5. duben:
Povalující se mrtvá těla v nepřeplněných márnicích, za mírného brumu chladících aparatur mrazáků, některá na palcích s přivázanými identifikačními štítky, kde je rudou fixou napsáno Covid. Personál, prve oděný ve skafandrech, v klidu popíjí kávu, držící ji ve zpocených rukách, přes to, anebo právě proto, že byly před malou chvílí kryty dvojí vrstvou nitrilových rukavic, které se dotýkaly mrtvolně chladného těla.,
Venku zpívají ptáci a jarní slunce prosvětluje svěže zelené listy topolů podél nemocniční komunikace.
5. červen:
Čau lidi!
„Neměli bychom se strašit s druhou vlnou, jsme na ni připraveni. Vůbec nechápu, jaký plán po nás opozice chce. Když budeme mít pocit, že je nějaký zvýšený výskyt, tak samozřejmě budeme reagovat velice rychle, ale už to nikdy nebude plošné opatření.“
5. srpen:
„Kurva to je vůl,“ s rázným bouchnutím do stolu, odsouvá se na vrzavé kancelářské židli starosta nejmenované, malé obce a pokračuje, „kurva, Máňo, to sou čuráci!“
Mezi tím citace v titulcích:
„Ministerstvo zdravotnictví až po tlaku obcí začíná poprvé od začátku pandemie poskytovat obcím informace o tom, kolik mají nakažených. V minulých měsících to tajilo s odkazem na to, že by to mohlo způsobit paniku. Starostové si ale stěžovali na nedostatek informací, na základě kterých by mohli dělat opatření.“
„Já sem ti to říkala, předsedo, že to první chytne Lojza,“ zalévajíc kancelářské rostliny prohlašuje účetní, sekretářka a příležitostná starostova souložnice středního věku, majitelka nehezkého obličeje, ale obřích koz.
„Čuráci!“ opakuje naléhavě starosta.
„Ale no tak, Radečku,“ mírní starostův hněv sekretsajda, odkládá zalévací konev a rozkročmo nasedá na jeho stehno, „nebudeme se čurdit, kocourku, ne?“
Zbytek úředních hodin do pěti je za peníze daňového poplatníka opět promrdán.
5. říjen
17 716 testů, 3 118 prokázaných, 1 387 v nemocnici, 326 v těžkém stavu, 27 mrtvých
2 841 521 vyhoněných, 1 457 742 vylízaných, 4 894 poprvé s partnerem
Zubař, kardiochirurg a psychiatr bojují s pekelným démonem, jehož duch vtělil se do osoby Jardy Flégra. Červenej svetr si líže rány po včerejší bujaré noci ve vinném sklípku na Moravě, odkud jej do limuzíny vyváděly gorily, protože nemohl po svých. Po zavíračce v půl dvanácté v noci. Andrejkovid se to nesmí dozvědět, byl by to konec koaly, konec všeho! Zbytek drobných ze stranické pokladny přetéká po kauze Folkshaus na účty goril a dalších zúčastněných. Buď vole volby, nebo po nás potopa!
5. prosinec
Na chodbě panelákového sídliště, které nestihlo být rekonstruováno a zatepleno v rámci výzev a dotací z EU, stojí před výtahem asi pětiletá holčička s maminkou. Po stisknutí bakelitového tlačítka na kovové, oprýskané desce, se sotva čitelným znakem a nápisem „Transporta Chrudim“, se rozsvítí doutnavka pod již sotva červeným, poškrábaným krytem. Ozve se důvěrně známý zvuk rozjezdu motoru a další doprovodné, skřípavé zvuky.
„Maminko a přijde dneska ten čert?“ ptá se trochu v obavách a při tom s dětskou naivitou a zvídavostí dívenka.
Matka přemýšlí a do očí se jí hrnou slzy, je zcela zdrcena upřímností dětství své dcery a zcela vyčerpána starostí o ní a jejího pubertálního bratra.
„Už jsem ti to říkala, Anetko,“ sděluje jí a odvrací pohled z důvodu zvlhlých očí. Buď silná, musíš! Říká si v duchu a z její momentální nepřítomnosti ji vytrhává zvuk a světla jejich připluvšího korábu. Najednou jí z nasranosti, z bezradnosti a z vyčerpání probleskne hlavou myšlenka.
„A víš ty co?“ obrátí nyní již veselejší obličej na dceru a setře svou nedezinfikovanou rukou koutky obou očí a strhává roušku, „přijdou, kuličko, přijdou! Já budu do večera klejt, já budu tak sprostá, že přijdou!“
5. února
Na spoře osvíceném náměstí okresního Zapadákova se povaluje opar. Dlažba, ještě místy kluzká po včerejším mrazu, se leskne a kráčí po ní několik postav. Pak se zastaví.
„Dělej, vole!“ přikazuje jeden z mladíků druhému, který drží krumpáč. Za okamžik se ozývají zvuky kovu ve styku s žulou.
„Si píča, vole!“ sykne vůdce na druha, který neopatrně způsobí ve vášni a stresu hlasitý zvuk, ve ztichlém a jinak nepřítomném a ponurém veřejném prostoru. Ale mají naspěch, a tak v soudružské práci pokračují.
Nad ránem se ozývá řinčení skel, jak kočičí hlavy prorážejí skla služebny. A také méně ostré a tupější zvuky, ale neméně hlasité, jak kovové tyče mladíků demolují vozidla policie a řev. Řev o svobodě. Pak zazní výstřely a je ticho. Svítá.
5. dubna
Povalující se mrtvá těla po ulicích, které lemují doutnající trosky bývalých výkladních skříní evropského kapitalismu, za zvuků nadrženého ptactva. Bloumající postavy, odnikud nikam v ošuntělých hadrech.
Jarní slunce prosvětluje svěže zelené listy stromů.
Záběr na shluk mrňavých kuliček v elektronovém mikroskopu.
Detail na jednu kuličku.
Titulky
29.11.2020 Rum
(226x známkováno, průměr: 3,52 z 5)