Aneb proč mi někdo dovede zkazit výlet a já mu na oplátku zkazil manželský život
Expozice
Starší pán, tipuji mezi čyřicítkou a padesátkou, se tlačí k místu na sezení. Běžná věc, přijde mi, jako by někteří lidé mysleli, že kdo si nesedne, platí dvojnásobné jízdné, nebo co. Taky si rád sednu, ale než bych kvůli tomu absolvoval Tour de Loket, raději postojím.
Kolize
Opět celkem každodenní věc – Tenhle pán byl v tomto nejen absurdně posedlý, ale navíc neurvalý – narazil mě pěkně silně a hlavně nečekaně klíční kostí na tyč. Podotýkám, že si toho nemohl nevšimnout a bylo to ve chvíli, kdy dopravní prostředek stál na místě. Nešlo o nehodu, prostě se jen jednalo o takové hovado. Kdybych se nedržel tyče, tak jsem si rozbil ošklivě čenich a možná spadl do lidí a ublížil ještě někomu jinému (samozřejmě, prvotně mě nastartovala bolest, nikoliv obava o bližního svého, ta je už produkt ex post), takhle jsem “jen”měl pocit, jako by mě někdo vzal klackem plnou silou přes levé rameno.
Já, očekávaje (alespoň něco připomínajícího) omluvu: “ To nemůžete říct pardon a strkat do mě, pustil bych Vás….”
On: …ticho…
Krize
Já: “Pane, povídám, to nemůžete normálně říct pardon a musíte mě málem zabít?”
On, zřejmě pln morální převahy vzhledem k věku: “Dej mi pokoj blbečku.”
Já: “ To si děláte srandu, neumíte se chovat, tykáte mi a ještě mi nadáváte?”
On, diagnostikujíc mě zároveň s urážkou: “Dej mi pokoj ty debile.”
Peripetie
Já, v tuto chvíli pomalu ale jistě rozehřívající se na provozní teplotu: “Za to se mi omluvíte. HNED!”
On: “Co si to dovoluješ ty spratku?” (To mě nemohlo urazit – je mi pětadvacet a vypadám na víc – přesto a nebo právě proto na něj v tuhle chvíli ostatní cestující začali vrhat znechucené pohledy a vrtět hlavou. Cítě se v právu, přidal jsem na ráži, celkem si vědom toho, co bude neodvratně následovat. S takovým člověkem nemá moc smysl diskutovat, ale nechtělo se mi ani ustupovat, sám před sebou bych si připadal jako sráč. Ačkoliv pán kromě vyššího věku disponoval i vyšší vahou a to dle odhadu o takových 20-25Kg (ergo cca 100Kg), takže všichny ty, co si představují , jak mladík v plné síle inzultuje ubohého dědečka, předem upozorňuji, že to je nesmysl, poněvadž ten chlap vypadal, že by si mě dal k večeři. )
Já: “Počítám do tří…”
On: “Počítej si, co chceš, debile!”
Katastrofa
Já – aniž bych cítil zbla lítosti – jsem v tuto chvíli pozbyl zábran a jsa řádně nasrán – jsem tomu pitomci pustil nejdřív jednu parádní, gentlemanskou facku. Když se zvedl a rukama sápat po mém krku s úmyslem taky do rvačky dát nějaký vklad, přidal jsem zcela zdarma razantní a ani trochu gentlemanské koleno na rozkrok.
Zkroutil se jako paragraf a zapadl do sedačky a tím pro něj debata skončila, neb byl zaměstnán svíráním svého šourku v hrsti, zřejmě pro účely kontroly, prokládaje celý akt supěním a sténáním.
Já: “Nadávat mi NIKDO nebude, ještě slovo a budete toho litovat.”
Na další zastávce jsem vystoupil, trochu znechucen, toto nebylo poprvé, kdy jsem musel doplňovat nevybíravým způsobem někomu vzdělání ve slušném chování. Asi jsem moc hrdý, než abch držel zobák a potom se vlastně dostávám na ještě hlubší příčku tím, že použiju násilí. Ale to nechám na Vás a Vašich komentářích, jestli je lepší být pacifistou, co se pomalu bojí jít po ulici, nebo trochu někdy vymáhat obyčejný mezilidský respekt k sobě a mým blízkým za cenu snížení sebehodnocení v jiném směru (ještě teď ve mně hlodá provinilost, ale udělal bych to zase, Bůh ví, jak by to hlodaání vypadalo, kdybych to nechal plavat).
Ponaučení, hlavně pro jemu podobné:
Nevím proč, takovéhle věci se mi stávají pořád, nepřipadám si jako rapl a určitě konflikty nevyhledávám, jen si zkrátka nerad nechávám dělat na hlavu a to asi bude kamenem úrazu. Hulvát je totiž závislý na toleranci okolí. Nejsem výlupek ctnosti a moje vtípky asi taky někdy někoho zvednou,i když jsou v dobrém rozmaru. Ale jsem připraven nést následky a hlavně, upozorní-li mě někdo po právu, omluvím se, každý někdy přestřelíme. Na druhou stranu, přijde mi nechutné, jak většina lidí tváří v tvář takovým lidem volí řešení: Moudřejší ustoupí, protože to rozhodně u těchto není správné – příště si k Vám, nebo někomu jinému dovolí o to víc. Pán mohl celou věc vyřešit omluvou, která v tu chvíli jistě byla na místě, ale místo toho věc eskaloval nadávkami. Až do chvíle, kdy jsem byl označen za debila, bych asi po polohlasném : ” No tak promiň”, či ”Sorry.” v libovolném tónu hádku ukončil. Nejsem totiž na sebe pyšný, že jsem někomu ublížil, naopak, musím tu ještě upustit trochu páry, jediné, co mě potěšilo, byla veskrze pozitivní reakce spolucestujících, fakt, že jsem po celou dobu udržel vykání a taky to, že až na nějakou tu nudnou noc jsem tomu člověku nezpůsobil žádné vážnější zranění. Pánovi, pokud čte tenhle web (o čemž pochybuji), ale i Vám, kteří jste se někdy s někým takovým setkali, jeden vzkaz: Na hrubý pytel, hrubá záplata.
(2x známkováno, průměr: 2,50 z 5)