a rychleji splnit politické cíle. Výstavba atomových elektráren byla prioritním programem. SSSR měl velký problém. Systém kolchozního hospodářství, dnes bychom řekli program sdílení zemědělské půdy nebo komunitních zahrad ve velkém, trpěl malou produktivitou. SSSR bez velké publicity dovážel potraviny a k tomu potřeboval devizy, které mohl získat jen vývozem surovin vytěžených v odlehlých oblastech, což bylo energeticky ohromně náročné. Reaktor RBMK umožnil dosáhnout těchto cílů rychleji a snáze, protože byl výrobně jednodušší, pracoval s levnějším palivem, měl větší výkon než VVER a vědcům se podařilo přesvědčit stavitele elektráren, že není zapotřebí stavět kolem reaktoru ochrannou obálku, protože je přece tak bezpečný.
Vědecké instituce pod Alexandrovovým vlivem také potlačovaly odbornou diskusi o provozních „zvláštnostech“ reaktoru RBMK. Tak se například stalo, že v roce 1975 se v leningradské atomové elektrárně vymknul reaktor RBMK kontrole a došlo k jeho poškození, přičemž průběh celé události velmi připomínal pozdější průběh havárie v Černobylu. V roce 1982 se dostal mimo kontrolu reaktor v elektrárně Ignalina. Po zasunutí regulačních tyčí do reaktoru výkon neklesl, ale naopak vyletěl vzhůru, protože tyče měly naváděcí část z grafitu a bezprostředně po zavedení do reaktoru rychlost reakce nesnižovaly, ale zvyšovaly. I tento problém se projevil v Černobylu.
Po všech těchto událostech se čím dál hlasitěji ozývali „reaktorščiki“, inženýři zodpovědní nikoli za návrh, ale provoz reaktorů. Nicméně jejich hlas byl systematicky přehlížen. Diskuse mezi „reaktorščiky“ a vědeckými institucemi trvala více než desetiletí a byla završena havárii v Černobylu. Vědecké instituce sice některé postřehy a návrhy „reaktorščiků“ akceptovaly, což vyústilo v několik malých změn na reaktorech RBMK, ale nikdy je oficiálně nevzaly na vědomí. Jak diskuse probíhala, naleznete zde.
Sám akademik Alexandrov odmítl připustit, že by za havárií v Černobylu stály designové nedostatky reaktoru RBMK a s tímto přesvědčením opustil tento svět. Nakonec jiný postoj ani zaujmout nemohl. Pokud by připustil, že ten reaktor byl „špinavý“, demonstroval by tím několik desítek let vědecké prostituce s režimem.
Musíme si uvědomit, že tohle všechno se odehrávalo uvnitř totalitního systému a za okolnosti, kdy veškeré aspekty atomové energetiky ovládal vojensko-průmyslový komplex, protože výroba atomových zbraní a atomových reaktorů měla mnoho styčných bodů. I přesto evidentně existovala nějaká odborná diskuse, což se nedá říct o současné klimatologické vědě a církvi, která má tendenci jedince s odlišným náhledem na věc okamžitě eliminovat a jiný názor než oficiální se nepřipouští.
Problém tedy nebyl, že by inženýři nebo politici neposlouchali vědce. Problém byl ten, že je poslouchali moc. Tak dlouho se všichni vzájemně ubezpečovali, že jejich reaktor je za všech okolností bezpečný, až tomu sami začali věřit.
Nenazval bych to přímo lži. Jednalo se o určitý specifický druh politické korektnosti, kdy všechno sovětské bylo správné, všechno správné bylo sovětské a pochybnosti nebyly dovoleny. Kdo měl námitky, musel počítat s následky. Stejně jako dnes není dovolena kritika klimatické církve, multikulturalismu nebo migrace. Kdo by chtěl otevřít nějakou kritickou debatu na to či ono téma, toho označí za fašistu, šiřitele fake news a rozdíl je snad jen v tom, že nebude muset cestovat do Gulagu, protože virtuální Gulag postaví kolem něj.
Seriál HBO Černobyl je sice fascinující podívaná, ale selhává v několika ohledech. Jeden z nich je, že absolutně chybí kontext reálného socialismu tak, jak ho znají mnozí z nás.
Rozhodnutí, která vedla ke katastrofě, se z dnešního dne zdají absurdní, špatná a nepochopitelná. Když se na ně ale díváme v kontextu společenského systému, ve kterém vznikla, tak najednou zjistíme, že byla dost dobře pochopitelná, protože ten systém byl prostě postavený na hlavu. Stejně tak budou naše děti pravděpodobně zírat s hubou dokořán na to, proč jsme se rozhodli likvidovat celá průmyslová odvětví, vyrábět paliva z potravin nebo proč má psychicky nemocná pubertální aktivistka větší moc než legitimní vlády.
Být zelený mozkomrd, s tématem Černobylu bych zacházel velmi obezřetně, protože množství nebezpečných analogií je velmi velké a nevycházejí pro ně zrovna lichotivě. Jo, jistě nás mohou futrovat pohádkou, že existují vědci, vědci mají fakta, vědci to myslí dobře, vědci vědí, co je třeba, ale ty vlády, vlády je nechtějí poslouchat, musíme honem něco udělat, spojme se za vědou, odinstalujme vlády, nechme vládnout vědce, vždyť je to logické, oni vědí všechno. Jenže co když ti vědci jsou na tom stejně jako soudruh Alexandrov a jeho parta? Také se chtějí vyhřívat na výsluní pozornosti establishmentu? Také mají nejrůznější osobní, materiální a kariérní ambice, které způsobují morální a etická dilemata? Pak také ale není vůbec vyloučeno, že také budou plnit závěry sjezdu KSSS, který je tentokrát nikoli červené, ale zelené barvy.
20.12.2019 D-FENS
(469x známkováno, průměr: 1,22 z 5)