Seriál Černobyl (HBO, 2019)

“Every lie we tell incurs a debt to the truth. Sooner or later that debt is paid.” The next time you are about to lie, or participate in a lie, consider whether you are willing to pay the debt from the lie in the future“.

Musím říct, že se seriálu Černobyl od HBO jsem byl unesen. Vůbec se nedivím, že vyvolal současnou „Černobyl hype“, protože je tak dobrý, že se mu nedá odolat. Je to značně návyková podívaná, hlavně u prvních třech dílů jsem neměl slov. Do toho mrazivá industriální hudba, děsivě chrčící dozimetry a scény, ze kterých běhá mráz po zádech. Namátkou Most smrti (železniční most, kam se obyvatelé nedalekého města Pripjati přišli dívat na požár elektrárny a který ležel přesně v ose pohybu radioaktivního mračna), personál elektrárny nahlížející do otevřeného reaktoru, hasiči hrající si s kusy vysoce radioaktivního grafitu vyvrženého z pozůstatků reaktoru, hrozivé scény z 6. moskevské nemocnice.

Hlavní roli v seriálu hraje katastrofa sama a i když se tvůrci místy pokusili o tradiční konflikt člověk vs. katastrofa jako v amerických filmech, stejně má katastrofa pořád navrch a je to ona, kdo definuje děj. Každá jednotlivá scéna v prvních třech dílech je skvělá sama o sobě, a to včetně detailů, jako je oblečení, boty nebo socialisticky ošuntělé domy a auta, včetně otlučených starých autobusů.

Některé záběry byly rekonstruovány podle záběrů z dobových dokumentů, včetně vybavení a oblečení, jen jsou různě posunuty v čase, aby lépe zapadly do děje. Viz toto video, kde někoho napadlo položit klíčové seriálové a dokumentární záběry vedle sebe.

Jak asi sami vidíte, mám odlišné vnímání prvních třech dílů a dílů čtvrtého a pátého. První tři díly jsou o bezprostřední „containment action“, tedy likvidaci bezprostřední katastrofy. Čtrvrtý díl mám víceméně za zmetek, něco jako western vložený dovnitř seriálu, který měl pravděpodobně celý děj nasměrovat jinam a ukázat širší dopady katastrofy. Je vyprávěn z pohledu vojína, který byl přidělen k jednotce mající za úkol vyklízet okolí elektrárny a vybíjet volně žijící zvířata. Pátý díl je z větší části tvořen soudem s vedením elektrárny a je to spíše komorní drama.

Tvůrce stálo nejspíš nemalou osobní odvahu vypodobnit obrovskou míru zneužvání státní moci, která vznik i likvidaci katastrofy provázela. V SSSR nebylo možné připustit, že by sovětský reaktor měl vestavěnou konstrukční chybu, která za jistých okolností může vést k jeho destrukci. Havárie reaktorů RBMK podobné té černobylské se staly už dávno před Černobylem, ale nedošlo k výbuchu ani úniku radioaktivity mimo elektrárnu, „pouze“ k zničení reaktoru. Vše se ututlalo, nedošlo k žádné adekvátní reakci na tyto události. Systém tedy nechá provozovat provozně náročné reaktory poloinformované jedince vybavené naivním přesvědčením, že reaktor RBMK nemůže vybuchnout, protože je sovětský, a že existuje „bezpečnostní tlačítko“, kterým se dá reaktor vymykající se kontrole prostě vypnout. Nechá je provádět experiment, kterému ani pořádně nerozumí a když reaktor v důsledku vícenásobné chyby obsluhy vybuchne, odmítají si připustit, že vybuchl a nesmyslně ho zaplavují vodou. Divák může vnímat všudypřítomné působení KGB, včetně tragikomických chvilek (například korzující mladý pár odposlouchávající obě hlavní postavy v evakuované Pripjati). Zdaleka nejdrsnější show v tomto ohledu je konec prvního dílu a jednání krizového štábu v atomovém krytu pod budovou elektrárny, včetně proslovů dokonale slizkého ředitele atomové elektrárny a nakonec ideový proslov jakéhosi zasloužilého starého partajníka, který jménem Lenina navrhne Pripjať neevakuovat, ale naopak uzavřít. Nezbývá než doufat, že si divák nevytvoří nějaká nežádoucí myšlenková spojení, protože některé z těchto proslovů by se daly s menšími úpravami okamžitě vložit do úst třeba Angele Merkelové nebo Žánklódovi Drunkerovi a míra lhaní o různých společenských a ekonomických procesech uvnitř Sovětského svazu západu se začíná nebezpečně podobat východnímu vzoru (vzpomeňmě např. imigraci). Stejně jako sovětští soudruzi věřili na neomylnost sovětského státu, i my žijeme ve světě ideologických dogmat, která se nesmějí zpochybňovat, třeba tématiky globálního oteplování a podílu člověka na něm. Nejspíš máme namířeno do stejných míst, jako sovětští soudruzi s jejich velkým a nestabilním reaktorem, protože necháváme politické elity budovat stejný systém lhaní, arogance moci a potírání kritiky. Budete mrkat na drát, když soudružka Chomjuková hovoří s tlustým stupidním beloruským aparátčíkem, který předtím pracoval v továrně na boty a zkouší ho přesvědčit, že by měl evakuovat Minsk. Určitě vás při sledování napadne alespoň jedna analogie s jinými shnilými společenskými systémy, které jsou nám historicky a místně bližší.

Momentálně se stalo módou hledat v seriálu různé chyby. Například vrtulník Mi-8 se nezřítil při shazování písku s bórem do hořícího reaktoru, ale později při výstavbě krytu reaktoru (narazil do jeřábu, který tam v době výbuchu nebyl), televizní zprávy se jmenovaly Vremja a ne Novosti a podobně. Co na tom sejde, není to dokument. Co mám seriálu skutečně za zlé, je jeho „optimalizace pro Západ“. Mohlo to být daleko hutnější, syrovější a působivější, kdyby tvůrci nečinili různá opatření k tomu, aby západnímu divákovi dali to, na co je zvyklý a co by mu třeba chybělo. Tak se třeba v seriálu objeví soudružka Uljana Chomjuková, nabušená atomová vědkyně z Běloruska. Jednak kvůli gender, jednak proto, že Bělorusko je zemí pravděpodobně nejvíce postiženou spadem a je třeba to připomenout. Ve filmu, v němž hlavní roli hrají lži „v zájmu pokrokové společnosti“, jsou tedy implementovány zase jiné lži „v zájmu pokrokové společnosti“. Zajímavý uzavřený koloběh lhaní napříč politickými systémy. Některé detaily jsou skoro až laciné, viz scénka s postřílením roztomilých štěnátek ve čtvrtém díle nebo volbou třech hrdinů-dobrovolníků, kteří podplavou reaktor, aby otevřeli ventily nádrží chladícího systému. Ve skutečnosti se jednalo o tři pracovníky zodpovědné za tuto část elektrárny, začala jim směna a někdo jim zavolal, že by to měli udělat (kniha Midnight in Tschernobyl, 2019).

Hlavní problém vidím jinde. Ti lidé tam se chovají „západně“ a mluví „západně“. Jako by žili ve svobodné společnosti. Nejde o použití angličtiny, ale o způsob chování a vystupování. Někdy pronášejí proslovy, které si zejména ti z nás, kdo zažili ten předchozí socialismus, vůbec nedovedou představit, že by někomu tehdy vyšly z úst. Soudružka Chomjuková v tom naprosto vyniká, ta hovoří jako kniha. Až se bude za deset let točit film o zániku EU, mohla by z fleku hrát Jourovou. Je to nereálné a tahá to za uši. Myslím, že to je obecný problém všech západních filmů o východě. Jsem zvědavý na připravovaný ruský film o Černobylu a také jsem přesvědčený, že kdyby film vznikal u nás, tedy v zemi zasažené jak socialismem a porušťováním, tak radioaktivním spadem, by to mělo úplně jiné grády. Jenže něco takového je nereálné, protože naši Hřebejkové musí za veřejné filmy točit filmy o bláznech a kriplech a my tak halt musíme akceptovat situaci, kdy se na západě točí nevěrohodné filmy o východě.

Stejně tak na mě rušivě na mně působí lezení do řiti jaderným alarmistům. Ty řeči o miliardách triliardách střílejících kulek. Skoro komicky působí scéna s ženou hasiče, která „vystaví svoje nenarozené dítě kritické dávce radiace“ skrze kontakt se svým ozářeným manželem. Jenže radiace je nepřenosná, pokud na sobě zasažený člověk nemá kontaminované oblečení a byl umytý, nefunguje sám jako zářič. Podle mně to zbytečně vnáší lidem do hlav paniku a stigmatizuje lidi z Černobylu, Fukušimy, Hirošimy a potažmo všech, kteří nějakým způsobem přijdou do styku s jadernou energií. V tom okamžiku klesne celý Černobyl na úroveň toho strašného rakouského filmu o výbuchu Dukovan, který znehodnotí úrodu brambor a řepy v celém Waldviertelu. Nemyslím si, že by Černobyl byl s to otrávit celý kontinent, stejně tak hroba sekundární termální exploze byla spíše teoretická (zamýšlený výměník, pro který kopali tunel horníci z Tuly, nakonec instalován nebyl). Některé z těchto výstřelů od boku korigovali autoři na konci pátého dílu, přesto ale doporučuji nasadit si na hlavu čepici z alobalu, až pojedete kolem Temelína, protože člověk nikdy neví, milióny trilióny kulek létají vzduchem. Odpůrci jaderné energie budou mít při sledování Černobylu HBO orgasmus.

Seriál musím naopak pozitivně ocenit z jiného úhlu pohledu, totiž jak zachytil lidské vnímání chyby. Dost často se tomu tady na D-F věnujeme, pravděpodobně kvůli mému profesionálnímu pozadí, a musím konstatovat, že v ději je dobře implementováno to, čemu říkám „východoevropský přístup k problémům“. Ten je založen na dvoufázovém postupu, totiž 1. nějak ututlat, že se to vůbec stalo 2. pokud už nefunguje bod 1., označit někoho, kdo za to může a potrestat ho. Je to něco jako pohanská oběť bohovi průseru, obětujme tady jednoho zoufalce, aby se průser nevrátil, což on ale stejně udělá, protože průsery se dějí z příčin. I zde se pokouší management elektrárny usilovně zamaskovat, že jim poletuje reaktor vzduchem, a když už to zamaskovat nejde, tak to na někoho hodit a v okamžiku příjezdu činovníků z Moskvy jim podstrčit seznam viníků ve snaze, že se to tak spraví a bude zase dobře. Ještě v okamžiku, kdy nový krizový management nechává dotyčné straníky zatknout, pokřikuje psychicky poněkud labilní hlavní inženýr Fomin, že za to může jeho zástupce Ďatlov. To je naprosto přesné a výstižné, ještě v dnešní době to v některých prostředích můžete vidět denně a nic se na tom nezměnilo.

Ale ano, i přes to všechno, seriál je skvělý a je v dnešní době jako zjevení. Dílem je to tím, že Černobyl je dobrý a dílem tím, že ostatní soudobá produkce je šrot. Je to skoro neuveřitelné, ale Černobyl čekal na něco podobného velmi dlouho. Když ponecháme stanou ultimátní Bitvu o Černobyl, která zjevně posloužila v mnoha bodech k scénáři k HBO Černobylu, je tu ještě sugestivní a nepovedený dokument Černobyl – Nultá hodina postavený kolem teze „za všechno může Djatlov“. A tak zatímco filmoví tvůrci celého světa točili filmy o různých bizarních smyšlených katastrofách, Gore movies o zkáze klimatu, žraloky padající z nebe, zastavení zemského jádra a všechny tyhle sračky, jedna reálná, zcela fasinující téměř na dosah prolétala pod radarem jejich zájmu a trpělivě čekala na něco výjimečného, až se dočkala.

Přijme nejaký český filmový státosoudruh lepšočlověk hozenou rukavici a natočí něco o důsledcích Černobylu v Č(SS)R? Mluvil jsem jednou s jedním lékařem, který byl naprosto přesvědčen, že černobylská nehod ovlivnila na ČR výskyt, geografické rozložení a druhy nádorových onemocnění, bohužel už nežije, ale data by měla být dohledatelná. Nebo o „československém Černobylu“ z Jaslovských Bohunic, vohnoutím meltdownu způsobeném zapomenutým pytlíkem s desikantem v paliovém článku? Pochybuji. Spíš se zase dočkáme filmu o nějakém podivínovi, úchylovi nebo smažce.

16.06.2019 D-FENS

Související články: