Čeští vojáci v Afghánistánu

Featured Image

Smrt čtyř českých vojáků v Afghánistánu vyvolala bouři emocí, kterou mohl sledovat každý uživatel Internetu; tisíce lidí vyjádřily své (většinou velmi citově zabarvené) názory, ve kterých jsou mrtví označováni za vše od hrdinů a ochránců vlasti až po krvelačné bestie a špínu. Ti rozumnější (včetně jednoho z autorů na D-FENSově weblogu) se vyjádřili ve smyslu, aby dali všichni mrtvým a jejich rodinám pokoj.

Ač samozřejmě dotyčným smrt rozhodně nepřeji o nic více či méně než všem ostatním obětem dané války a jejich rodiny lituji úplně stejně jako rodiny všech padlých v daném konfliktu na obou stranách, nebudu se v tomto článku zabývat tou tragédií samotnou. Stejně jako nehodlám řešit největší pitomý spor tolika internetových diskusí posledních dnů, tedy zda se jednalo o vojáky, nebo žoldáky, což je ostatně pouze otázka názvosloví. Ne, nechci se zde věnovat padlým, nýbrž živým, kteří dále pokračují v tom, co před smrtí dělali i ti mrtví; a co že to vlastně bylo? Inu, řečeno bez obalu, jde o okupaci cizí země, která nám nevyhlásila válku, ani ničím podobným nehrozila, ani neexistovaly žádné přímé či nepřímé důkazy, že k něčemu takovému dojde; jedná se o to, že se čeští vojáci účastní dobyvačné války.

O tom, proč je samotná existence státní armády obecně z mnoha důvodů morálně problematická, jsem se už napsal své například zde. Tentokrát bych se však rád zaměřil konkrétně na armádu českou; k čemu ji potřebujeme? Obvyklá odpověď zní, že na obranu, což je pozoruhodné, protože kdyby všechny státy potřebovaly armády jen na obranné účely, jak typicky deklarují, teoreticky by nemělo k žádným válkám vůbec docházet. Ale dobrá, připusťme na chvíli, že to je skutečný účel naší armády; a kdy že tedy bylo v posledních (více) desetiletích zapotřebí tuto zemi proti něčemu bránit? Většina lidí by se asi shodla na tom, že v letech 1938 a 1968. Jak to v obou případech dopadlo, všichni dobře víme; armáda byla dobrá jen k tomu, že odevzdala svou techniku nepříteli, takže její efekt byl v podstatě záporný, neboť její existence naše nepřátele jen posílila. Vzhledem ke zkušenostem, jaké reakce toto prohlášení obvykle vyvolává, rád bych explicitně zdůraznil, že to rozhodně nebyla chyba vojáků; jestli lze vůbec nějaké viníky hledat, pak jedině v řadách politiků, ale spíše ani tam ne, neboť ti se vlivem vnějších okolností ocitli v prakticky bezvýchodných situacích.

Dalším hypotetickým argumentem, k čemu má naše armáda teoreticky sloužit, je obrana spojenců, kteří by pak v případě potenciálních problémů bránili nás; leč od našeho vstupu do NATO v roce 1999 ještě žádnému ze spojenců válka vyhlášena nebyla a nikdo z nich pomoc s odrážením cizích armád nepotřeboval (ač Spojené státy po 11. září 2001 uplatnily článek 5 Severoatlantické smlouvy). Některé členské země Severoatlantické aliance však mají zálibu ve vedení dobyvačných válek, „instalování demokracie“ do vybraných končin, „řešení“ problémů v cizích zemích a podobných kratochvílích; a abychom my mohli existenci naší armády nějak ospravedlnit, holt ji necháváme tomu přicmrndávat. Propagandou je to překrucováno různě, samozřejmě se hodně hraje na vlastenectví, takže „služba vlasti“ a „obrana“ proti lecčemu tvoří příhodné cesty, jak si zdůvodnit, proč ČR okupuje cizí země, které nám vůbec nic neudělaly.

Palčivá otázka tedy samozřejmě zní, proč si máme platit z daní armádu, která v případě, že je zapotřebí obrany, jen předá svou techniku nepříteli (že v těch chvílích mnoho jiných možností nezbývalo, rozhodně není protiargumentem, spíše naopak), přičemž její aktivity se omezují pouze na (minimální a spíše podpůrnou) účast v dobyvačných válkách cizích zemí. Co nám to přináší? Krom toho, že to stojí peníze, které dokážeme zajisté využít lépe, teď to stálo životy čtyř vojáků, kteří jsou sice státní propagandou prohlášeni za hrdiny, již padli při službě vlasti, nicméně se nelze vyhnout otázce, jaký přínos pro naši vlast má účast na okupaci cizího území a zda to není spíše služba medvědí.

Často se lze setkat i s argumentem o „střetu kultur“ a nebezpečných radikálních muslimech, se kterými je třeba „něco dělat“ a „řešit“ je jako problém, jinak se nám tu začnou vyhazovat do povětří. Já pochopitelně nic nenamítám proti tomu, že sebevražedný atentátník opásaný výbušninami je problém; nejsem ani odpůrcem názoru, že včera se takoví projevovali v New Yorku, takže zítra mohou někoho zmasakrovat klidně v Praze; třeba zrovna Vás, mě, nebo naše blízké. Nehodlám předstírat, že znám řešení takového problému, nebo že vím, jak dané riziko eliminovat. Jsem si však jist, že posíláním vojáků na Blízký východ se situace nevyřeší; dost možná tím lze dosáhnout opaku, neboť záznamy, na kterých vojáci okupantů masakrují místní obyvatelstvo, jsou přesně ten nejvhodnější materiál k náboru fanatiků, kteří se někde bez mrknutí oka vyhodí do povětří. Ostatně stačí se podívat, kolik desítek let už někdo na Blízkém východě různě „řeší“ situaci, přičemž se rozhodně nezdá, že by to jakkoliv zabránilo teroristům v masakrování nevinných lidí; což mi mimochodem připomíná dialog z mého oblíbeného filmu: „How do you account for the fact that the bombing campaign has been going on for thirteen years?“ Mr. Helpmann: „Beginners‘ luck.“

A to vůbec nemluvím o tom, že počty obětí válek ve jménu „boje s terorismem“ a „instalace demokracie“ na Blízkém východě překračují počty obětí samotných teroristů, což by šlo snad obhájit v případě, že by tyto války skutečně něco řešily a umírali v nich pouze dobrovolníci a teroristé, k čemuž má však realita velmi daleko (zejména tomu řešení problému). Pokus o zlepšení situace násilným zaváděním demokracie pak naráží především na inherentní problémy demokracie jako takové; má-li totiž vládnout většina a nemá-li být tato vláda učiněnou katastrofou, musí tato většina dosahovat určitých kvalit (morálních, inteligenčních a tak dále), což však v praxi nenastává.

Občas se lze setkat i s argumentací, že ve světě radikálního islámu mnozí lidé trpí, takže jim musíme pomoci. Inu, někteří z nás to tak mohou cítit a není na tom nic špatného, dokud rozlišujeme, kdo skutečně trpí a čí práva jsou vlastně porušována a kým, aby nedocházelo ke zkratkovitým závěrům typu: „Všichni muslimové jsou prasata, která se chovají hrozně, celá ta jejich kultura je svinstvo, takže s tím vším musíme pořádně zatočit.“ (Čímž rozhodně nechci říci, že by mezi muslimy nebyli žádní problematičtí jedinci, že by v mnohých muslimských zemích nedocházelo k masivnímu porušování práv jednotlivců a že by něco takového bylo omluvitelné „odlišnou kulturou“.) Ještě důležitější je však to, že jakákoliv pomoc komukoliv by měla být vždy výhradně věcí dobrovolnou. Fakt, že někde ve světě dochází k porušování práv jednotlivců, ještě neopravňuje nikoho k tomu, aby násilím nutil jiné lidi k pomoci (a to ani formou placení daní, ze kterých je následně živena armáda).

K čemu tedy článek směřuje? Že armáda našeho státu je k ničemu a z mnoha důvodů (zejména morálních) je lepší mít domobranu. A máme-li nějakou armádu, pak by měla být placena pouze dobrovolníky (a sloužit v ní by měli samozřejmě též pouze dobrovolníci). A máme-li armádu placenou z daní, měla by sloužit pouze pro obranné účely, rozhodně ne jako pomoc při okupaci země, která ČR nevyhlásila válku, ani ničím takovým nehrozila. A máme-li daněmi placenou armádu, která se ještě navíc účastní okupace, nelze se pak divit neblahým důsledkům (od mrtvých vojáků, přes zbytečně utracené peníze, až po riziko případné odvety).


Související články:


12345 (2x hodnoceno, průměr: 3,00 z 5)
333x přečteno
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!