Bohužel, nepůjde o bajku, i když nadpis by se hodil. Mám psa, konkrétně hrubosrstého jezevčíka jménem Robin, kterému bude na jaře jedenáct let. Jako většina jezevčíků, je to napůl kretén. Milej, veselej, ale neposlušnej. Procházka bez lajny bohužel neexistuje.
Před rokem začal mít problémy s vyprazdňováním, a jelikož náš (dnes už bývalý) veterinář, pan König, určil chybně diagnózu, tak se náš pes bez pomoci nevysere. Důvodem byla zanícená prostata, která tlačila na střevo, a jak se pes snažil dostat ze sebe stolici, uhnal si kýlu u varlat. Řešení? A) operace za čtyři a půl tisíce, s úspěšností asi 50 % a nutnou sterilizací psa, nebo B) když pes přičapne, rukou zamáčknout bouli, která se mu udělá vedle ocásku. Nic nečistýho nebo tak, jen na vás lidi čuměj jak na nějakýho úchyláka. Jelikož jenom léčba psa stála to co operace a vykastrovanej desetiletej pes ztratí zájem i o jídlo, rozhodli jsme se pro variantu B).
Pro úplnost příběhu půjdu trochu do minulosti. Měli jsme s bráchou u prarodičů německého ovčáka Dana. Byl ze čtyř štěňat, všechna dostala psinku, neb nebyla očkovaná. Jeden pejsek to nepřežil, náš Daník a zbylí dva sourozenci jen díky péči a profesionalitě olomouckých doktorů z veterinární stanice u hřbitova. Možná i díky tomu, že jsme ho zachránili, nás bezmezně miloval. Brácha, protože byl starší, s ním chodil pravidelně na cvičák, a díky důslednému výcviku pes poslouchal jako hodinky. Dožil se krásných třinácti let, bohužel mu odešly klouby, nemohl se nakonec už ani postavit a ani s pomocí se neudržel na tlapkách, takže přijel doktor za ním…
Dan byl natolik výtečný pes, že dalšího už babička s dědou nechtěli, protože by nebyl takový. Možná se vám to nebude chtít věřit, ale kromě mojí rozkousané kožené rukavice (byl mu necelej rok) a dědových papučí nikdy nic nezničil. Babička mohla nechat otevřeno do kuchyně – stejně nešel. Podobně jako s jídlem na stole – podíval se, ale NIKDY nevzal. Neutíkal, když ho jednou děda při vynášení popelnice nechal za brankou, chodil kolem plotu a vyl, až museli sousedi zavolat telefonem, že chce domů. Když šel u nohy, neotáčel hlavu za lidma, nikdy nevrážel kolemjdoucím čumák do rozkroku (věc, kterou u cizích psů FAKTICKY nesnáším, a vážně ji nepovažuji za vtipnou, jako mnozí.) Bez vodítka chodil líp než s ním. Prostě miláček, jakýho už asi nikdy mít nebudu a kterej je snem snad každýho pejskaře…
Ale proč to všechno vyprávím – aby bylo jasno, že o vlčákách něco vím a mám je rád. Bohužel to ještě není všechno.
Protože jsme si pořídili druhýho psa. Domů. Hrubosrstýho jezevčíka. Byl mu rok a něco, šel jsem s ním kolem plotu, za kterým doráželi dva vlčáci. Najednou jeden z nich protáhl hlavu kováním, chytil mého pejska za krk, vtáhnul ho dovnitř, a tam ho s druhým potrhali tak zle, že večer umřel. Párádní dárek k narozeninám, že? Bylo mi třináct…
Máti byla úplně na prášky, já jsem nevěděl, jestli jsem víc nasranej, nebo smutnej. Naštěstí přišel Robin číslo dvě.
Kromě výše popsaného zdravotního problému je na svůj věk absolutně v pořádku, i když problémům s jinýma čoklama jsme neunikli. Jednou jsem třeba jezdil s měšťákama tři hodiny po městě a hledal psa, který po nás vystartoval předešlej den večer. Nešlo o nic velkýho, pouliční směska, něco mezi foxlem a bíglem, stihl jsem vytáhnout psa do náruče, jenže onen vořech se mi zakousnul do nohy. Až doma jsem zjistil, že se mu podařilo prokousnout dvoje kalhoty, takže ráno jsem šel k doktorce, ta zavolala benga a objížděli jsme ty tři hodiny část města, kde se mi to stalo. Veselé povídání o dvou měsících v prostějovské nemocnici, které mě čeká, pokud čokla nenajdeme, a ještě veselejších injekcích do břicha a zábavě na infekčním oddělení nemluvě. Naštěstí jsme psa nakonec našli, panička jej držela doma, zřejmě čula průser, papíry hledala nekonečných dvacet minut…Výsledek? Naštěstí byl pes očkovanej, takže paní dostala pokutu a mě odvezli švestky domů.
Tak, a konečně se dostávám k tomu podstatnýmu. Předevčírem, zhruba o půl šesté večer, jsem odcházel od svých prarodičů. Měl jsem s sebou taky psa. Asi padesát metrů od brány, na křižovatce, jsem si všimnul pohybu vpravo. Je tam docela tma, takže si dávám bacha. Objevil se pes, ovčák, a za ním druhej, středně velkej vořech. Navolno, bez košíků, pán kdesi vzadu, rozhodně dál než padesát metrů. Uviděli nás, zastavili se. Zavolal jsem, ať si je odvolají. Vlčák se rozhodl, že to zkusí, vořech po celou dobu incidentu zůstal stát. Zařval jsem, ať si odchytí psa, jednou rukou přitáhl vodítko tak, abych měl Robina u nohy, a druhou vytáhl teleskop. Ozvalo se volání, které pes zcela ignoroval. Vrčel a v půlkruhu nás začal obcházel. Zkusil zaútočit, nato jsem naznačil výpad. Pochopil to, stáhnul se, ale stejně to zkusil ještě dvakrát. To už k nám dobíhala panička, která na něj celou dobu bezvýsledně ječela. Snažila se psovi asi natřikrát připnout vodítko, přitom už na mě začala hystericky křičet, jestli jsem normální. Řekl jsem jí klidně, že ano. Všimnul jsem si, že má k tomu všemu s sebou ještě dvě malé děti, takže jsem se rozhodnul spolykat úplně všechny kurvypiče, který jevily extrémní chuť proletět milé paní sluchovody. Paní mě začala oslovovat jako čuráku a podobně, v souvislosti s tím se mě zeptala, jestli nepoznám, že je to štěně. Pes byl dostatečně velký, pravda, spíš jako fena, ale uši mu stály dokonale, vrčení taky neznělo jako pozvánka ke hraní, nehledě na ocas na půl žerdi a podobně. Vím moc dobře, jak se choval Dan a vlčáci známých, mám pro ty psy fakt slabost. Nehledě na to, že při tak mizerném osvětlení a když nemáte psa bokem, tak to fakt těžko poznáte, jestli má kulky, že jo. Zkusil jsem to paní klidně vysvětlit, ta na mě ale zakřičela naprosto nesmyslnou větu „Posranej až za ušima, že jo?“ a nadávala dál, děti neděti. Zeptal jsem se jí tedy, jestli jí někdy roztrhali psa před jejíma očima. Žádný efekt, jen začala urychleně vyklízet scénu, kterou mezi nadávkami okořenila radou „Příště si ho vemte do náruče.“ Zmohl jsem se jen na krávu.
S tím strachem neměla pravdu. Je fakt, že adrenalinu jsem měl v sobě navaleno jako prase, ale strach to nebyl. Vím, že s tím psem v náručí měla prakticky pravdu. Její pes mě měl potrhat, měl potrhat i mýho a měla by průser jako Brno. JENŽE! vzhledem k tomu, že právě tohle už se mi taky párkrát stalo, naštěstí teda bez trhání, páníci byli většinou rychlí jako střevní chřipka, psi měli většinou košík, dostali výprask a páníci se slušně omluvili, takže v konečným důsledku pohoda, ale já si uvědomil, jak je tenhle systém ochrany úplně na hovno. Ruce máte plný psa, kterej samosebou chce přijmout boj a snaží se vám utýct, rovnováhu máte díky tomu nulovou, takže kopnout do čokla ani moc nemůžete, k tomu odkrýváte břicho svého pejska útoku…a k čemu mi budou prachy, když přijdu o psa? Navíc, i když to třeba někomu připadne hloupé, malí psi mají tu vlastnost, že si veškerej bordel (teď v zimě sůl, břečku, popel, piliny) natahají na bříško (psi-jezevčíci se v hlubokém sněhu vyznačují stopou „pluh“), a perte si každej den goráčovku, že jo…
Rozuzlení nečekejte, já jsem jen nasranej ještě druhej den, a je mi zase jednou na blití z toho, že jsou lidi takoví bezohlední ignoranti. Nechci už podruhé zažít tu hrůzu a bezmoc, jako s prvním Robinem. Co byste dělali vy? Máte podobnou zkušenost?
1.1.2011 Maggot
(4x známkováno, průměr: 4,00 z 5)